Dana se ptá:

Jak si představujete domácí pohodu?

Já jsem jí zažil milá Dano, tu pohodu. Nejdřív, jako dítě, kdy jsem si vůbec neuvědomoval, co to znamená. A uvědomil jsi to až jako „velký dospělák“. Co všechno znamenají malé věci, které fungují, kde se jak rodiče, tak děti cítí dobře. Možná to obyčejně umí vyjádřit, až když o tom mluví svým dětem nebo vnoučatům. Pamatuji si rovněž jako dítě na pohodu u mých starých rodičů. Ráno jsem jako dítě v kuchyni zatápěl ve sporáku a díval se do plamínků. U toho na mě sálalo teplo a babička mi připřavovala chléb s máslem a medem a velký hrnek bílé kávy. Tak velký, jako měl můj dědeček, protože jsem již byl „téměř tak velký“ jako on.

Pak jsem to zažil se svojí rodinou, ženou, dětmi. Myslím, že pohoda může u každého individuálně znamenat něco jiného. Pro někoho společné sledování seriálů na soukromé stanici, co vlastní pán, co má jméno jako jeden kov z Mendělejevovy periodické tabulky prvků, pro druhé zase hry s dětmi. Já si myslím, že pohoda je kupa malinkých věcí, na kterých se shodnou, které oběma dělají dobře. A které, když je začněte vyjmenovávat, tak to nikdy není přesně ono... Je to atmosféra, která vzniká tam, kde je láska. Souhlasíte?

A samozřejmě, když jsou u toho pak i děti, pak jsou to ty malé věci, kvůli kterým nás mají rádi a chodí se k nám, mámě nebo tátovi, tulit. Asi opak věcí, které dnes můžete vídat na dveřích pražského metra, jak se rodiče o děti nestarají, jak je týrají. Ale to jsem odbočil, to snad někdy příště. Pohoda je jako štěstí. Když se o ní moc zajímáte, moc ji chcete, nikdy se Vám nepodaří ji vytvořit. Uvědomíte si ji možná až pak, kdy jste ji prožívala, a Vy jste přitom vůbec v té chvíli na pohodu ani nemyslela. Ale ona tam byla, byla s Vámi, držela Vás za ruce a přikryla Vám nohy pod deku a donesla sušenku... Možná to byla dcera, možná manžel. V každém případě Vás v tu chvíli měla moc a moc ráda. Vaše pohoda.