Ludmila se ptá:

S mým partnerem, který je o deset let mladší, žiji už 12 let. Během té doby mě několikrát velmi zklamal a ztratil zcela moji důvěru. Mám ho stále ráda, přesto si kladu otázku, jestli má takové soužití nějakou cenu. Děkuji za váš názor.

Milá Ludmilo, láska má své práva i povinnosti. Všechno, kde je láska, má právo na život. Vy máte právo na svůj život. Je jenom na Vás, jestli mu dáte ještě další šanci. Jak? Jsou na to cesty. Zatřeste ním. Ať se probere. Dejte mu šanci poznat, že jste na rozcestí. Že je to vážné. Buďtě tvrdá. Ale přimlouvám se za to, aby jste mu tu možnost uvědomit si své chyby - a možnost je napravit - dala jasně najevo. Předloženy na tácu tak, aby si toho musel všimnout. Pak je na něm, jak se postaví k Vaší lásce. Buď to vezme, a Vy mu opět uvěříte. Možná se skutečně změní, nebo alespoň pro to udělá všechno. Vy to budete vidět, sledovat, pomáhat mu, držet palce... Možná se to povede. Ale určitě Vám mohu říci, že se to nepovede, když si to budete přát Vy víc, než on. Nebo po predložení Vašeho "tácu" o Vaší lásku svým postojem nebude ani usilovat - to je asi jasný znak, aby jste to ukončila. Přes Vaší lásku k němu. Trpět bez naději na změnu dál po zbytek života - to je masochismus nebo něco takového... Držím Vám palce, Ludmilo. Já sám bych dal vždy možnost a šanci lásce a naději - než později slzám, výčitkám a zklamání, že jsem tu možnost nevyužil. PS: Na rozdílu věku nezáleží...