Petra Šlapáková se ptá:

Chtěli byste být při narození svého dítětě? Nebo jste byli u porodu? Jak vnímáte úlohu muže při porodu? Moc mě zajímá pohled muže na tuto velmi důležitou událost v životě nejen miminka, ale i celé nové rodiny. Děkuju.

U narození obou svých dětí jsem byl, milá Petro. Vřele doporučuji každému muži. Poznal jsem možná rovněž až tehdy sílu ženy. Kam se my muži pořád cpeme... Má úloha u porodu? Dnes to již asi vnímam s odstupem let jinak, tedy asi jaká by měla být... Myslím si, mám pocit, že žena je v tu chvíly ve většině případů duševně, citově opuštěná. A nepřeje si to. Není jí to příjemné. Mělo by to být naopak, ne? Je to přece jedna z nejhezčích chvil života ženy... I když moc bolí. Lékař i sestřičky se starají o tělo, fyzično, jak její, tak miminka - ale o její pocity, náladu, stav duše... Kdo? Tak to alespoň bylo za "starých časů", když byli ženy na "hekárně", samé, oddané na milost či nemilost personálu - a nemocniční personál je bral po jedné jako "Baťa cvičky". To znám jenom z vyprávění, samozřejmě, ale snad se tak moc nemýlím. Nebo jo? Svojí ženu jsem držel v těch chvílích za ruce. Moje role? Ochránce. Ochránce "jejich kruhů", když mi svírala prsty do běla. V situaci, když je úplně bezmocná, když se může spoléhat jen na druhé, které jsou kolem ní, kdokoliv to je. A proč u toho nemít člověka, který je Vám nejbližší, kterému nejvíc důvěrujete? Toho, s kterým jste ten nový život splodila? Na to sestřičky a lékař nejsou ty nejvhodnější osoby... Moje žena mi pak za moji přítomnost poděkovala. Vrátím se ještě k síle ženy, jak jsem jí vnímal. Několik hodin před skutečným porodem, jsem hrdinsky začal s mojí manželkou "pochodovat" po místní parkové nemocniční zahradě, později již v předpokoji porodního sálu... Trvalo to hodiny a hodiny. Překonalo to fyzické i duševní nároky na pětihodinový tenisový zápas na horkém slunci... a ty jsem znal. Myslím, že nakonec mě to zmohlo víc, než mojí manželku. Po těch mnoha hodinách společného "procházení", když šla po půlhodinách vždy na lékařské vyšetření, jsem si vyčerpán vždy sedl na nejbližší židly, abych pak, když se moje manželka objevila znovu, jsem opět vypadal, jak "silný jsem chlap...", a znova jsme se pustili do procházení. Vydrželi jsme to oba. Ale hrdinou, tím silnějším, připraveným dát život jinému životu, dát tomu všechno - byla jednoznačně moje manželka... Ona "oddych", tu minutu, co mají i tenisté po každých dvou gamech - neměla. Já ano. Ona si oddechla, až když to měla všechno za sebou... Skláním se před ní, a před každou ženou v tomto ohledu, která dala život novému člověku. Moje manželka si přála, abych byl u porodu našich dětí. Já rovněž. Od té doby, co to začalo být v mém životě aktuální. Možná i díky tomu, že jsem své děti viděl ještě nemohoucí, fialové, bez dechu a krvavé, jak se derou na svět, s napětím pozorujíc, jestli se rozkřičí a ohlásí svojí přítomnost na světě - mám ke svým dětem silný citový vztah. Na celý život. Děkuji mé ženě, že mi to umožnila, být u zrození našich dětí. Žena má právo na to si vybrat, kdo tu jedinečnou chvíly s ní bude sdílet. A když Vám to milí pánové Vaše nejmilejší řekne, udělejte vše proto, aby jste to zvládli, žádné výmluvy ať raději vůbec nevyslovíte. Může to poznamenat celý zbytek vášho společného života. Vřele to všem za sebe tatínkům i maminkám doporučuji.