Gabriela se ptá:

Dobrý den, je mi 29 a příteli 37 (svobodný, ale jednou už se chtěl ženit, ale nakonec jim to přestalo klapat, tak zůstal sám). 1,5 roku jsme spolu chodili, poslední půlrok i žili. Poté můj přítel (před 8 měsíci) odjel do své země (Anglie), ale pořád jsme byli v kontaktu (jednou za dva měsíce vždy přijel min. na dva dny až týden) a plánovali si společnou budoucnost (měla jsem letos v létě za nim přijet). O Vánocích tu také byl a já nepoznala, že by bylo něco v nepořádku. Před 14 dny jsem mu volala a on mi řekl, ze si mysli, ze bude lepší, když se rozejdeme. Nechtěla jsem to tak nechat, tak jsem tam teď o víkendu byla a hodně jsem o tom mluvili. Dala jsem mu najevo, že o něj stojím. Řekl, ze je rád, že jsem přijela, že to pro něj hodně znamená, ze mě stále miluje, že v tom není žádná jiná žena, že má pouze zmatek sám v sobě a neví, co vlastně chce. Řekl mi ať mu dám nějaký čas na přemýšlení. Opět jsem nevydržela a včera mu zavolala, řekl, ze se mi neozval, protože si mysli, že mi moc ublížil (hodně jsem plakala, když jsem ho navštívila) a hlavně protože si stále není jistý, že to chce vzít zpátky. Musím přiznat, ze nás vztah nebyl úplně ideální, ale pořád ho miluji a chtěla bych to znovu zkusit, snad už poučena z chyb. Myslíte, že je chyba, že jsem mu volala? Slíbila, jsem mu totiž, ze mu dám čas přemýšlet. Po našem telefonátu mi ještě poslal SMS, že to pro něj hodně znamená, že jsem zavolala a ať mu ještě dám čas a že mě miluje. Co si o tom myslíte? Můžu ještě něco udělat, nebo už jsem mu dala dostatečně najevo, ze ho stále mám ráda a chci být s ním. Děkuji za odpověď a omlouvám se za dlouhý e-mail.

Milá Gábino, ač byla Tvá otázka vyčerpávající, s mnoha detaily, bude se mi tentokrát velmi těžce odpovídat. Po prvním přečtení mi bylo vše jasné a proto jsem se hned hrnul do odpovědi. Nakonec jsem ji hned neodeslal a nechal si ji rozležet v hlavě. A udělal jsem dobře. Tak hlavně strašně moc fandím „mezinárodním“ vztahům. Obdivuji vás za to, že jste schopni často úspěšně překonávat někdy až zásadní kulturní rozdíly. Máme z toho užitek i my ostatní, protože vašimi vztahy se otupují xenofobní nálady mezi lidmi tím, že běžně kolem sebe potkáváme cizince a konečně na tom nevidíme nic divného. Pojďme se nyní podívat na Tvůj vztah s Johnem (nějak mu říkat musím...). Tak především toho vím o Vás moc málo, než abych dělal kategorické závěry, přesto jsou některá fakta jasná. Určitě jsi toho udělala pro Váš vztah mnohem více, než bylo nutné. Tvá cesta do Anglie byla už jasným důkazem Tvé lásky k Johnovi, telefonát byl už trochu navíc, ale ještě nebyl vnucující. V každém případě už další kroky nepodnikej, pouze se obrň trpělivostí. Budeš jí potřebovat. Sám jsem rád obletován, ale mě osobně by už další důkaz lásky odrazoval... Z toho, co Ti říká (a já vlastně ani nevím, jak Ty umíš anglicky, respektive on česky), mi vyplývají dva závěry, které si ale nedělají nárok na pravdu: 1. John už s Tebou nepočítá a 2. má tě tolik rád, že Ti nechce ublížit sdělením, že je to tak. Jenže to jsou všechno dohady a my dva to tady nemůžeme rozlousknout, proto můj názor je: Přestaň ho kontaktovat a čekej. Dala jsi mu už dost důkazů, že ho máš opravdu ráda. A pokud je John čestný muž a myslí to s Tebou dobře, odpoví Ti včas. A co je to včas? Sama si to „včas“ v duchu urči. To budeš muset opravdu sama, s tím Ti nikdo neporadí...