Aziza se ptá:

Proč spolu muž a žena mluví každý jinou řečí? Proč muž chce jasné, přesné, polopatické informace a nechce se zabývat jinotaji, jemnými náznaky a popíchnutím?:-) Je líný přemýšlet co tím ten druhý chtěl říct? Zkusíte mi to objasnit? Dík. Příklad 1: M: Co je ti? Ž: Ale nic. M: (mlčí a dál se neptá) Ž: (je naštvaná, že se neptá, že o ni nemá zájem a touží mu vyprávět co se jí stalo). Příklad 2: Ž: Co je ti? M: Ale nic. Ž: Něco ti musí být, když tak mlčíš. M: Říkám že nic!!!

:-)))) To se mi líbí, Azizo, jaks to hezky popsala, skutečně. Máš dobrej postřeh... Jednou jsem viděl vedle sebe dvě zahraniční pohlednice. Měli vyjadřovat, jak funguje mysl ženy a mysl muže ohledně sexu. Na jednom byl namalován vypínač se dvěma polohami „Zapnuto“ a „Vypnuto“. To byl muž. Na druhém třicet vypínačů, ladících koleček, přepínačů, čudlíků. Jako na CD domácí věži, videu, DVD přehrávači, pračce, myčce a TV dokupy. To byla žena. Myslím, že to jednoduše a volně rovněž vyjadřovalo, jak fungujeme ve všem. Rozdílně. „Muž a žena jsou dva rozdílní živočišní druhové“, cituji z filmu Samotáři, myslím. Když si to neuvědomíme, tak se budeme zbytečně rozčilovat, proč nás ten druhý nechápe. Když to pochopíme, že ten, co nás „vyráběl“ - ať podle Darwina, nebo podle božích principů – nás z nějakého důvodu, možná jako omyl přírody... – vyrobil každého úplně jinak, tak se můžeme pokusit s tím něco následně dělat. Prostě pár koleček nám někomu tu ubral, a druhému pohlaví zase tam přidal. Teď jeden z nás mluví a myslí jako čínsky, druhý z nás myslí a mluví jakože Laponsky, či zanzibarsky. Se vším, co k tomu patří. Následek? Laponec nikdy neviděl poušť, televizi nemá, a tak mu můžete horem dolem říkat, jak to vypadá na Sahaře, bude si ťukat u vás na čelo. A naopak. Říkejte zanzibarákovi něco o bydlení v ledové chýši... Nebo když o Bulharovi nevíte, že když kývá po našem hlavou "ne", myslí tím ve skutečnosti po bulharsku "ano"... Domluvte se pak. Co nám tedy mužům zůstává? A podobně ženám? Když si alespoň uvědomíme, že jsme jiní, tak i bez toho, abychom mohli pochopit skutečně toho druhého, proč tak myslí, tak se tak nějak trochu - nebo trochu víc - zapřeme, a tomu druhému pohlaví alespoň sem tam - vyhovíme. I když mu ve skutečnosti nerozumíme, „Co jej to k sakru k tomu vede, že se tak chová...“ Tak například v těch dvou Tebou naznačených dialozích, Azizo. Ten muž se v tom prvním dialogu překoná (a věř mi, že to muže stojí mnoho energie, aby tu otázku dal), a řekne něco jako „Ale Miláčku, vypadáš tak ustaraně, skutečně Ti nic není“? A samozřejmě u toho zvedne oči od novin, ještě v lepším případě je dokonce položí na stůl, a celým svým já dá nepokrytě najevo, že je připraven si tu „důležitou story“ své milované ženušky poslechnout... V duchu si u toho ale skutečně myslí, že právě přišel o deset minut vzácného času, kde se mohl dovědět o výsledcích třetí krajské fotbalové ligy (jak důležité! ;-), kde mu trénuje kamarád od vedle... To ještě netuší, že to nakonec budou dvě hodiny, o které „přijde“ pokud v tom vydrží až do konce... Obyčejně to však stejně nevydrží, a po hodině to vzdá. A oheň na střeše je tady tak jako tak. Příště pak už oči od těch novin nezvedne opět hodně dlouho... Pamatuj, jeden vypínač, „ANO“, „NE“. V tom druhém případě zase se překoná, a začne vysvětlovat své milované ženušce místo té poslední tvrdé odpovědi, kterou uvádíš, něco o programovacích řádcích pehápéčka a cégéí skriptech, jak mu je kolega zmrvil, když jej k tomu pustil, a proč to teď všechno musí předělávat a že pod Linuxem je to pohodovější než v prostředí Apple Synchron či Windows XP, ale že ten jejich novej šéf to chce právě naopak atd atd... A navíc, že jeho BlueTooth nějak blbne. A to i s vědomím, že ví, že to jeho ženuška nemůže obyčejně pochopit. Bude jí o tom říkat, dokud to zase nepřejde pro změnu jí, jak se ho snaží pochopit svými všetečnými dotazy, pro něj však úplně zbytečnými obyčejně, protože jeho jediný čudlík se už s tím jasně vypořádal... Sám. Obyčejně na to ženu nepotřebuje. Jak by se zase pro změnu měla zachovat v obou případech co uvádíš, žena, v rámci pochopení myšlení muže, je určitě taky nabíledni, a ty to Azizo určitě víš taky, tak to tady nebudu rozepisovat. Když tedy přijmeš, že jsme prostě jiní, jiní živočišní druhové, každý fungující s úplně jinými „vypínači“, Azizo, nebudeš dál tvrdit, že jsou muži “líný přemýšlet co tím ten druhý chtěl říct“. Nejsou líní. Jsou jiní. Ne líní. Jiní. Ženy stejně. Ne líné. Jiné. Ne příliš zvědavé. Jiné. Muž pracuje se dvěma polohami obyčejně (digitálně), ve schematu černá a bílá, světlo-tma, jednička-nula, „Ano“-“Ne“. Určitě platí opak toho, že by byli líní přemýšlet. Právě naopak. Mají to v mihu a rychle spočtené, několik rozhodovacích, přísně logických kroků za sebou je vede po jednoduché cestě logiky (někdy až příliš jednoduché) – až k jednoznačnému rozhodnutí, kde Tebou zmiňované „jinotaje, jemné náznaky“ obyčejně nemají místo, protože v logice a racionalitě neexistují... Samozřejmě to zjednodušuji. Před očima se mi vybavuje teď jedna velká kovová skříň, bedna na celou zeď, nacpaná do celého velkého vojenského náklaďáku, známé to v minulosti Vétřiesky, vejtřasky. Za vojny jsem byl u spojařů (ne ty druhý světový, jen mé presenční služby pár let před naší sametovou revolucí ;-), a ta velká skříň měla po sobě stejný počet čudlíků, přepínačů, páček - jako žena. Alespoň třicet. Naším úkolem vzorných socialistických spojařů federální československé armády bylo všechny ty páčky, čudlíky, vypínače vzájemně nastavit do poloh, aby ta prokletá bedýnka začala fungovat, protože až když se povedlo je všechny spolu úspěšně zesynchronyzovat, tak jsme mohli „zamířit a identifikovat ty útočící imperialisty“, a dostat je na radar. A to Ti řeknu, Azizo, že se mi to moc nedařilo. Bylo na mně těch čudlíků prostě příliš mnoho. Nebyl jsem jedinej... Asi proto jsem v armádě ale dlouho nezůstal a asi proto jsme se raději taky už dnes spojili s tou armádou stojící proti nám tehdy... ;-) Za to si vím živě a jasně představit, na základě této mé zkušenosti, jak je to složitý, snad nemožný, aby muž pochopil ženu s jejími třiceti čudlíky. Jak mnohé z vás ví ze života, máme obyčejně problémy i „s laděním tří čudlíku“... Nemyslím teď ty u televize, tam je to jasně logicky dáno, to zvládáme. Pokládám zde však rétorickou otázku, Azizo, na kterou nemožné zdá se nalézti jednoznačné odpovědi: Není daleko jednodušší pochopit ženě jeden čudlík, než muži těch třicet? ;-) A vzápětí to použít ve svůj prospěch, protože mužské myšlení je tak jednoduše identifikovatelné a průhledné? Tys vlastně svýma dvouma příkladama dala jasně najevo, jak víš, co můžeš od muže očekávat už předem... Stačí vám, ženám, uhodnout - a to není skutečně nic těžkýho obyčejně – v které poloze právě ten mužský čudlík je teď – a pak jej jemnými ženskými metodami dostat případně do té druhé polohy, vámi ženami žádané, pokud není právě v poloze, kterou si přejete... Co ty na to, Azizo? Prostě změnit „ženské nástroje“ podle potřeby, moc jich na nás skutečně není potřeba. Jednoduše krkem otočit hlavou, kde si krk přeje :-) Věř mi, pochopit, či zjistit, přesně každou polohu třiceti ženských čudlíků, když každý z nich má alespoň pět dalších pozic nastavení (celkem tedy řekněme 150 možností kombinovaně, obyčejně ne na logickém základě, a návod na nich neexistuje), přičemž ze strany muže stačí jen jedním z nich trochu nechtíc pootočit jinak (v rámci hledání správné pozice, tedy s dobrým úmyslem...), nestrefit jednu polohu u jednoho čudlíku přesně, než se má, a všech dvacet devět ostatních se přestaví v momentě opět úplně jinak - je sysifovská práce. NEMOŽNÁ SNAD, aby se to povedlo - nebo povedlo moc často - i když se určitě některým mužům - když se hodně a hodně snaží - daří někdy (jednou za deset let obyčejně?) nastavit prvních dvacet devět čudlíků svým „vzorným chováním“, „správnými odpověďmi“, ve „správném čase“ do „správných poloh“, resp. pochopit jejich nastavení a podle jejich přání jednat – ten třicátej je však už obyčejně nad jejich síly - jen pro Bohy, či jeho vyvolené - aby pochopili jeho význam, či nastavili jej, jak se má, svými slovy, chováním – aby žena byla konečně spokojena... Nebo nakonec po té, co se mužům povede i ten třicátej nastavit, se najednou objeví čudlík třicátej první z ničeho nic, o kterém neměli ani páru... Mnohdy ani žena sama ne. A to je už i na chudáky muže pak moc. Bez slova se zvednou – a zamíří do hospody mezi další živočišný druhy s jedním čudlikem... ;-) Proč to tak je, Azizo, to skutečně nevím... Hezký den přeji při Tvém dalším hledání podstaty Universa. Ale jak vidíš, vyhovuje nám to všem, stále se spojujeme, a lidstvo se rozmožuje a počet dvou živočišních druhů roste snad už geometrickou řadou ve světě ;-)