Iva se ptá:

Jak vnímá muž (přirozený) potrat dítěte, které bylo sice neplánované, ale s dlouholetou partnerkou? Je normální, že se tváří, že nic nebylo, nic nebude, tak jedeme dál? Nebo to tak opravdu vnímá?

Ano, většinou vnímá, ale tak jednoduché to zase není. Musíme si uvědomit, že v sobě máme zakódované nějaké typy chování, které jsou důsledkem fungování mnoha generací. Navíc rozdíly mezi mužem a ženou jsou opravdu zásadní... Muž měl vždy na bedrech přežití rodiny, byl většinou hlavním (a často i jediným) živitelem rodiny. Musel být proto odolný proti menším pohromám, které se vyskytovaly. A potrat, pokud žena přežila, byl naprosto běžnou věcí. Navíc vzhledem k velkému množství dětí a jejich velké úmrtnosti byl problém potratů opravdu na periferii zájmu. A to nejenom muže, ale hlavně ženy, která řešila mnohem zásadnější problémy: třeba jak nakrmit z toho mála, co muž domů přinese, všechny děti... Dnes se samozřejmě všechno mění, ale pro ženu rychleji než pro muže. Především život získal mnohem větší cenu a k tomu všemu se rodí, hlavně v Čechách, výrazně menší množství dětí. To nemluvím ani o čím dál větším množství neplodných párů. Přesto tvrdím, že si toto uvědomují hlavně ženy, jako nositelky nového života. Muž prostě nemá vlastní zkušenost s nošením nenarozeného života a nemůže si tudíž důsledky potratu dost dobře představit... Muže proto logicky tolik potrat nezasáhne. Samozřejmě mu vadí, protože šlo o jeho krev a hlavně o jeho milovanou. Ale pokud je po potratu žena v pořádku, dívá se muž více dopředu a potrat hází za hlavu, protože je to prostě jeho přirozenost. A tomu ani emancipace zabránit nemůže...