Iva se ptá:

Výbuchy hněvu - je pravda, že muž musí momentální nával zlosti ventilovat, že mu to uleví? Od hlasitého zaklení po házení s tím, co je momentálně po ruce bez ohledu na hodnotu věci? S argumentem, že může být člověk rád, že si to „dokáže“ vybít na věcech a ne na partnerce?

Dlouhé roky jsem si myslel, že my muži jsme tvrďasové, co se jen tak nerozbrečí. Nebulíme u televize, nesebere nás zajetý ježek. Jenže postupem času mi docházelo, že je všechno jinak. Že se naopak necháváme emocemi ovládat mnohem více než ženy a též je jinak projevujeme. Můžete se mnou nesouhlasit, ale přesto jsem přesvědčený, ač sám prakticky pacifista, o válce (boji) jako naprosté mužské přirozenosti. Nechci mluvit o mučení a podobných nelidských vzorech chování, mluvím o hájení teritorií, o obraně hnízda a dobývání nového životního prostoru. Ovládají nás prastaré pudy a my se se jim snažíme více či méně bránit. Můžete tisíckrát argumentovat o plně industriální společnosti, přesto muž zůstává agresivním samečkem a je to tak v pořádku. Tedy přesněji řečeno do té doby, pokud svou agresivitu nepromění v násilí na někom jiném. A proto přichází na pořad různé formy odreagování: od hlasitého zaklení, přes rozbitý talíř až třeba po bitku po fotbalovém zápase. Nezlobte se proto na nás muže, že nám tečou více nervy, že sprostě nadáváme, že musíme koukat na fotbal a občas se pošťuchovat. Nechte nás vyřádit, dovolte nám sázení na výsledky a chození na nedělní fotbal. Zvětší se šance, že si s vámi mnohem více porozumíme. A o to přeci jde, ne?