Míša se ptá:

Je mi 22 a jemu 27 let. Potkali jsme se náhodou a padli si do oka. Je nám spolu fajn. Já jsem před dvěma měsíci ukončila vztah, ve kterém jsem nebyla spokojena a můj nynější partner byl přes rok bez známosti. Přesto že říká, že se do mě zamiloval, že je moc rád, že mě potkal, že mi pořídí psa, přesto, že je opravdu milý a něžný, neustále přemýšlí o své bývalé lásce. Mluví o ní jako o osobě, která ho zradila a kterou už nikdy nemůže mít rád, protože má teď mě. Jenže jednou mi řekl, ve stavu mírně podnapilém, že to byla asi jeho životní láska. Mám ho moc ráda a vím, že i on mě, protože je to člověk, který nelítá ze vztahu do vztahu a než takový krok udělá, musí mít jasno, že ONA je ta pravá, ale tato věta se ve mně ukotvila a mám pocit, že vlastně on už totálně nadoraz zamilovaný byl a nemůže být s jinou šťastný. Mrzí mne to, protože je to skvělý přítel a člověk. Když mi řekl, že mě miluje, chtělo se mi brečet radostí. Ale někdy mám strach, že to krásné skončí, protože nebude schopen znovu si vychutnat štěstí a krásu vztahu, který má nádherné vyhlídky. Můžete mi říct váš názor na tuto situaci? Děkuji a zdravím.

Ach jo. Tolik to připomíná jednu důležitou část mého života, protože já takové dilema v sobě též dlouhé roky nosil. Pocit, že jsem svou životní lásku propásl, že jsem ji nesmyslně ztratil... A ono je nakonec všechno jinak... Byla to moje opravdová první láska, plná bouří a emocí, lásky a nenávisti, probdělých nocí a všech oněch krásných průvodných znaků. Jenže uběhlo oněch zhruba třicet měsíců zamilování a já (nejen já) najednou začal mít roupy a onu lásku jsem zničil. Následovaly další, dnes už vím že neperspektivní, vztahy, které všechny trvaly od půl roku do dvou let, ale které se vyznačovaly nahrazováním ztracené lásky. Pak jsem poznal svou nynější ženu. Dlouho trvalo (no, dlouho ani ne...), než mi došlo, že je ta pravá. Nebylo to zamilováním, poprvé jsem totiž ucítil mnohem hlubší cit, než je zamilování nebo ta klasická láska z románů. Cit, který je stálý, cit, který se v čase pouze posiluje. Někdo tomu říká partnerská láska, ale to není podstatné. Získal jsem konečně naprostou důvěru, pochopení, odpuštění za chyby a klid v duši. Mluvím o citu, který v sobě musíte roky hýčkat a pomáhat mu. Ono zamilování, které nejspíš nyní cítíte, z vás do třiceti měsíců prostě vyprchá. A pak už musíte mít v sobě onen dlouhodobý vztah, který dovolil našim babičkách s těmi dědky těch šedesát let vydržet... Zamilování prostě šedesát let nevydrží. Takže, co poradit? Musíte být trpělivá, obrnit se nekonečnou trpělivostí a hlavně ihned začněte svou lásku hýčkat a rozšiřovat. Dovolte mu, aby vás poznal. Přestaňte před ním skrývat své slabosti, začněte mu důvěřovat, že jim bude rozumět a že vás za ně bude mít ještě radši. Postavte svůj vztah na upřímnosti a důvěře. Budete mít alespoň o trochu větší šanci, že váš vztah vydrží. A nezapomeňte na pravidlo 30-ti měsíců: déle „hormony lásky“ v těle nevydrží...