Johanka se ptá:

Dobrý den, zkuste si představit mladého muže - třicátníka, svobodného, plného zájmů s nedostatkem času, jakoby jste jím byli. Život prožíváte naplno a líbí se vám jízda v rozjetém vlaku. Já jsem (20) se nedávno dostala do blízkosti takového muže a velmi mě zajímá. Myslím, že i já neméně zajímám jeho, ale bohužel je buď tak nesmělý (vídáme se ve společnosti skupiny lidí) nebo se tak bojí nového vztahu. Je velký vtipálek a je težké odhadnout, co myslí a nemyslí vážně. Proto je pro mě obtížné zjistit, jak moc by si přál, abych se mu přiblížila. Vím, že nejlepší lék by byla komunikace, ale bojím se ho zahnat do kouta. Zkuste se zamyslet nad tím jaké ženy a dívky se Vám libí, je lepší jít si za svým, či dělat více nepřístupnou? Budu ráda za každé Vaše nápady a postřehy.

Hmmm...!!! Jako bych se viděl! Ano! Asi přesně takhle bych vypadal, kdybych se před cca 10 lety rozhodl jinak:-) I s tím vtipálkem ses skoro trefila. Proto budu mluvit, jako by šlo o mě. Vidím, že o něj opravdu stojíš. Nu. Kdyby šlo o mě, tak bych jistě nepohrdnul nějakým náznakem. Víš, teď, když už jsem léta ženáč, mohu na sebe ten fígl prásknout. To vtipkování a bavičství je jen zástěrka. Ve své podstatě, i když se to na první pohled někomu nezdá, jsme trémisti. Máme strach, že navázání vztahu zvoráme. Že to poděláme dřív, než to začne. A největší strach je pro nás strach z odmítnutí. Ale to nehovořím za všechny chlapy, ale snad za chlapy s Tebou popsanými povahovými rysy, ke kterým se sám řadím. Je pro mě těžké říct osobě, na které mi záleží, že mi na ní záleží. Nedělá mi problém zavtipkovat s kýmkoli na lechtivá témata. To ne. Ale jde-li o osobu, o kterou stojím, pak se v podstatě bojím. Nevím, zda mi rozumíš. Pokud mi na dané osobě nezáleží, zda se vztah vytvoří či ne, pak jsem otevřený a mohu hovořit o čemkoli. Vím totiž, že cokoli se stane, nic neznamená. Nebude mě bolet, když se nestane nic. Nezblázním se, když se něco stane. Kdežto v případě, kde bych jistý zájem měl, tak bych se více stáhnul, abych neurazil, neublížil - nechtě, nepokazil něco,... No a tak nám nezbývá, než jak to říká Petr Novotný - my musíme ženskou UKECAT! Kecat, kecat a zase kecat a ona sama časem povolí, aby už měla od nás pokoj. Myšleno ovšem obrazně, protože s takovým typem ženská klidu mnoho nezažije. Radím Ti, řekni mu, že se Ti líbí. Tak, aby to spolehlivě pochopil a slyšel! Ono když mu to řekneš polohlasem ve víru zábavy většinou to ani nezaregistruje. Neříkám, aby ses mu naservírovala celá a hned! To ne! Jen neradi vstupujeme do nejasných šachových partií. Chceme mít jistotu, že máme šanci vyhrát. Ne, že vyhrajeme, ale že vyhrát můžeme! Takže když mu to řekneš, nedělej nic jiného. Další svádění nech na něm. A podle toho i poznáš, že o Tebe stojí, nebo ne. Pokud je jako já, tak se o Tebe bude prát, jak "eskymáckej pes" (to jsem taky někde slyšel). Ale pokud to uděláš a dáte se dohromady, máš toho nejvěrnějšího člověka po svém boku, jakého si můžeš přát. Jsme vděční za každé podrbání za uchem. A léta potlačované touhy pak vytrysknou, jako gejzír všechny najednou! My jsme se s partnerkou setkali jako spolužáci. Po velmi krátké době se z nás stali dobří kamarádi. Já jsem toužil po tom, aby to bylo víc, než jen kamarádství, ale nikdy jsem jí to neřekl. Dva roky jsme se denně vídali a to nejen na půdě školy. Spolu jsme se učili, spolu chodili do tanečních. A já do ní celou dobu hučel nesmysly a rozebíral nesmrtelnost chrousta, protože jsem se bál říct to, co mně celou dobu leželo v hlavě. Bál jsem se, že mi řekne NE! A tak jsem ji vytáhl jednou po 2 letech kamarádění s sebou na vandr a na jeho konci mi sdělila, že spolu chodíme. Krásné, ne? Dva roky dobývání a ... :-) Jak já byl šťastný! A musím zde říct, že stále jsem. ;-) Následovalo 5 let chození a pak svatba. A tak se známe už bezmála 17 let. A je to ta lepší půlka mého života. -------------------------------------------- Budeš-li si v tomto případě hrát na nepřístupnou, riskuješ, že to vzdá předem. Já bych to tak udělal.