Zuzana se ptá:

Loni v létě jsem se ve svých 28 letech poprvé 'pořádně' zamilovala. On je o 5 let mladší(narozdíl ode mne už za sebou má dlouhodobý vztah). Nejdřív to byl flirt,nicméně velmi brzy jsme zjitili, že je nám spolu dobře a trávili jsme spolu veškeré volné chvíle, ke konci léta se ke mně nastěhoval (byla jsem na pracovní stáži v jednom kempu, kde on pracoval se svými rodiči v restauraci). Že ho miluji, jsem si uvědomila, až když jsme spolu strávili dva dny mimo kemp-letní pracoviště, bydliště, já se vrátila domů (uzavřít školu), on jel do Anglie pracovat.(Poprvé z domova pryč, velmi inspirován, podporován mnou a mými zkušenostmi.) Prožívali js me náš vztah velmi intenzivně, každý den si telefonovali, několikrát jsem za ním jela (během devíti měsíců jsem s ním strávila děvět týdnů). Přijel i on k nám, má rodina ho přijala s nadšením, on je taky, i přes jazykovou bariéru. S plynoucím časem a jeho chováním jsem tomu všemu uvěřila,začla si představovat, že spolu budeme žít šťastně, ve svém okolí jsme vypozorovala, že je nemálo štatných páru s podobným věkovým rozdílem. Vždycky jsem měla v našem vztahu pocit, že já jsem ta opatrná, uzavřenější. Pak najendou rána z čistého nebe. 4 týdny poté co jsem se od něj vrátila, dva měsíce před létem (kdy máme oba domluvenou stejnou práci na léto jako v loňském roce), mi v telefonu vysvětlil velmi naléhavým hlasem, že si najednou není jistý, jestli se mnou chce být. Že mi nechce ublížit, ale ať ho nekontaktuji (před tím byl na mých smskách a našich telefonátech závislý), že potřebuje čas. Zlomilo mi to srdce, nečekala jsem něco takového, byla jsem si naší láskou jistá. Jsou to už 3 týdny, mluvili jsme spolu dvakrát, kdy mi znovu vysvětlil, že si chce pročistit hlavu (že jiná v tom není), že chce být sám a v létě se uvidí. Dnes už jsem klidná a schopná se zase soustředit na školu, stále mi chybí, mám ho pořád ráda, ale chápu, že nikoho nelze k lásce donutit. Celou dobu -od začátku r.2006 obzvláště -jsme se těšili na společné léto a život po něm. Teď z toho mám trochu strach. Snažím se být '"nad věcí", ale lámu si hlavu jestli mám počítat s koncem, nebo doufat, že se k sobě vrátíme. (2 telefonáty, co následovaly po "vyhlášení pauzy" byly nepříjěmné, pro mě smutné, jakoby ten, co jsem ho milovala umřel, ten, co jsem s ním mluvila, byl kus skály, bez citu, bez nadšení, znechucen vším kolem sebe.)Dodnes nechápu, jak se mohl tak rychle změnit a nevím, co očekávat od léta (to asi neví nikdo :-)Tak třeba mi někdo z Vás pomůže na věc nahlédnout z mužské perspektivy. Děkuji za vyslechnutí a případné názory. Předem děkuji.

Milá Zuzano, nechtěl bych Vás zklamat, ale myslím si, že se vlastně o pravou lásku ani nejednalo. Sám bych spíše počítal s tím koncem, jak píšete, i z těch telefonátů plyne, že ten muž o Vás příliš nestojí. Řekl bych, že nejspíše objevil nějakou jinou ženu, se kterou je mu také dobře, i když Vám to nechce říct, nechce Vám v žádném případě ublížit a najednou zjistil, že i odloučení a vzdálenost dělá své a hraje to všechno do outu. Jak se také někdy říká: sejde z očí, sejde z mysli... Tohle se prostě stává, je to asi normální právě v případě, že to byla jen zamilovanost a nikoli ta pravá láska. Váš věkový rozdíl bych nebral, jako směrodatný, to o ničem nevypovídá a tím to zřejmě není. Jednodušše: život se nedá naprogramovat, prostě si půjde po svém a nedá se s tím asi nic dělat. Léto si můžete užít i sama nebo s kamarády a kamarádkami - a kdo ví? Možná zrovna objevíte toho pravého. Hodně štěstí.. ;-)