Moje rodiče tvořili krásně vyrovnaný pár, jakých jsme kolem sebe sice neviděli mnoho, ale přesto se nějaké našli. Oni se navzájem ve všem doplňovali a každý z nich si byl vědom svého nenahraditelného postavení v naší domácnosti. Je sice pravdou, že otec se cítil hlavou rodiny a maminka ho v jeho přesvědčení celá dlouhá léta nechávala. Sama totiž věděla, že ona je tím krkem, který s ní otáčí podle své potřeby na příslušnou stranu.

Vždycky tátu nechávala s myšlenkou, že jeho slovo je a musí být to první, zatímco ona si nechávala to slovo důležitější, což bylo poslední. Ale byly okamžiky kdy se jejich role vyměnily. Takové chvíle nebyly časté a většinou následovaly poté, když měl táta nějaké starosti v práci a alespoň doma si musel dokázat, kdo je tady pánem. Například jednou, chvilku po obědě u kterého byl myšlenkami bůhvíkde, se snažil pokárat maminku. Zatímco my jsme se sourozenci po jídle uklízeli nádobí se stolu a pomalu se začali dohadovat, kdo se z nás dnes postaví ke dřezu, otec si vyžádal klid. V nastalém tichu se zeptal (a to velice vyčítavě): "Proč nemáme taky někdy něco z mouky?" Když se dověděl, že právě dojedl amoletky, přísným hlasem pokračoval: "A to jste mi nemohli někdo říct? Alespoň bych si na nich pochutnal!"

Liba, 68 let, Napsáno životem č. 4/05

A navíc rady MUDr. Plzáka, partnerské taroty na míru, skvělé tipy na hubnutí, recepty, křížovky o ceny a od Nového roku spousty novinek.