Lenka (30-40) se ptá:

Ahoj, prosila bych o radu. Se svým přítelem jsem se seznámila v zahraničí, jsme oba Češi, byli jsme tam spolu přes 3 roky. Před pár měsíci jsme oba přijeli do Čech, chtěli bychom spolu být i nadále, ale problém je v tom, že nás dělí 250 km. On chce, abych se přestěhovala k němu. A já nevím jestli to mám udělat či ne. V 'jeho' městě nikoho neznám a byla bych daleko od rodiny a přátel. On se ke mně stěhovat nechce a ani nikam jinam. Má tam byt a už si tam sehnal i práci. Tvrdí, že mě moc miluje a že už by chtěl rodinu, ale chce mě tam. Já už bych rodinu taky moc chtěla, ale bojím se toho přestěhování, je to dost daleko a přijdu o všechny kamarádky, pokud se odstěhuji, tak vím, že domů budu jezdit málo, natož až budu mít děti, budu se tam cítit taková odříznutá ode všeho. Už jsem tam za ním 3x byla a pořád nevím co mám dělat. Pokud se nepřestěhuji, tak ten vztah asi skončí, on se stěhovat nebude. Chce žít ve svém městě, má tam rodiče a bratra. Už je mi skoro 33 let a když si uvědomím, že bych musela hledat zase někoho jiného, a zase ty začátky..to se mi nechce. Mám strach, že pak všechno prošvihnu a nebudu mít ani děti ani chlapa. Může někdo poradit? Anebo myslíte, že mě nemá asi tolik rád, jak tvrdí, když se nechce stěhovat ke mně? Moc díky.

Milá Lenko: "Láska je tehdy, když se dává... Čekej - nepřijde..." Píšeš, jestli "ON Tě má rád" atd... A co ty? Máš jej ráda? Jeden z vás bude muset ustoupit - když budete chtít zůstat spolu... Nečekej ode mne radu, že Ti řeknu, kdo to bude... Ovšem cest, jak na to "lepší" řešení přijít - je určitě několik. Když vám to oběma neřekne srdce... Začnu tím, jak to bylo za komoušů a za našich rodičů snad ještě, to si už nepamatuješ, viď... ;-) Mladé páry, manželé dostávali "umístěnky", klidně na druhý konec republiky, dokonce až té Československé... A bylo po problému. Byli spolu, byli šťastni, měli kopu dětí - a nové přátele, přátelství... Zvykli si na nové prostředí... Možná ještě utužilo jejich lásku? V neznámém prostředí, nečekané problémy, všichni přátele a rodiče daleko... Jeden slovenský básnik (Miroslav Válek) napsal ve své básni "Domov sú ruky, na ktorých smieš plakať"... Myslím, že tam je řečeno hodně... Ne místo - ale člověk, s kterým chceš sdílet život - je důležitý... Nebo alespoň důležitější... Dnes máš možnost... Vyber si. Vyberte si. Není to jednoduché, to mi je jasné. Kdo má ustoupit? Nebo raději řeknu - vyjít druhému vstříc? Dalším kriteriem, nebo zvykem, které se Ti asi nebude líbit je - že žena šla za mužem... Ano, chápu, řešení z minulého století, nehodí se moderní mladé ženě... Možná ani aby o něm uvažovala, viď... Přesto všechno - je tady. Zkusím další... Jít tam, kde to už máte líp "zařízeno" připraveno. Vyřešeno. Ten, kdo má lepší práci, lepší bydlení - tak tam zůstaňte.. Prostě ten druhej se mu přizpůsobí... A basta. Jednoduché...? Možná ne, ale pravidla pro rozhodnutí jsou relativně jasně "spočitatelná". Bez ohledu na "výši" lásky jednoho ke druhému. I když asi více vyhovuje racionálnímu muži než citověji založené ženě... Další? Jděte na místo někde mezi, byty tam i tam prodejte, a budete mít na ještě větší byt i se zahrádkou někde uprostřed... Když je to řekneme teď mezi Prahou a Ostravou - tak skončete někde v Pardubicích nebo Hradci Králové, krásné to město, hned bych tam šel a nechal Prahu Prahou... A oba jen 125 km od svých rodičů, známých... Tohle řešení má ještě jednu výhodu. Obě tchýně budou daleko... No a to úplně neideálnější? Vrhnete se jeden druhýmu do náruče a velikost své vzájemné lásky měřte tím, kdo tomu druhému předešle ten nejhezčí návrh a důvod, proč je právě to partnerovo město lepší, a jak se na něj těšíte, až tam už budete... A kdo z vás upřimně a bez nadsázky dokáže tak vychválit město, přátele a vše kolem toho druhého - určitě vyhraje v celém následujícím živote se svojí láskou - protože na oběť lásky se nezapomíná ani ve stáří, po padesátí letech strávených pod jednou společnou střechou - to mi věř... Zejména, když to nebudeš nikdy připomínat, ani při té největší hádce... Zatím mám pocit, že ani jeden toho druhého nemáte "moc rád", když jste na hraně toho, že se (pravděpodobně) rozejdete kvůli tomu, že ve století kdy lidi cestují (hodně rychle) po celém světě, vidí a slyší se elektronickými prostředky stejně tak, jako kdyby byli vedle sebe - padne jedna krásna (už tří letá) láska za oběť jen egoismu a pohodlí dvou lidí... (Vždyť dokud nebudou děti může ten druhej za Maminkou a přáteli - nebo spolu - snad každý druhý víkend, dokud si zvykne? Jak učíme dětí už od školky si zvykat na nová prostředí?). Nebo to nebyla, není ani láska, která se trochu obětuje pro toho druhýho? Z racionální kalkulace "počtu kamarádů", "maminek" a "bytů" teď, podle které se máte domluvit na něčem důležitém to možná i tak vypadá... Ale máš pravdu - stojí Ti za to to vše "absolvovat" ještě jednou? S jiným partnerem? A možná už ale "lepší muži" nebudou "na skladě" právě, když Tvé biologické hodiny začnou odtikávat posledních pár let Tvého plodného života mladé zdravé ženy? Chceš na druhou stranu toho všeho postavit (nebo Tvůj partner) "kamarády", kvůli kterým "Vaše láska" zahyne? Dokonce ani nezahyne sama. Zabijete ji jen samy dva...? Byla to pak vůbec Láska? Nepřeji Ti to, Lenko, jen jsem se Tě snažil upozornit (možná) i na jiné aspekty lásky, důležitost, či prioritu věcí - než je vzdálenost 250 km od svých rodičů a kamarádů... Přeci nebudeš už dále žít s nima - ale se chystáš žít po zbytek života s někým jiným? To stejné platí i pro Tvého přítele samozřejmě... Přeji Ti raději - přeji si raději - že nám o vaší veselce dáš brzo vědět... :-) To stejné bych řekl Tvému příteli, myslím, že pohlaví v tom nehrá (až tak důležitou) roli... Vše dobré... Juraj