Královské město Rakovník leží ve Středočeském kraji, 56 kilometrů západně od Prahy. Rozkládá se na okraji Rakovnické pahorkatiny v blízkosti chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko.

fotografie: archiv autora

Podle pověsti město své jméno získalo v době velkého hladomoru, kdy zemřelo mnoho lidí. Jedna žena si prý řekla, že lépe sebe a své děti divnou havětí, jež měla pověst jedovaté, otrávit, než takto o hladu živořit. Nalovila tedy onu havěť, raky – a uvařila je. Ráno se však děti veselé a zdravé probudily a toho dobrého masíčka, co měly k večeři, se znovu dožadovaly. Tato zvěst se rychle rozkřikla a místní obyvatelé tak hladomor překonali.

První zprávy o Rakovníku pocházejí prý již z roku 1119. Písemně je Rakovník poprvé připomínán v roce 1252 jako sídlo soudu nového kraje. Základ současné podoby, zejména neobvykle dlouhé náměstí o rozměrech přibližně 400 x 50 metrů, kde se dnes konají již tradiční trhy, však město získalo až kolem roku 1300. Město proslulo a dodnes je známo zejména i díky svému výbornému pivu značky Bakalář z místního pivovaru, který toto pivo vaří již od roku 1454.

Rakovník si dodnes zachoval svůj starobylý ráz. Z městských kamenných hradeb se dochovaly dvě brány, severní Vysoká, ve které v současné době probíhá výstava o její historii, a východní Pražská. Za pozornost stojí i kostel sv. Bartoloměje na okraji hlavního Husova náměstí v centru města. Podle pověstí byl prý kostel vybudován na místě existence vstupu do pekla v podobě díry.

A strašidelných míst tu najdeme více. Dalším takovým je rakovnický židovský hřbitov, o němž reportáž natáčel i publicista Jaroslav Mareš. Hřbitov je však přístupný pouze po předchozím vyžádání.

Další zajímavostí je poměrně nenápadný, asi jeden metr vysoký kámen, který se nachází při okraji silnice vedoucí severním směrem od Rakovníka na Lišany. Jedná se o uměle zasazený přírodní útvar, který je znám pod lidovým pojmenováním Kamenná panna. Jeho původ a účel je dodnes nejasný, jedni ho považují za menhir z doby pravěké, jiní za pouhý patník a další za smírčí kámen. Tak je ostatně označen i na mapě.

Smírčí kámen býval umisťován jako vzpomínka na nějakou tragickou historickou událost, která se k místu váže. S kamenem však pravděpodobně souvisí i místní pověst o krásné, avšak divoké dívce, jež po kraji jezdila na černém koni. Každý se jí prý raději vyhnul, neboť byla velice pyšná a bezohledná.

Jednoho dne si vyjela se svou přítelkyní, která měla laskavé srdce, směrem k Lišanům.  Najednou se před nimi objevil stařeček, tulák nebo žebrák. I přes protesty své přítelkyně se jezdkyně na černém koni rozhodla starce přeskočit a koňské kopyto jen o vlásek minulo jeho hlavu. Stařec zvedl zprohýbanou hůl a potichu zamumlal nesrozumitelná slova. V tu chvíli se pyšná dívka proměnila v kámen s obrysy dívčího těla…

Rakovník je významným místem rovněž i z hlediska našich národních dějin. Letos na podzim si připomeneme 400 let výročí porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře. Cestu k porážce však předznamenávala již bitva u Rakovníka, která se odehrála u nedalekých obcí Olešná, Lišany a Senomaty. Po ní dorazilo české stavovské vojsko do Prahy vyčerpané a demotivované. O plánované rozhodující bitvě se totiž dozvědělo až na poslední chvíli, rychlý postup si tedy rovněž vybral svou daň, neboť vojáci ku Praze postupovali bez odpočinku po celou noc. Navíc již čtyři měsíce vojáci nedostávali svůj slíbený žold a zřejmě ani vyhlídka blížící se zimy nebyla příliš motivujícím faktorem před nadcházející bitvou. Dalším hřebíčkem do pomyslné rakve pak byly rozepře mezi jednotlivými veliteli a jejich nejednotný postup. Všechny tyto vlivy se pak samozřejmě společně podepsaly i na vývoji bitvy na Bílé hoře...

napsal Petr Matura