Zápisky pacientovy - den druhý

6. 7.

Nevím, zda mohu popis událostí druhého dne zahájit slovy „dnes ráno“. Dobu před pátou hodinou ranní, kdy sestra rozrazila dveře a hlaholivě nás uvítala do nového dne, víc než cokoli jiného zahrnuji do pomalu končícího dne předchozího. Nicméně její potřeba zahájit obligátní aktivity je nezlomná. Mezi obvyklé činnosti v krajském zdravotním zařízení ranní modlitba evidentně nepatří, neboť naše sborové Ježíši Kriste sestra přerušuje žádostí o nastavení čela. Chci jí udělat radost a snažím se spolupracovat, ale daří se mi to jen částečně. Díky modernímu teploměru, který zpočátku omylem pokládám za laserové ukazovátko a těším se na zajímavou prezentaci, marně, mi sestra změří teplotu ze vzdálenosti několika metrů. Je vidět, že je praktik se zkušenostmi z laboratorního prostředí. Během pár vteřin provádí opakované měření a průměrnou vypočtenou hodnotu zručně vynáší se zanedbatelnou odchylkou tří desetin stupně do grafu umístěného na posteli. Oceňuji, že se přitom nemusím moc hýbat, protože v noci došlo k lehkému zatuhnutí a nezvládám ani drobný rotační pohyb ze zad na břicho.

Její další prosbě však již nejsem přes veškerou snahu schopen vyhovět. Nevím, jak se dozvěděla o tom, že jsem manuálně zručný a doma vyrábím nábytek na míru. Na mou momentální indispozici nebere ohled a projevuje intenzivní zájem o získání nějakého pěkného kousku. Pro začátek by jí prý stačila alespoň stolice. Snažím se s ní kvůli svému zdravotnímu stavu dohodnout odklad výroby, ale tvrdí, že je to pro mé dobro a že čím dřív stolice bude, tím líp pro mě. Trochu mne leká temný tón hlasu. Bojím se, aby její vztah ke mně nebyl do budoucna ovlivněn mým odmítnutím - jsem na ní přece jen fyzicky závislý. Slibuji tedy, že se co nejdříve vynasnažím udělat jí radost a pokusím se alespoň o nějaké to štokrle.
Nechci být považován za lenocha, na druhou stranu není mým zvykem přisvojovat si cizí zásluhy. Proto se později při odchodu z nemocnice stydím, když zjišťuji, že se mi sice za celou dobu pobytu nepodařilo vyrobit vůbec nic, ale přesto mám v dokumentaci záznam o dodávce čtyř kousků, což je rozhodně nezasloužené.

Jelikož k mé evakuaci do nemocnice došlo ráno prvního ze dvou po sobě jdoucích svátků, probíhá i dnešek v poklidu, rušeném pouze třemi proplachy roztokem kuchyńské soli. S hrdostí na sebe samého si uvědomuji, jak čerpanou péčí vyvracím slova mého chudáka otce, který ve své neskutečné pracovitosti a zoufalství nad mojí občasnou leností bědoval, že si nevydělám ani na slanou vodu.
Dnešní pohodový stav jistě vyhovuje i některým sestrám, které pacientům pantomimicky předvádí vyhořelé sirky. Jiné svými gesty a vyjadřováním svádí k nepochybně zcela mylnému dojmu, že jsou z důvodu akutního nedostatku personálu zapůjčeny na neurologii z kliniky veterinární a nejsou dostatečně proškoleny o jemných rozdílech mezi chováním ke skotu a k lidem. Nechci ale křivdit všem. Jsou i takové, ze kterých je cítit zájem i opravdová snaha pomoci a člověk se na ně nemusí obracet s neustálou obavou, že obtěžuje.

Na oddělení pracují převážně mladší lidé. Dá se říci, že převažuje svěží atmosféra. Ta se nejvíce projevuje neustálým průvanem na pokojích. Většina sester při příchodu i odchodu z pokoje, patrně s ohledem na možné opotřebení, kliku nepoužívá a nechává vše na průvanu. Ten se snaží, seč může, takže každý průchod dveřním otvorem je provázen silnou ránou. Tím i nám nepohyblivým pomáhá udržovat si přehled o rušném chodu oddělení a navíc účinně  rozptyluje mylnou představu, že bychom mohli ještě usnout a narušovat tak proces bdělého očekávání lepších zítřků. Citlivější sestry proto nechávají dveře na pokoj pro jistotu otevřené dokořán a nám ležákům tak zprostředkovávají kontakt s ostatními návštěvníky, kteří mají možnost nenápadně nakukovat. Po půl osmé ráno je ale práskání dveří bezpečně přehlušeno rachotem dvou sbíječek, které se o několik metrů dále zakusují do betonové podlahy budovy. Obsluha pneumatických kladiv ve svém úsilí navzdory svátečnímu dni nepolevuje a tak si vibrace a hluk užíváme s krátkými přestávkami na svačinku a oběd až do půl šesté večer. Stejně tak i následující dny.

Volné chvíle, kterých máme dostatek - průplach ráno, v poledne a večer moc času nezabere - věnujeme dalším diskusím na zajímavá témata. Chasník sice často odbíhá mimo oddělení, neboť prý už ležel dost a je zvyklý na aktivní pohyb na vzduchu a slunci, ale podezříváme ho spíš, že u vchodu vedle urgentního příjmu sbírá nové podněty. Alespoň vždy, když se vrací z výletu referuje, kolik zlomenin, rozbitých úsměvů nebo i fatálnějších případů měl možnost spolu s lelkujícími saniťáky pozorovat.

Chasníka zpočátku matu tvrzením, že označení gurmán není nic, o co by měl on jako člověk, mající rád opravdu dobré jídlo, stát. Je ale prakticky založený a na nějakém slovíčku mu nezáleží. K smrti rád kromě popisování vlastních nehod a nemocí také vaří, takže se brzy noříme do diskuse, jestli svíčkovou ze srnky protýkat slaninou dva, nebo raději tři dny před jejím naložením. Zde se vcelku shodujeme, ovšem můj laxní přístup k otázce pasírování zeleniny na omáčku ho velmi rozrušuje a tím, že připouštím její rozmixování místo protlačení přes čisté pláténko, v něm málem ztrácím přítele. Náš úspěšně budovaný vztah zachraňuji až připuštěním možnosti lovit kance pomocí vlastnoručně svařeného čelního rámu, umístěném na jeho Nisan Patrolu, kterého kvůli lepšímu výkonu při stíhání zvěře po polabských lesích krmí tajnou směsí nafty a kerosinu. Přidáním žertovné příhody ze zimy, kdy si majitel tuctového terénního Mercedesu při vyprošťování našeho auta ze závěje utrhnul chromovaný rám i s kusem nárazníku, si ho získávám definitivně zpět.

Přestože stále nejsem schopen ani zvednout hlavu, daří se mi při obědě díky propracovanější technice a vrozené šikovnosti konečně nahrnout z talíře položeného na prsou jídlo lžící do úst. Jsem sytý!
Pan nadlesní také spokojeně usíná. V noci se moc nevyspal. Jeho chrápání ale sbíječky neúnavně bušící kousek od nás nepřehlušuje, takže ho necháváme. Včera mu odebrali přinesené prášky s tím, že zde dostane jiné ze zásoby nemocnice, ale k tomu ještě nedošlo. Takže kromě řady ostatních prášků na tlak, žíly a jánevímcoještě nemá ani prášek na spaní. V noci proto kombinoval zírání do stropu s krátkými procházkami k oknu, neboť nás nechtěl rušit - bolavé koleno mu stejně víc nedovolilo - je tedy trochu unaven a šlofíček mu prospěje.

Zato chasník propadá depresi. Přes mé varování se neustále dožaduje na obsluhujícím personálu potvrzení čtvrtečního termínu odchodu domů, až mu lékař, jistě ne potměšile, oznamuje skutečnost, že si ho pro jistotu nechají na pozorování až do pondělí.

K dokonání vší smůly dostává z domu zprávu, že na návštěvu k němu domů přijel jeho kamarád, který to vzal zkratkou přes humna a utrhl cestou v příkopě výfuk. To by samo o sobě jistě nebylo pro něho nic stresujícího, horší je, že kamarád se rozhodl závadu odstranit hned na návštěvě za pomoci chasníkovy dobře vybavené dílny. Praxi při obsluze céóčkové svářečky ale nemá, proto se mu daří velmi rychle zkratovat nejen svářečku, ale vyhodit elektriku v celém domě. Tím ovšem chasníkovi působí krutá muka, protože je reálné, že vyteče lednice. A v lednici se nachází srnčí kýta, jejíž transformaci ve svíčkovou jsme probírali dopoledne. Je tam již od chasníkova výletu s družkou do Poděbrad na oběd, kdy jim při zkratce přes lužní les nebohá srna uvízla jistě nedopatřením na ochranném rámu Patrola a teď hrozí její marné znehodnocení.

Zbytek dne již nepřináší žádné převratné novinky. Snad pouze já se mohu pochlubit tím, že se mi konečně daří odplížit se do pět metrů vzdáleného sociálního zařízení a vyloučením několika litrů nashromážděných tekutin ukončit s vynikajícím hodnocením „Prospěl bez poskvrny“ test prostaty.
Také mám vlastně ještě příležitost se seznámit s dcerami pana nadlesního, které tatínkovi přináší ovoce a čisté pyžamo. Jedna z nich má pravděpodobně jisté zdravotnické zkušenosti, takže se jí po krátkém vyjednávání daří uvolnit ze zajetí tatínkovy prášky. Konstatuje, že nejsou všechny, které odevzdala do úschovy, ale nejdůležitější tam jsou. Ty na spaní sice schází, ale to se jako problém ukazuje až později.

Vzápětí pana nadlesního rozčiluje, byť neúmyslně, druhá dcera. Pracuje totiž na místní radnici a s určitým nedostatkem empatie pokračuje v přítomnosti otce v pravděpodobně dříve započaté diskusi se sestrou o moderní výzdobě rekonstruovaného náměstí. Otec je o novátorském stylu uplatněném při obnově plochy informován. Jako starší člověk a bývalý lesák je ovšem zásadně proti neboť nechápe, proč by na náměstí měly stát plechové stromy. Probíráním pilulí se ale opět uklidňuje a po rozloučení z dcerami se již věnuje pouze tiché meditaci. Stejně tak já s chasníkem, takže večerku dnes dodržujeme bez problémů.

Související článek: Zápisky pacientovy - den první