Konverzační komedie o dvou párech a jednom kocourkovi

„To je krása!“, šeptl si pro sebe Libor při svém ranním pohledu z okna. Vzal do náruče svého mourovatého kocourka a řekl mu: „Podívej, Čičiku, konečně napad‘ sníh!“

Přestože Čičik neprojevil nejmenší zájem, Libor pokračoval: „Takže tentokrát sice Martin nepřijel na bílým koni, ale zato“, otočil se ke kalendáři na zdi, „dvanáctýho dvanáctý, s měsíčním zpožděním, dorazila místo něj na bělouši, jakási nám neznámá Simona!“ To ještě netušil, že se s tímto jménem za chvíli setká znovu.

Když zasedl k počítači, aby zkontroloval poštu, našel v ní kromě pěti spamů na různé Viagry a Neklesiny, také jeden osobní e-mail, tohoto podivného znění:

To: Ing. Libor Nováček.

Pane, jsem bohužel nucena si kazit svůj svátek tímto nepříjemným e-mailem. Nemohu a ani nechci to takhle nechat bez povšimnutí, vždyť se jedná o moji jedinou dceru. Musím s Vámi osobně celou věc prodiskutovat. Navrhuji kavárnu „Platýz“ dnes ve 4 hodiny a budu doufat, že jste aspoň natolik slušný, že mne nenecháte marně čekat!

Simona Fuchsová.

PS: Poznáte mne podle černobílé kabelky ležící na stole.

Libor nad tím jen kroutil hlavou a ať přemýšlel jak chtěl, jméno Simona Fuchsová mu, ale lautr nic neříkalo! Byl si jist, že toto jméno v životě neslyšel a usoudil, že se zde musí jednat o nějaký omyl. Chtěl okamžitě zareagovat a odepsat té dámě, že si ho plete s Radeckým, nebo něco podobně vtipného, ale potom mu došlo, že to asi nebude tak docela obyčejný omyl. Bylo mu záhadou, že ta madam zná jeho celé jméno, titul a e-mailovou adresu. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně tomu rozuměl a protože byl hobby-sběratelem zajímavých životních momentů, omylů a nedorozumění, na jejichž základě pak psal své povídky, měl vlastně radost z takového úlovku a přímo se těšil na setkání s touto evidentně pomýlenou dámou.

Čičikovi začalo zjevně vadit, že se pán příliš dlouho kouká na tu nudnou obrazovku, líně se protáhl a začal se domáhat snídaně. Odběhl ke své prázdné misce na podlaze v kuchyni, zvedl hlavu, podíval se tázavě na Libora a významně zamňoukal. Jeho páníček mu připravoval snídani dříve než sobě a měl vždycky v zásobě dostatek kočičích lahůdek. Sám pro sebe měl kolikrát jenom kávu a toasty, zatímco kocourek dostával teplé mlíčko a masíčko, jinak by se totiž urazil. Jejich soužití probíhalo velice harmonicky, díky tomu, že Libor nebyl nucen běhat s kocourkem ven, což by se psem musel. Stačilo pouze otevřít dveře na balkon a Čičik se už přes přilehlou střechu dostal tam kam chtěl, a stejným způsobem se vracel domů. Když byly balkónové dveře zavřeny, mňoukl si a páníček mu otevřel. Nebyl-li pán doma, měl Čičik smůlu a musel počkat venku, ovšem bystrý kocourek měl v hlavě něco jako chronometr a věděl přesně, kdy se jeho pán a sluha vrací z práce domů. Libor si klidně mohl podle jeho mňoukání na balkoně nařídit hodinky. Ozvalo se vždy přesně za deset minut šest!

V kavárně bez dlouhého rozhlížení uviděl Libor na jednom stole nápadnou černou kabelu, olemovanou bílým proužkem. Její majitelka, paní Fuchsová byla elegantní dáma v černém kožíšku a jelikož se o něj nezajímala, přestože mířil k jejímu stolu, usoudil bystře, že ona jeho podobu vůbec nezná. Zastavil se před ní a řekl hlasem Jamese Bonda: „Dobrý den, paní Fuchsová, jsem Nováček – Libor Nováček.“

Dáma reagovala nepříjemným překvapením: „To jste vy?“ Její nelibost byla pro Libora téměř urážející, takže jen suše odtušil: „Ano, nejsem žádný Adónis!“

„Promiňte, pane Nováčku, čekala jsem někoho mnohem mladšího, prosím, posaďte se!“

„Ale já jsem s mým věkem celkem spokojen a myslím, že se vás to nikterak netýká.“

„Dovolte, týká se mě to nepřímo!“, rozohnila se paní, „Helence je třiadvacet let a já nechci, řečeno všeobecně, aby jí nějaký obstarožní plešingr zkazil život – to se mě zatraceně týká!“

„Pokud tím myslíte mne, obstarožní jsem a částečnou pleš mám taky, tedy vás musím ujistit, že vůbec žádnou Helenku neznám a nemám vůbec v úmyslu, nejen jí, ale ani žádné z ostatních paní a dívek, kazit život!“ Libor se usmál, protože se mu tento rozhovor začínal líbit a chtěje v něm co nejdéle pokračovat, svlékl si zimník a pověsil jej na věšák. Posuňkem naznačil dámě, že by jí galantně pověsil i její kožich, pokud by si jej chtěla svléci. A dáma tak učinila.

„Pane Nováčku, tady něco nesouhlasí, nechci tvrdit, že lžete a tak řeknu jen, že nemluvíte pravdu, protože moje dcera mi o vás dost vyprávěla. Ona je snad dokonce z nepochopitelných důvodů do vás zamilována a sama mi dala na vás spojení. Snažila jsem se jí totiž její náhlé pobláznění nějak rozmluvit, ale ona mi nato řekla, cituji doslova: Promluv si s ním sama a změníš názor! Ráda bych změnila názor, ale zatím o tom silně pochybuji.“ Libor se rozesmál: „Ano, teď jsem to teprve pochopil! Já se jmenuji Libor a můj syn se jmenuje po mne...“

„Také Libor!“, zvolala paní Fuchsová ulehčeně, „promiňte, omlouvám se vám, že jsem byla na vás tak strašně nerudná, to je tedy trapný omyl – a vy bydlíte spolu?“

„Teď už ne, ale donedávna tomu tak bylo. Syn se odstěhoval do svého, bydlí o patro níže. Zůstal mi teď na krku už jenom Čičik“, posteskl si Libor a rozhodil ruce.

„A Čičik je kdo?“, zeptala se nechápavě.

„Můj inteligentní kocourek. Představte si, že zná hodiny, nedělá loužičky, je mlsný, dovede být dotčený, když mu vynadám, ale je ohleduplný. Když spím, tak mě neruší.“

„Já nemám ráda kočky, mám na ně alergii“, oklepala se madam, „ale zajímalo by mne, jak starý je ten váš syn a není-li náhodou ženatý?“

„Je mu třicet, takže je asi o sedm let starší než vaše dcera, což by vám, právě tak jako mně, nemuselo působit zažívací potíže. Ženatý sice je, ale je právě v rozvodu. Chcete-li si s ním promluvit, dám vám na něj spojení, nebo ho mohu zavolat třeba hned, aby sem přišel a já eventuálně odejdu.“ Libor při těch slovech vytáhl z kapsy svůj mobil.

„Ne, ne, ne, děkuji, to já už si zařídím sama. Já teď musím odejít, jen co zaplatím tu kávu.“

„Tu zaplatím já až si mně všimne ta číšnice, také bych si rád něco objednal.“ Načež pomohl paní Fuchsové do kožíšku, krátce se rozloučili, ona mu poděkovala a spěšně odešla.

Libor nelenil a zavolal svému synovi: „Člověče, nešťastná, co to máš za techtle-mechtle s nějakou slečnou Helenou Fuchsovou?“

„Tati, žasnu, kde bereš tyto informace, Helena je OK a techtle-mechtle s ní zatím bohužel nemám, jak to, že o tom vůbec víš? To je mi naprostou záhadou!“

„Dostal jsem za tebe vynadáno od její matky, že prý jsem pro její dceru moc starý!“

„To snad není pravda, co ta bába blbne?“, podivil se jeho syn.

„Hele, Borku“, zastal se jí Libor, „to není žádná bába, ale celkem sexy lady. Mě by ovšem spíše zajímalo, co ona má apriorně proti tobě, když tě ani nezná?“

„Nevím, asi to, že jsem pozval Helenku do hor na zimní dovolenou ve Francii do Grenoblu...“ „Dobrý, Borku, to mi stačí, jsem v obraze! Ahoj zatím, měj se!“

Když přišla Helena večer z práce domů, řekla jí matka stroze: „Tak jsem mluvila s otcem toho tvýho podařenýho Libora a ten mi potvrdil moji neblahou domněnku, že totiž jeho syn je dosud ženat, i když je údajně v rozvodu!“

„No, mami, proboha, do čeho se to pleteš? Uvědom si, že mi je třiadvacet a ne třináct!“

„Sama jsi mi dala na něj spojení, abych si s ním promluvila, tak se nediv!“

„Ne, já jsem ti doslovně řekla: když chceš, tak si klidně s Liborem promluv – ale ne s jeho otcem“, prskala Helena, „nechápu, co to je za nápad? Rodičovské sdružení se tajně sešlo, aby prokádrovalo své děti!“

„Helen, dost!“, zavelela Simona, „nebudeme se hádat! Ta adresa, co jsi mi dala, byla totiž na jeho otce, taky Libora. Tím došlo k nechtěné záměně a mně to bylo celkem trapné. Já teď navrhuji, pozvat oba Libory k nám na kafe a v klidu celou věc prodiskutovat. Na tom přece není nic špatného, to je jen přátelská beseda.“

„K čemu budeme zvát i toho staříka, to je totálně zbytečné...“, namítla Helena.

„Tak to by ses spletla, to je elegantní pán v nejlepších letech a jistě by ho to zajímalo...“

„A hele, mamča má zájem o Libora-seniora, a není třeba taky ženatej?“, culila se Helena.

„Prosím tě, to mě nezajímá, všimla jsem si jen, že nosí dva snubní prsteny, tak jako já, takže to bude zřejmě vdovec.“ Simona si při tom zálibně prohlížela své perfektní ruce.

„Mami, mně to je fuk. Když chceš tak to zařiď“, řekla Helena a pokrčila rameny.

Na příští týden ve středu pozvaly, matka s dcerou, otce se synem k nim na kávu o páté. Paní Simona upekla a šlehačkou nazdobila ovocný dort a Helenka zakoupila šampus a ořechy kešu. Setkání probíhalo zpočátku v pohodě, až když došlo na dovolenou ve Francii byla paní Simona okamžitě ve střehu. Musela být uklidněna Liborem-juniorem, jenž ji informoval, že poslední stání jeho rozvodu bude týden před jejich odjezdem do Grenoble. Tohle ovšem rozpálilo Helenu téměř do ruda: „Tak teď už toho mám právě dost, mami, kdy už konečně pochopíš, že otázka jestli pojedeme s Liborem do Grenoblu nebo ne, závisí čistě na nás dvou, bez ohledu na to, co si přeješ ty, nebo kdy bude poslední stání jeho rozvodu!“

„Pokud k tomu mohu také něco říci, paní Simono“, doplnil ji sonorní hlas Libora-seniora, „myslím, že má slečna Helenka zcela pravdu, do toho jim my dva skutečně nemůžeme mluvit. Oni jsou dospělí. Představte si teoreticky, že bych já pozval vás na dovolenou a Helenka by vám to rozmlouvala, abyste s takovým obstarožním plešingrem nikam nejezdila.“

„To jste řekl výstižně, pane Nováčku“, rozesmála se hlasitě Helena, „to je přesně matčin způsob vyjadřování! Děkuji vám, jste duševně mladší než moje máti i váš syn dohromady!“

„Teď jste mi to dali oba“, politovala se paní Simona a odhrnula si pramínek vlasů z čela, „možná, že máte v něčem pravdu“, řekla zamyšleně, „jsem asi už moc staromódní...“

„Ne, to neříkejte, paní Fuchsová“, ozval se Libor-junior, „já vás chápu, vy jste to nemyslela špatně. To je oprávněná obava matky, aby si její dcera něco nezačala se ženatým a proto říkám zcela otevřeně: pokud by se to nepodařilo, abych byl devátého ledna rozveden, zruším rezervaci hotelu – anebo ji naopak rozšířím, abyste mohla jet s námi!“

„To je slovo do pranice, mládeži,“ řekla paní Simona najednou s novým elánem, „a proto já teď navrhuji přípitek na tykání, vždyť snad my, tady s panem Nováčkem, nejsme ještě tak úplně do starého železa!“ Její návrh byl okamžitě nadšeně přijat jako uvolňující signál ke zcela nekonvenčnímu přátelskému chování. Aby ženy nemusely oslovovat Libory s příponou "starší" nebo "mladší", navrhl Libor-syn, aby mu říkaly "Borku", tak jak mu říká otec a jeho přátelé. Po vícenásobném přípitku se muži dohodli pozvat ženy na revanš na večeři do čínské restaurace.

Už během večeře neuniklo Heleně ani Liborovi, že Simona tak trochu koketuje s Borkem. Zajímala se o důvod jeho rozvodu a když jí řekl, že jde o nevěru ze strany jeho ženy, byl jí okamžitě ještě sympatičtější a začala ho dokonce mateřsky litovat.

Po večeři v mírně opojeném stavu zašli společně domů k Liborovi na jeho prý výbornou slivovici z Moravy. Když však po vstupu do bytu Simona spatřila Čičika, dostala takřka hysterický záchvat, že má alergii na kočičí chlupy, a tak Borek navrhl jít k němu o patro níž.

Helena naopak byla kocourkem nadšena a vzala si ho do náruče a začala se s ním mazlit.

“Mami, jděte už s Borkem napřed, aby ses neosypala“, řekla jí Helena ironicky, „my tam přijdeme za chvilku za vámi, jen co dáme tady tomu hladovému Čičínkovi něco najíst.“

„Ale neberte ho tam sebou“, řekla ještě ve dveřích Simona.

„Pojďte, prosím, Simono, a nebojte se, já tam sice nemám tak uklizeno jako táta, ale zato v mém bytě nepěstuji žádné živočichy“, ujistil ji Borek.

Libor se podivil: „Jak jsi přišla, Helenko, na to, že má Čičik hlad, vždyť tady má ještě zbytky sucharů na svém talířku. Ovšem teplé „Whiskas“ nikdy neodmítne.“

„Chtěla jsem se na něco zeptat mezi čtyřma očima“, řekla Helena záhadně a zatímco Libor ohříval pro Čičika jeho oblíbené žrádýlko, řekla: „Libore, kolik je vám vlastně let, já jsem se výpočtem dopracovala asi tak na pětapadesát, ale vy vypadáte – vlastně ty vypadáš, spíše na pětačtyřicet, to mi nějak nevychází.“

„Víš, Helenko, já jsem se moc brzy ženil, byl to takzvaný sňatek z nutnosti, takže mi bude už za pár dní, to jest na Štěpána, padesát“, řekl Libor, pokyvuje rozvážně hlavou.

„Jsi tedy o osm let starší než moje milá matinka, to byste se k sobě docela hodili, tedy myslím věkově“, řekla Helena s úsměvem.

„Ano, věkově jo – ale bohužel jsem také o dvacet sedm let starší než ty, Helenko...“

Helena zvedla prst: „Vlastně jen o dvacet šest, já mám totiž čtyřiadvacáté narozeniny jen o deset dní později než ty – pátého ledna.“

„Ach, Helen, sedmadvacet, šestadvacet – hraje to snad nějakou roli?“

„Máš pravdu, Libore, nehraje. Ono se všeobecně, tomu stáří přikládá moc velký význam, důležitější je přece zdraví, jak se člověk cítí a jak je na tom duševně.“

„Zanechme raději filozofování, Helen“, Libor změnil téma a vzal z baru láhev se slivovicí, „pojď, půjdeme za nimi dolů k Borkovi, abychom se eventuálně nedostali na tenký led...“

„Ten tenký led mi budeš muset ještě příležitostně vysvětlit“, řekla mu na schodišti Helena tiše a zazubila se.

Při vstupu do Borkova bytu bylo slyšet už v předsíni ohlušující džezovou hudbu a Libor poznamenal: „Ten Borek je snad hluchej, vždycky pouští hudbu na plný...“ Vtom se zarazil když spatřili Borka se Simonou v jednoznačně intimní situaci. Ona ležela na gauči a on u ní klečel na podlaze a líbal ji někam do výstřihu...

„Teda, mami!“, zvolala Helena hlasitě, aby překřičela hudbu. Borek sebou cukl a provinile se postavil. Simona si rychle zapínala dekolt a Libor řekl omluvně: „Promiňte, že rušíme, my tady jenom neseme tu slivovici.“

„No, no, co má být, mládeži, nic se neděje!“ reagovala Simona podrážděně. Borek vypnul hudbu a řekl tiše: „Helenko, promiň, ztratil jsem nějak sebeovládání.“

„Proč se omlouváš, Borku, nic se přece neděje, jak tvrdí máma“, řekla Helena s úsměvem.

„Borku, dej sem skleničky“, uklidňoval situaci Libor, „tady si nejprve přátelsky přiťukneme a pak se uvidí, že se to dá vlastně všechno docela v klidu vysvětlit.“

„Ano, Libore, máš pravdu“, ozvala se Simona, „co je na tom jednom polibku od chlapce, který je o dvanáct let mladší než já – vůbec nic!“

„Mami a Borku,“, řekla Helena klidně, "mně to skutečně nevadí a nehodlám dělat žárlivé scény, ale divím, se jen tomu, že mezi mnou a Borkem za celý měsíc co se známe, nedošlo ani k takové malé intimnosti jako mezi vámi dvěma během deseti minut. Navíc je mi jasné k čemu to směřovalo, navrhuji proto: Jeďte do té Francie vy dva spolu a nemusíte brát ohled ani na mne ani na datum rozvodu! Vše je OK, Howgh!“

„Rozumím tomu správně, Helenko, že se tímto se mnou jakoby rozcházíš?“, zeptal se Borek.

„Ano, rozumíš správně, vždyť jsme spolu vlastně ještě ani nezačali chodit“, řekla sladce Helena, načež se otočila jako slunečnice za sluncem na jeho otce, „pojď, Libore, půjdeme se podívat na Čičika a necháme je tady o samotě, mamá se na nás zlobit nebude.“

A Libor dodal: „Kromě toho, že já už jsem od tvé matinky vynadáno dostal – v předstihu!“