1165. Poslední souboj

Poslední souboj

Bylo to kdysi, ale ne zas tak dávno. Stáli jsme vedle sebe na zadní palubě lodi opřeni o zábradlí a hleděli na zpěněnou vodu ubíhající do dáli. Byl to zvláštní souboj. Mně bylo pětapadesát a jí sotva dvacet, a tak jsem chápal, co je život a kam až vede touha po sblížení dvou bytostí sobě tolik vzdálených. Byla vlahá letní noc, měsíc tonul v mlžném oparu nad námi a pak už jen to nebe plné hvězd.

"Tak už konečně něco řekni...!" obrátila se na mne hlasem průzračným jak křišťálová studánka.

Byla krásná až k dokonalosti, a k tomu ta zvláštní atmosféra setkání kdesi uprostřed moře. Co jsem měl dělat? Kdybych to vzdal, padl bych dříve či později někde jinde a za jiných okolností, a tak jsem se pokusil léčit své nemocné srdce silou svých slov. Nadechnul jsem se a s pocitem velké nejistoty jsem začal:

"Lásko, ty nevíš, jak hluboce tě miluji a jak dlouho jsem tě hledal. Jsem ale jen tvůj stín a chvěl bych se při každém polibku jako vítr v listoví stromů.

Zhasni měsíc, uhas i slunce a leť se mnou až na samý konec vesmíru. Kde jinde se můžem setkávat a kde jinde nám ustelou v květech?

Buď ke mně vlídná a neříkej ne. Tvé oči jsou zázrakem dne i noci, tvá šíje je labutí písní mého smíření s konečností života. Nikdy bych tě neopustil a bylo by to jako kdysi v ráji.

Jsi nejkrásnější květ mého žití a já se budu dívat, jak planeš svou něhou. Jak se tě ale dotknout a nebýt přitom směšný?

Nikdy tě nepřestanu milovat a nikdy nebudu jiný než tvůj. Až svlékneš své řasy a až mě políbíš, zemřeme kdekoli.

Lásko, až se zeptáš, budu vědět, žes mě vnímala. Až se mě dotkneš, a když se konečně uvidím v tvých očích, vystoupíme spolu až do nebeských výšin. Líbej mě vášnivě, líbej mě něžně. Snil jsem s tebou, o tobě i pro tebe tolikrát, že už ani nevím, jak se to řekne. Buď mou ženou skutečnou a pokud teď zvedneš svá víčka, budu králem té nejkrásnější noci, kterou svět kdy zažil."

"Prosím tě mlč...!" Otočila se ke mně a já v lesku jejích očí četl víc než lásku a smrt dohromady. Stála v jasu své krásy, skutečná bohyně lásky.

"Já tě chci...!" řekla a pohlédla mi přímo do očí.

"... I kdyby to bylo za cenu života?" zeptal jsem se.

"Ano...!" zněla její odpověď.

Byl jsem bláhový, ale ten jediný krok trval snad celých deset minut. Měl jsem strach, že ho nepřežiji a že se té bytosti dotknu příliš pozdě. Byl bych něco řekl, ale obejmout jsem ji už nedokázal. Padla sama a padla mi do náruče.

"Je to vůbec možné...?" zaznělo dutě mým hrdlem a v jediném okamžiku své existence jsem ji líbal, a to bláznivě. Myslím, že mé rty nestačily té sytosti a že jsme se objímali celou hodinu, že jsem ji hladil a líbal až na samý pokraj svých možností. Slyšel jsem hudbu a celá obloha se točila kolem nás s měsícem i hvězdami. Byl bych mluvil, ale už to téměř nešlo. Cosi bílého mě zajalo do svých hlubin a já cítil jas a vůni šeříku.

"Martino...!!!"

Odpověděla mi pohledem a já věděl, že padáme oba. Kolem nás blikalo moře a vše se chvělo v jediné velké záři, o které vím jen to, že existovala. Když jsem cítil tu něhu a když mi definitivně začalo vypovídat službu mé srdce, stál jsem opřený o zábradlí a padal skutečně. Nikdy víc nepovím, jak to skončilo. Velké bílé světlo zahnalo můj kraj, mou jedinou vášeň, a já cítil, jak oba zvolna stoupáme po bílých schodech až k samé Mléčné dráze. Jen to jsem si stačil ještě uvědomit a pak jsem věděl, že není už žádné další cesty...