1083. Kubík

Kubík

Kubík v tomhle případě není chlapecké jméno. Pamatujete se na dětskou šťávu v malých skleněných lahvičkách? Tak ta se jmenovala Kubík. Před dvěma třemi lety byla ke koupi snad i v trafice. Chutnala různě: banánově, po meruňkách, lesních plodech anebo byla k mání míchaná……No a mrkvová. Nebudu tady snad dělat nepatřičnou reklamu, když řeknu, že mrkvoví Kubíci mi chutnaly nejvíc. Dost hustá sladká šťáva, vlastně džus, stačilo naředit vodou a pití vám vydrželo dvakrát tak dlouho. Mňam, mňam, ještě teď když to píšu, se mi po jazyku válí malilinké slaďoučké mrkve.

Možná Kubíky ještě někde seženete - ale já je dostávala darem…

Tenkrát jsem chodila s jedním inženýrem, ráno jsme měli kus cesty společné. No a tam, kde já přestupovala na autobus a on už cestu končil, byly potraviny U Tondy. Inženýr si tam kupovával henry vejce a mě toho Kubíka. Hráli jsme spolu takovou hru, malý ranní rituál: bez povšimnutí minul regál s Kubíkem a až u pultu lahůdek se mě s úsměvem zeptal: Dneska Kubík nebude? – a já se plácla dlaní do čela: zapomnětlivá až hrůza, a vrátila jsem se tři metry pro šťávu. Nabízel mi pak ještě kdeco ať si vyberu: koláčky, bagetku, Bebe sušenky, ale já ne, já vždycky jen toho Kubíka. Nakoupili jsme, přítel se mnou většinou počkal na autobus, dali jsme si pusu a já mu mávala tak dlouho, dokud autobus nahoře na křižovatce nezatočil.

Skleniček od Kubíka mám…strašně moc…ale inženýra už nedoprovázím. Velké věci přicházejí potichu – a v mém případě se proplazily mezi lahvičkami s Kubíkem. Já jen, že změna by se možná dala vypozorovat i na dětských šťávách, kdyby na to měl člověk oči…

Jednou ráno dojel přítel s vozíkem až k henry vejcím bez otázek po Kubíkovi. Teprve když jsem si ho přinesla, plácl se do čela zase on: zapomněl jsem…Role se obrátily. Pokud mi v hlavě bzučel poplašný zvonek, neslyšela jsem ho. Měla jsem větší starosti: končila mi smlouva, musela jsem si hledat novou práci…V několika posledních týdnech, co jsme jezdili spolu, si začal inženýr svačiny místo U Tondy kupovat v prodejně u Rusáků. Byla to večerka hned naproti přes ulici, ale Kubíky nevedli.

Do nové práce jsem jezdila na opačnou stranu města – přítele inženýra už jsem nevídala každé ráno…popravdě řečeno, vídala jsem ho méně, než bych si sama přála. SMS, telefonáty, jsou sice dobrá věc, ale pusu a dotyky ještě nepřenášejí.

Zvonivé lahvičky od Kubíka jsem nevyhodila, ale ve velké bedně ze starého pracoviště a doma zastrčila někam k vánočním ozdobám. Kubíka jsem už jen občas dopíjela po dětech, které mu přišly na chuť kdysi u mě v práci. Lahvičky od nových Kubíků už putovaly do kontejneru: nebyly z lásky darované.

Mé a inženýrovy ranní cesty se po novém roce křížily jenom v jednom jediném bodě, na náměstí I. P. Pavlova. Občas jsme se domluvili a zašli na rychlou snídani k McDonaldovi na rohu. Bylo březnové ráno, když mi mezi hamburgrem a cafe latte inženýr řekl, že má jinou. Nevím, co s tím dělali, tak divné latte jsem ještě nikdy nepila. /Nebo, že by to bylo tou zprávou, a jinak bylo stejné, jako jindy…nevím, zpětně to nerozliším/. Hořká chuť mi zůstala na jazyku - od té doby jsem si latte ani nelokla.

Mluvil a mluvil, dlouho, došel mi ještě pro další kafe, pak ještě pro kolu, mluvil a mluvil, kdyby byl rádio, dávno bych ho vypnula nebo přeladila jinam. Špatně hrál. Divně: snad chyba v playlistu: miluje sice tu druhou, ale mě chce vídat taky, občas, moc bych mu chyběla. : život má divné programové schéma : i já nějak divně hrála.. Souhlasila jsem.

Poprvé jsme se viděli pak až po měsíci, na jeho svátek. Seděli jsme v hospodě pod stromem a kličkovali mezi slovy jako mezi nášlapnými minami. Ale než jazyk došel na minové pole, daleko v týlu, ještě než přišel vrchní pro objednávku, inženýr mi řekl: Zavři oči.A když jsem je otevřela, na stole přede mnou jako tři barevné panenky stály malé lahvičky. Mrkvový, meruňkový a banánový Kubík…Neředila jsem, neměla proč jsem je dlouho schovávat. Nebylo by dobře vzpomínat na jejich dárce. V hlavě mě už nosili jiní a já pro ně taky potřebovala myšlenky.

Na další rande přinesl už Kubíka jen jednoho, na každé další taky. Taky hovor už čím dál tím méně připomínal chůzi přes minové pole.

Pomalu, i když přece, lahvičky začínají přibývat. Plánuju si, že vytáhnu zpoza vánočních ozdob tu cinkavou krabici, a všechny lahvičky omaluju. Vlastně už jsem začala: dnes jsem si ve Zlatnické ulici koupila modelářské barvy na sklo.