Filmová recenze: Kronika rodu Spiderwicků

Kuchni si svého skřeta...

Rok výroby: 2008

Stát výroby: USA

Žánr: fantasy/rodinný

Hrají: Freddie Highmore, Sarah Bolger, Nick Nolte, Mary-Louise Parker, David Strathairn, Joanne Plowright a další

Režie: Mark Waters

Do našich kin přichází další rodinná podívaná s prvky fantasy, v níž se prolíná svět lidí se světem nadpřirozených bytostí. Tentokrát jde přímo o střet těchto dvou světů a vše začíná příjezdem matky a jejích tří dětí do starého domu, rodového sídla jejích předků. Jeden z jejích synů-dvojčat, Jared, se odmítá smířit s faktem, že opustili svůj městský domov i jejich otce, na nějž je velmi fixován. Uráží proto matku i oba sourozence, svého bratra a starší sestru, přebornici v šermování. Klasické rodinné drama se však změní v napínavou akční jízdu poté, co Jared objeví tajemnou knihu, v níž jejich pradědeček Spiderwick popsal všechny neviditelné tvory, kteří žijí ve světě, jenž většina z nás není schopna vidět. Této knihy se chce zmocnit ukrutný obr Mulgarath, s nímž a jeho poskoky skřety musí svést celá rodina nejednu bitvu, aby ochránila tajemství a zabránila pohromě. Během něj k sobě všichni opět najdou cestu a vysvětlí si okolnosti jejich odjezdu.

Prostota děje není to, co je na téhle počítačovými triky nešetřící taškařici zarážející. Nakonec jde o film, určený především dětem a ty nějaké dějové rafinovanosti příliš nezajímají. Zarážející je koncentrace násilí, jehož zdrojem jsou ve většině případů právě ony tři děti. Jistě, nezabíjejí pro potěšení, ale z nutnosti bránit se agresorům – nicméně zabíjejí a tohle jejich konání je zobrazováno se všemi brutálními podrobnostmi. Krev skřetů, byť zelená, stříká proudem a pohled na trojici sotva teenagerů, rubajících rozličnými ostrými předměty do všeho živého v okolí deseti metrů poněkud znepokojuje.

Protože zabijácká mise dětí zabere ve filmu většinu času, nezbude příliš prostoru pro to, aby si divák, ať už dětský či dospělý, vytvořil k hrdinům nějaký vztah a aby ho hrdinové dokázali přesvědčit, že stojí za to jim držet palce. Zejména hlavní hrdina (mimochodem hvězda povedeného Karlíka a továrny na čokoládu Freddie Highmore) tímto přístupem trpí, pakliže v očích dětských diváků nenabude ovšem sympatií tím, že je po většinu času hrubý na svoji matku i sourozence a tím, jak pěkně napíchnul toho skřeťoucha, případně jak geniálně vymyslel závěrečnou likvidační akci, totiž proměnit kuchyňskou troubu ve zbraň hromadného ničení. Dojemná pasáž, líčící setkání téměř stoleté tetičky s jejím tatínkem, kterého před osmdesáti lety unesli elfové, nestačí zahladit dojem průmyslového prefabrikátu, do nějž se honem rychle namlely všechny možné atrakce, které se těm „prevítům“ líbí a oni se nám odvděčí (či lépe řečeno jejich rodiče) naplněním pokladen.

Což není apriori odsouzeníhodné, vezmeme-li v úvahu, že film je především byznys, obzvlášť ten americký. Co však odsoudit lze je míra cynismu, s jakou se producenti a tvůrci nezastaví ani před faktem, že tady má být primárním konzumentem dětský divák. Ten, po němž chceme, aby neubližoval lidem ani zvířatům, aby byl ohleduplný ke svému okolí, aby se uměl ovládat, aby dokázal rozlišovat mezi dobrem a zlem, aby poznal cenu ochrany a soucitu, aby dokázal poznat, co je opravdová krása a co jenom její podbízivá nápodoba. Doposud kinematografie, i ta hollywoodská si většinou tuto odpovědnost k dětskému divákovi uvědomovala a přizpůsobovala se tomu (jako například ve výtečných rodinných filmech Most do země Terabithia a Hvězdný prach). V Kronice rodu Spiderwicků na tohle všechno ale rezignovala a stvořila násilnou a svým způsobem chladnou a bezcitnou směs, v níž hlavní roli hraje málo oduševnělá akce a boj o přežití bez poezie i fantazie. Což neublíží dospělému divákovi, který umí rozlišit, co je fikce a co realita. Dítě si ale z viděného bere vzor pro svoje chování v reálném světě. A pochybuji, že většina rodičů uvede dítku právě viděné do širších kontextů. Spíš se společně zasmějí tomu, jak hlavním hrdinům ten srandovní hejkal pěkně naflusal do obličeje.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz