XXXIX. Houpací křeslo

Bylo jednou jedno houpací křeslo. Stálo v obývacím pokoji hned vedle klece s kanárkem.

Už ani nevědělo, jak se tam ocitlo, jen ve snech se mu zjevovaly regály velkoskladu s nábytkem – a pak tma v lepenkové krabici.

Původně bylo dárkem pro starého pána. Celé dny ho houpávalo a naslouchalo příběhům, které vyprávěl malé holčičce u svých nohou.

Od doby, co starý pán odjel – nikdy neříkal, že by odjet chtěl, ale křeslo ho pak už nikdy v pokoji nevidělo, si přišlo velmi, velmi opuštěné. Nikdo se na něm nehoupal, dokonce už ani ta malá holčička ne. Byla z ní už slečna, křeslo ani pořádně nevědělo, jak se změnila: přicházela domů čím dál později . Občas do křesla rodina usadila návštěvu, ale čím dál tím méně.

A přitom křeslo se tak chtělo houpat - hou, hou…,

Občas sice k němu přilétl dveřmi z balkonu vítr, ale většinou neměl tolik síly, aby křeslo z poctivého dřeva rozhoupal. Jen se propletl mezi příčkami opěradla a ---zase odletěl.

Jednoho dne se v pokoji sešla rodinná rada – a křeslo uslyšelo, že ho chtějí prodat…Kdyby mohlo, křičelo by: ne, ne…Zvyklo si na svůj pokoj, na klec s kanárkem, v hloubi dřevěné duše pořád čekalo starého pána, který se nevracel. Ale mluvit neumělo, tak jenom dřevěně zavrzalo.

Ještě tak červotoč, zhrozila se paní – snad je dobře ho prodat.

V dalších dnech se na křeslo přicházeli dívat úplně cizí lidé…A kdyby se jenom dívali, všelijak křeslo obraceli, převraceli, potěžkávali…až se stydělo…Jako by bylo tou dámou v červených šatech, kterou každý večer vídalo přešlapovat na rohu ulice…

Dny míjely a zájemců ubývalo. Křeslo bylo masivní, z poctivého dřeva, švédská práce, lehčí a novější křesla se dala levněji koupit skoro na každém rohu. Jako poslední zájemce přišel však muž s postavou zápasníka.

To křeslo si vezmu, a vytahoval z kapsy bankovky…

Počkejte, zalekla se domácí paní, přijďte si zítra…Připravíme vám ho, nepohodlně by se vám teď neslo…Jistě, bude tu na vás čekat…

Muž s postavou zápasníka prozatím odešel.

Když všichni usnuli, přišla za křeslem do pokoje paní. Sedla si do křesla a hladila dlaní opěradlo…Pak začala tichounce zpívat…sladkou, krásnou melodii, ukolébavku…rozplakala se. Když byla malá, houpával ji v křesle její tatínek. Přitom jí vyprávěl krásné příběhy, plné zelených stromů, modré vody a statečných princů. Tatínek už dávno umřel, ale křeslo pořád patřilo do jejího světa pohádek.

A teď ho museli prodat. Zabíralo příliš místa v jejich malém bytě.

Odnesla křeslo na balkón a začala se houpat.

Hou-hou-houpy-hou…křeslo šťastně usínalo a paní pořád tichounce zpívala. Věděla jistě, že křeslo prodat nemůže. Přestala plakat a odhodlala se k činu.

Ještě než křeslo dopadlo na trávu před domem, zdálo se mu, že letí…letí tak, jako vídávalo létat přítele kanárka…možná se kanárkem stávalo…

Ráno se lidé cestou do práce zastavovali u trávníku . Soucitně postávali nad starým křeslem, které mělo přeražené obě trnože…Vypadalo, jako by spadlo z velké výšky…

Jedna malá holčička řekla:

Asi vypadlo z hnízda…, ale dospělí ji rychle okřikli:

Brepto, nevíš, že křesla nelétají?

Později přišel pán domu, křeslo naložil a odvezl do kůlny, kde mělo čekat na opravu. Jenže když konečně na jaře přišel truhlář, nalezl už jen konstrukci. Dřevěná duše houpacího křesla už dávno kroužila v zelených korunách hustých švédských stromů.