Knižní recenze: Matky to chtěj taky

Knihu s titulem Matky to chtěj taky napsala spisovatelka Irena Obermannová a vydalo ji nakladatelství Eroika, s. r. o. Praha.

Matylda je 40 letá matka a již sedm let od rozvodu vychovává sama svoji dceru Kateřinu, studentku střední školy.

Kniha je konfrontací dvou generací žen, lásky matky k dceři, která se stává ženou, ale uvnitř je stále dítětem, které se mění v krásnou labuť, chvíli dospělá, ale stále čekající na pevnou náruč matky a její pohlazení.. Zatím, co matka má ochranitelské komplexy a dcera se snaží z jejího vlivu vymanit.

Bez vědomí matky se Kateřina přihlásí do školního výměnného programu, úspěšně absolvuje testy a je vybrána na 3 měsíční pobyt do rodiny v Norsku. Na oplátku z norské rodiny přijede do Prahy jejich šestnáctiletý syn.

Do pokojíku dcery se nastěhoval Sindre a Matylda je mu na omezenou dobu náhradní matkou. Ani jeden z nich neumí pořádně anglicky a tak počáteční neshody a pravidla soužití řeší s pomocí slovníku. Denně probíhá čilý písemný styk mezi Prahou a Norskem a tak oba studenti poznávají velké národnostní rozdíly. Kulturní i sociální. Jak přibývá dnů, tak Kateřině se hodně stýská a přiznává, že i když s matkou prožívají složité životní období, že se mají rády a jedna chybí druhé.

V prvních dnech se vyvíjí pobyt Sindreho v nové rodině složitě a komplikovaně. Ale s přibývajícími dny se ze vztahu „matky“ a „syna“ stává milenecký poměr a Matylda ve svých 40-ti letech jako zkušená žena prožívá intimní vztah se Sindrem, který je jejím milencem.

Dřív, než nastane čas návratu Sindreho domů, je jejich poměr odhalen Kateřinou a ta se s touto skutečností nemůže smířit.

Kniha je určena nejen pro mladé slečny, ale i jejich matky. Je ukázkou, že i dlouholeté mýty lze překonat.

O autorce

Irena Obermannová se narodila v roce 1962. Po absolvování FAMU psala hlavně pohádky pro rozhlas. Mimo knihy Matky to chtěj taky, napsala knihy Frekvence Tygra, Deník šílené manželky, který byl předlohou pro stejnojmenný film, Divnovlásky – připravuje se jeho natáčení, Ženské pohyby a Příručka pro neposlušné ženy.

Ukázka z knihy

Čau Jone, nic se nezměnilo, Češi jsou protivný a řekl bych, že nejvíc tady v Praze, protože v Berouně se chovali jinak. Beroun bylo poctivě malý český město, lidi tam vypadali chudě a ulice taky. Jenomže tady by člověk měl skoro dojem, že je v normální Evropě, maj tu samý hospody a kavárny, jakýs nikdy neviděl. Spousty mekáčů a v nich mnohem lepší hanbáče než u nás u pumpy, víš, tam pod lesem, jak napodobujou MacDonaldy. Jo, ale abych je zas tak moc nechválil, vůbec tu neznaj videopůjčovny! Představ si to, prej že ani jednu!

Nejvíc mi chutná jahodovej šejk, tos nežral, že je s nima všecko v pořádku. Jenomže není, když je člověk pozná maličko blíž, zjistí, že tahle země je plná vystresovanejch, bojácnejch lidí, že se tady každý děsí, že přijde o práci a taky o ní asi každý přijde, aspoň u nás ve škole už znám dost spolužáků, jejichž rodiče jsou bez práce. Ale víš, co je nejpodivnější? Nic se neděje! Ty lidi jezděj stejnejma autama, bydlej ve stejným bytě, říkaj, že nemaj peníze, ale nějak je maj. Vůbec tomu nerozumím. Tedy už možná trochu víc.

Včera mě zmlátili a okradli. Jo, čteš dobře, to se tady děje. Nevím, proč, prostě jsem si dal po škole pivo, jo, čteš dobře, oni můžou po škole jít do hospody a zlískat se, nemusej jezdit k pumpám nebo do lesa jako my. A pivo maj skvělý, tos nežral, je skoro lepší než jahodovej šejk. No, to zas ne.

Prostě jsem si dal jedno pivo, sám, protože já se s nima v tý škole moc nebavím, neuměj anglicky a všichni tam jsou takový nějaký umatlaný. Možná se taky, nebavěj oni se mnou, prostě není o čem, nemaj rádi multikina ani mekáče a myslím že mnou opovrhujou, že tam chodím, ale já na to kašlu. Tak jsem si dal jedno pivo, protože mi bylo přece jen z nich smutno a pak jsem jel za jednou holkou, co je tady taky na pobytu a je to docela kočka, tak jsem ji chtěl někam vzít. Ta Lisa z Osla mi sice pořád píše, jak mě miluje a tak, ale znáš to, Oslo je daleko a tahle Italka má krásnej zadek.

Jo, taky je tady úplně pohádkově levně, tos nežral, fakt, koupil jsem si diskmana a naprosto úžasnou bílou kšiltovku, kterou nosím pořád. Ta buchta mi dala lísteček s adresou svý rodiny, jenomže, to by ses divil, kolik tady jezdí tramvají a autobusů a aut a dole podzemní metro, taky by ses v tom nevyznal, možná by ses ztratil ještě dřív než já.

Asi jsem sed na špatnou tramvaj nebo nevím. Možná jsem po tom pivu usnul, já tady vůbec dost spím, protože co jiného bych měl dělat, nemám se s kým bavit a ani o ničem.

Když jsem se probudil, byl jsem v naprosto podivnejch končinách, něco takovýho jsem ještě neviděl, bylo to mnohem zajímavější než to jejich historický centrum, kterým se pořád tak vychloubaj, hlavně moje máti je na něj děsně pyšná, ale o tý později. Vypadalo do jak pankáčský City, takhle nějak bych si ho představoval, víš, jak jsme si ho jednou malovali. Prostě pankáčský baráky jak z krabic od bot jeden vedle druhého, všechny šedý a totálně depresivní, bylo to asi město pro lidi, co se jim zatím nepovedla sebevražda.