Točit vánoční pohádku je výzva a adrenalin, říká režisér Karel Janák

Na kontě má nejenom slavné komedie nebo štědrovečerní pohádky, ale i titul z fyziky. Posléze vystudoval hranou režii na FAMU a kariéru začínal s reklamními spoty. Dnes ho řadíme mezi nejznámější české režiséry. Jak vnímá tlak před vysíláním pohádky na Štědrý večer nebo jak se mu pracuje s dětskými herci?

Karel Janák z natáčení O Vánoční hvězdě / foto archiv Karel Janák

Od začátku filmové kariéry točíte s dětmi nebo teenagery. Zároveň se o Vás ví, že jste celkem kliďas. Dokážou Vás děti někdy vytočit?

Raději nebudu říkat konkrétní jména, ony by se v tom našly. První dětský film mimo FAMU jsem točil pro Českou televizi, redakci dětí a mládeže – film Vetřelci v Coloradu. V hlavních rolích byly tři osmileté děti a někdy to bylo složité. Aby děti zvládly několik natáčecích dní, musíte je udržet v momentu, kdy to pro ně bude hlavně zábava. Nejenom jim říkat – udělej tohle, udělej tamto. Chvílemi vlastně nerežíruji, ale spíše si s nimi hraji, aby je to bavilo. Navíc kolem nich je spousta rozptylujících elementů. Film Vetřelci v Coloradu jsme točili v červnu – bylo hezky, všude rostla tráva. Děti ji trhaly, hrály si s ní a vůbec mě neposlouchaly.

Na castingu nebo kamerových zkouškách vidíte děti půl hodiny, to jsou schopny se celou dobu soustředit. Jednou jsem vybral hrozně šikovného kluka. Na natáčení se ukázalo, že je hyperaktivní a skončilo to tak, že se schoval pod postel a dělal na nás kuk. Asi hodinu jsem ho přemlouval, potom ho s brekem vytáhla maminka, znova zalezl zpátky a já na něj dělal kuk. U dalšího dětského herce jsme při castingu v uzavřené místnosti nemohli odhalit jeho světloplachost. Točilo se ale venku na slunci a on pořád jenom mrkal. Vám ale běží čas, musíte to natočit v určitém časovém úseku. Jsou to někdy opravdu nervy a připadal jsem si jako vedoucí na táboře nebo učitel ve škole. Říkal jsem si, že režii jsem si představoval trochu jinak. Bavilo mě to, ale byl jsem z toho trochu unavený. Film nakonec vyhrál různá ocenění na festivalech a televize mě znova požádala, abych natočil další dětský film. Trochu jsem se lekl, abych nebyl škatulkovaný jenom do této kategorie a navíc, že budu znova udržovat děti v pozornosti, říkat jim, ať netrhají trávu…Tak jsem navrhl, že když jde o film pro redakci ČT pro děti a mládež, tak co kdybych napsal scénář pro mládež? A tak vznikli Snowboarďáci. Film byl původně určen pro televizi, ale podařilo se ho dostat do kin. Navíc už to byla opravdová režie, ne hraní si s dětmi. Na druhou stranu, děti jsou úžasně přirozené a ve chvíli, kdy se nechají vtáhnout do hry, tak z nich mnohdy dostanete víc než z dospělých herců.

Proč zrovna zimní komedie na snowboardu?

Přemýšlel jsem, o čem by film, původně pro redakci mládeže, mohl být. A Roman Čapek, mistr zvuku se kterým pracuji, navrhl snowboard. Prý je to hezký svět pro mladé. Já jsem si ale myslel, že snowboard je už out, že největší vlna kolem toho sportu už dávno přešla, ale on mě ukecával. Tak jsem si řekl, že snad ještě chytneme konec snowboardové vlny a zkusíme to. Potom jsem s Romanem, kameramanem Martinem Šáchou a jedním kamarádem, odjeli do Špindlu, kde jsme se zapsali do snowboardové školy. Učili jsme se jezdit, já jsem si zapisoval všechny historky, které se nám staly nebo nás napadly, nebo co jsme kolem sebe viděli. A to byl vlastně základ pro scénář Snowboarďáků. Nakonec se nám filmem povedlo nastartovat mega vlnu zájmu o snowboard – lyžařské areály i půjčovny snowboardů zažívaly ohromný nápor, lidé začali na snowboardu více jezdit.

S některými herci pracujete opakovaně. Hledáte i nové tváře?

Já hrozně rád pracuji s herci, které znám, protože už vím, jak s nimi fungovat, jaký mají potenciál, jaké mají limity. Je to určitá jistota, ale i větší zábava. Zároveň rád hledám nové tváře. Ne vždy to ale jde. Dříve se točilo v České televizi více pohádkových inscenací nebo pohádek. Kvůli financím se to zúžilo na jednu vánoční pohádku. Proto se obsazují hlavně známí herci a nepouští se do experimentů kvůli obavám, aby to nebyl průšvih. Takže nové tváře objevuji pro jiné projekty nebo seriály.

Na kontě máte několik štědrovečerních pohádek, na které je každý rok upřena velká pozornost, očekávání jsou velká. Jak vnímáte tento tlak? 

Já miluji výzvy. Jako dítě jsem sportoval, dělal šerm. Ve sportu překonáváte překážky, musíte často zatnout a udělat maximum. A vánoční pohádky jsou obrovský adrenalin. Diváci ji berou jako součást svých Vánoc. Když si koupí kapra, který bude cítit bahnem a nebude jim chutnat, budou naštvaní, že mají zkažené Vánoce. Stejně je to s vánoční pohádkou. Ve chvíli, kdy dáte divákům pohádku, která se jim nelíbí, zkazíte jim Vánoce. A někteří začnou psát strašlivé kritiky na internet. Navíc soupeřím s pohádkami, které třeba vznikly už dávno. Například s pohádkou Tři oříšky pro Popelku. V té době na ní na Barrandově pracovaly týmy scénáristů, režisér i kameraman byli zaměstnanci a neměli další projekty, bylo na to víc času a víc prostředků. Přesto i v té době měli diváci k některým detailům výhrady, pokud připomenu třeba dabing, tak ale postupem času to akceptovali, a stala se z toho pohádka jejich dětství. Rázem k ní přistupujete jako k nedotknutelnému svatostánku. I pro mě je to krásná pohádka mého dětství. Má úžasnou atmosféru, skvělé herce. Uzrála jako víno, diváci k ní mají vztah. Je potom strašně těžké vytvořit něco, co lidem pustíte jako novou pohádku, protože to okamžitě začnou srovnávat. Je to pro mě adrenalin i v tom, že řada mých zkušených kolegů režisérů natočila pohádku, která bohužel nedopadla v hodnocení dobře, a oni už další vánoční pohádky točit nechtějí. Takže pro mě je to pořád výzva. Jsou to samozřejmě nervy, zatím jsem naštěstí neskončil špatně, většina lidí moje pohádky hodnotila kladně. A snažím se to dělat tak, aby časem uzrály stejně jako ty starší pohádky. Jak dopadne letošní pohádka Klíč svatého Petra, kterou jsem natočil, uvidíme po Vánocích. 

Čím Vás pohádky okouzlují a kde hledáte inspiraci?

Ten žánr je dokonalý jak pro děti, tak pro dospělé. Vždy tam máte souboj toho dobra se zlem. Víte, že dobro vyhraje, že na světě existuje spravedlnost. V běžném životě vás naštve bezohledný řidič, někdo vás podrazí, děti ve školce vám seberou kyblíček a není to potrestané. Jsou to drobné i velké nespravedlnosti, se kterými se setkáváte. Ale v pohádce to tak není, máte jistotu, že dobro vyhraje.  Navíc je to svět fantazie, jsou tam kouzla, nejste omezen reálným světem a nemusíte si říkat - to je škoda, že neumím čarovat. Najednou vidíte, že v pohádce někdo čarovat umí a je to osvobozující. Samozřejmě jsou tam krásné kostýmy, koně, zámky, zkrátka se dostáváte do jiného světa, který vás baví a je hezkým únikem z každodenních starostí. Já mám pohádky rád od dětství, baví mě na nich únik do fantazie a to, že tam jsou možné věci, který nikde jinde možné nejsou. A to mi zůstalo dodnes.

Většinou točím pohádky podle scénáře někoho jiného. Rád spolupracuji s Rudou Merknerem, často s Petrem Hudským, Michalem Čunderlem nebo Lucií Konášovou. Michal Čunderle mimo jiné připravil námět a scénář pro televizní pohádku o spadlé hvězdě. Šéfdramaturgyni televize Déčko se to líbilo a já jsem dostal za úkol přespat scénář do podoby celovečerní pohádky. Tak vznikla pohádka O vánoční hvězdě. Michal potom upravoval dialogy, vykrášloval je, protože má úžasný dar pro jazyk.

Upravoval jsem také scénář pro pohádku Dvanáct měsíčků, kterou jsem natáčel. Jinak inspirace je v mém případě spíše režijní. Ve chvíli, kdy dostanu scénář, tak si musím poradit. Inspiraci čerpám i ze starých pohádek. Snažím se to celkově někam posunout.  Například v nejnovější pohádce Klíč svatého Petra máme postavu vodníka, který už vlastně dlouho v české pohádce nebyl. Byli jsme v situaci, kdy jsme ho museli vymyslet tak, aby pohádka vypadala moderně a přitom to byl klasický český vodník. Dříve se vodník točil ve studiu, v suchu, měl regál s hrníčkama a tvářil se, že je vodník, protože mezi něj a kameru dali akvárium. Ale neukazoval se podvodní svět. My jsme pro tuto pohádku vytvořili jakousi jeskyni, kde voda kapala, byla na zemi. Původně jsem to chtěl celé točit pod vodou, ale bylo to tak složité a drahé, že bysme se z toho zbláznili. Ale samozřejmě máme scény, kdy vodník plave pod vodou – točili jsme v bazénu s podvodní kamerou. Zkrátka to snad hezky zafunguje a přitom to nevypadá jako laciný trik. 

Je vaše rodina kritická k pohádkám, které jste natočil?

Vlastně ne. Blízcí mě znají nejlépe, ví, jaký jsem, jaký mám smysl pro humor, jaké mám vidění světa a mají mě tak rádi. V pohádkách je vlastně kus mě, takže oni je nekritizují.

Řadu pohádek jste točil ve středních Čechách. Proč právě tam?

Střední Čechy jsou ideální destinace a to nejenom z hlediska blízké dostupnosti Prahy. Pohádky jsem natáčel v Mnichově Hradišti, na zřícenině Zvířetice, v Kolíně, na hradě Kokořín, Křivoklátě a řadě dalších míst. Jedna ze scén v pohádce O vánoční hvězdě se natáčela na zámku Kačina, další na Žlebech. Naposledy jsem točil seriál Agrometal v obcích Otročiněves, Hudlice, Točník a dalších místech. Ve středních Čechách je plno zajímavých a krásných lokací. S natáčením v regionu nám pomáhá Střední Čechy filmová kancelář, která nám lokace doporučuje. Do natáčení se zapojují i místní lidé. Ať už do komparzu nebo nám půjčují vybavení jako trakař nebo hrábě. Je vždy příjemné zde točit.

Pokud byste měl vybrat místo ve středních Čechách, které se Vám zatím nepodařilo zasadit do filmu, které by to bylo?

Nebránil bych se hradu Karlštejn. Jednou jsem tam byl na obhlídce pro film, ale hledal jsem prostor pro ples, a sály na Karlštejně byly pro tento účel malé. Tak třeba příště. Nádherný je také zámek Průhonice – zejména exteriér s parkem a rybníkem.

Vystudoval jste fyziku pevných látek. Uplatníte ve filmu znalosti z tohoto oboru?

Studoval jsem na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT a to fyzikální vlastnosti různých materiálů, supravodivost, kapalné krystaly a podobně. Škola byla hodně těžká, po prvním ročníku vyhodili půlku lidí, pak ve druháku třetinu a ve třeťáku další studenty. A to se tam hlásili výherci matematických a fyzikálních olympiád, prostě samé bedny. Já jsem tam šel ze strojní průmyslovky jenom proto, že jsem potřeboval mít jistotu, že nepůjdu na vojnu. Maturitu jsem zvládl dobře, tak mě vzali bez přijímaček. Šel jsem tam s tím, že další rok si podám přihlášku na FAMU, přestoupím a budu režisér. Jenomže jsem zjistil, že škola je hrozně těžká, že mě mohou vyhodit dřív, než se na FAMU dostanu. V tom případě bych musel na vojnu. Takže jsem se začal strašně moc učit a zatímco mé spolužáky – ty výherce olympiád vyhazovali, tak já jsem se tam držel zuby nehty. Dnes jsem mohl sedět v Akademii věd nebo ve fyzikálním ústavu. Režie mě ale baví víc. Škola mi dala hrozně moc. Matematika a fyzika jsou logické vědy a já se naučil logiku používat. Myslím, že logika a určitá matematická důslednost je důležitá i ve filmu, hlavně při psaní scénářů. Někdy filmaři létají v oblacích ve smyslu, že cítí, jak by určité věci měly vypadat. Může to být super, ale může to být i velký průšvih. Udělat film stojí producenty obrovské prostředky, věnuje se mu vysílací čas ať už v kinech nebo v televizi. Zkrátka držet všechny linky filmu, příběhy, postavy – čím logičtěji je uchopíte, tím lépe. Proto si myslím, že ten reálný vhled do příběhu a do natáčení je užitečný. Musíte být nohama na zemi, řídit celý štáb, herce a všechny složky filmu tak, aby to mělo smysl a filmu to pomohlo.

Můžete prozradit jakému filmovému nebo seriálovému projektu se zrovna věnujete?

Letos na Štědrý den bude v televizi pohádka Klíč svatého Petra, kterou jsem točil. Kromě pohádek mám hrozně rád komedie, píšu zrovna scénář. Ale z jakého bude prostředí zatím nechci prozrazovat. Mezi oblíbenými žánry mám také sci-fi. Už mám námět, který by mě bavil natočit.

zdroj: Střední Čechy filmová kancelář