Uznávám, že mně se manželství nepovedlo a můžu si za to z velké části sama. To jsem nikdy nepopírala. Otec mých kluků byl nespolehlivý opilec, který nakonec neměl daleko k ráně a tak jsem od něj i s dětmi odešla. Dnes jsem na své rozhodnutí pyšná a jsem hrdá na to, jak jsem se o nás sama dokázala postarat, i když to samozřejmě nebylo jednoduché. Moje máma mi v té době vůbec nepomohla. Musela totiž hlídat děti mojí sestry.
ilustrační foto / Freepik
Moje sestra to má doma přesně naopak. Má schopného, hodného a spolehlivého manžela, který by ji na rukou nosil. A přesto je při svých dvojčatech neustále unavená, bez života a hraje si na chudinku. Kdykoliv máma může, vždy hlídá sestřiny děti. Ale pokaždé! Moje děti vždy musí počkat. Dvojčata mají tři roky. Mým klukům je šest let a mladšímu čtyři. Dnes už jsem si vše zařídila tak, že já s hlídáním pomoci nepotřebuji. Mám hrozně hodnou sousedku, která nikoho nemá a je vždy moc ráda, když může pohlídat. To je pro mě veliká záchrana. Dnes už se z nás pochopitelně staly přítelkyně, ale to na její oblibě hlídání mých dětí nic nemění. Zato moje máma, ta nemůže hlídat nikdy.
Když se sama se sestrou snažím dohodnout, jestli by naše máma nemohla mít například jeden víkend volný pro moje kluky, nikdy to nejde. Vždy už je s mámou sestra domluvená. Uzurpuje si ji jen pro sebe a nikdo další nemá šanci. Jednou máma hlídá, protože sestra si chce v klidu umýt okna, pak zase hlídá, protože jdou s mužem na večeři a jindy zase proto, že sestra se přece potřebovala pořádně vyspat. Nad těmito hloupými důvody mi zůstává rozum stát. Moje sestra má vše, co by si člověk mohl přát a stejně je jí to málo.
Doba, kdy jsem se doprošovala, aby moje máma hlídala i moje kluky, je dávno pryč. Přestalo mě bavit se neustále vyptávat a být odmítána. Už se zkrátka neptám. A moji mámu raději ani nenapadne, aby se zeptala sama. Někdy se mi zdá, že má snad ze sestry strach. Kdykoliv by máma sestře hlídání odmítla, nastalo by peklo. Svou sestru v tomto ohledu dobře znám a je mi jasné, že by dostala ten svůj hysterický záchvat. Začala by mámu vydírat tím, že tedy s jejími dvojčaty být vůbec nemusí, když nechce, a že to má v životě s dvěma dětmi těžké, že jsme proti ní, atd. V tomto směru by moje sestra opravdu mohla hrát v Národním divadle.
Mrzí mne, že moje máma neumí svůj čas rozdělit mezi všechny spravedlivě. Do toho samozřejmě počítám i čas pro ni samotnou. Ten nemá téměř žádný. Přiběhne z práce a už je s dvojčaty. Pak si stěžuje, že je unavená, že ji bolí tamto a ono. Bodejť by nebolelo, když je buď v práci, nebo hlídá. Někdy jí to škodolibě přeju, ale stejně mě pak vždy nakonec dožene lítostivý pocit. Je mi v tomto kolotoči líto mojí mámy, sebe a nakonec i sestry, která se rozhodla žít v roli chudinky. A to i přesto, že má úplně všechno, co je v kvalitním životě důležité.
Markéta, 36 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
On se člověk prostě někdy nesmí ptát. Někdy je prostě potřeba udělat drsný krok, bez otázek. Čili stylem zhruba: "jdu s kamarádkou do divadla, tady máš děti na hlídání. Vyzvednu si je ve 22. Ahoj." S těmito slovy strčit děti babičce, otočit se a odejít.
Prostě se neptat.
Neptat se? Cože? Děti si snad pořídili rodiče a né prarodiče. Musela bych se hanbou propadnout, že bych se nezeptala a oznámila své mamince, tady máš dítě, ve 22h přijdu. Strašné, odporné. Není vůbec žádná povinnost vnoučata hlídat. Moje maminka také ještě pracuje, je znavená, těší se za 3 roky do důchodu a představa, že jí zatěžuji svými "já chci". Hnus. Poprvé hlídala pár hodin až když byly malé přes 3 roky. Autorku chválím, že je slušná. Její sestra je hydra.
Ani ne tak "neptat se" ale říct přesně to, co tady vypsala. Sestru bych sjela jak Financ kozu, být na místě pisatelky. Už jen proto, že děti nemají s babičkou žádný kontakt a babička se ani sama nesnaží se zajímat. Vsadím se, že hoši říkají "babi" té hodné sousedce, v případě, že jde o postarší paní. Taky si říkám, jakým způsobem máma k sestrám přistupovala, když byly ony samy ještě děti. Zdá se, že tu hodně hraje roli favoritismus. A kde je tatínek/dědeček? Zemřel, nebo se nezajímá? To autorka nepíše. Každopádně "babička" se jednou bude hodně divit, protože až nastane situace, kdy ona bude potřebovat pomoc, tak hádejte, kdo se vymluví a kdo nakone tu pomoc poskytne.