Dávné prokletí pánů z hradu Blansko zlomila až čistá láska

Hrad Blansko, který kdysi stával severně od Brna, nepřežil dobu husitských válek. Dobyl ho a se svým vojskem zničil Prokop Holý. Na jeho místě byl později vybudován renesanční zámek. Kdysi na hradě žil velmi zlý a krutý rytíř, jenž své poddané týral a mučil.

Hrad Blansko / foto Petr Matura

V jedné z četných jeskyní v okolí bydlel zbožný poustevník, který svůj život trávil v modlitbách. Když jednou klečel před svým křížem, hnal se kolem rytíř na koni. Zastavil se a pro své pobavení se dal s poustevníkem do řeči. Ze svého rozmaru přemlouval poustevníka, ať s ním odejde na jeho hrad, kde bude žít v přepychu a hojnosti. Zbožný muž však odmítl. „Nepůjdeš–li po dobrém, půjdeš po zlém,“ soptil rytíř. Poté přikázal svým zbrojnošům, aby poustevníka svázali a připoutali k ohonu jeho koně. „Chacha,“ rozesmál se surově a pobídl koně.

Na hradě pak dal rytíř polomrtvého a do krve rozedraného nebožáka uvrhnout do hladomorny. Sám pak zasedl ke stolu a až do noci si plnil břicho jídlem a pitím. Nepřestal dříve, dokud zcela zpitý neklesl pod stůl. Potom ho sluhové odnesli do postele. Spal tvrdě, avšak krátce. Právě když hlásili půlnoc, náhle se otevřely dveře ložnice a prudce se opět zavřely.

Zlý hradní pán se vztyčil na loži a vytřeštil opilé oči. Komnata byla najednou plná jasu a před ložem stál poustevník. Jakmile ho rytíř poznal, popadl meč a ťal po něm. Avšak meč projel prázdnem, postava tu stála dál a meč, který dopadl na zem, se rozlomil na dvě části.

Rytíř strnul děsem, přikrčil se a v náhlé úzkosti si zakryl tvář. Zjevení se ozvalo mocným hlasem: „Proklínám tě rytíři, tebe i celý tvůj rod. Za své zlé skutky budeš po smrti pykat ty i všichni tví potomkové. Pokoje v hrobě nedojdete, nýbrž v kámen se proměníte, v kámen, který bude myslit a trpět za tvé zlé činy. Buď proklet.“ Rytíř rázem vystřízlivěl, vyskočil a hnal se po schodech dolů k hladomorně. Zbrojnoši otevřeli temnou kobku a posvítili dovnitř pochodní. Na špinavé slámě tam ležel mrtvý poustevník. Jeho široce rozevřené oči vyčítavě hleděly na rytíře….

Rytíř nakonec neunesl pohled mrtvých poustevníkových očí, otočil se, vyběhl po schodech na nejvyšší cimbuří a vrhl se do hlubiny pod sebou. Pohřbili ho v hradní kryptě. Sotva však postavili rakev na místo, víko samo odskočilo, rytíř povstal, těžkým krokem došel do výklenku a tam se proměnil v kámen, který zoufale vzdychal… Poustevníkova kletba se pak i nadále s hrůznou pravidelností plnila. Všichni rytířovi potomci se po smrti měnili ve sténající kameny.

Čas plynul a po letech žil na hradě poslední mužský člen rodu, rytíř Bohouš, se svou dcerou Jitkou. Po celý život přemýšlel, jak by sňal ze svého rodu těžkou kletbu. Konečně v něm dozrál úmysl, že spolu se svou dcerou dobrovolně ukončí svůj život. Jednoho večera spolu zasedli za stůl ve slavnostně osvětlené rytířské síni. Když dojedli, naplnili dva poháry vínem a přimíchali do nich jed. Potom společně poklekli, pomodlili se a vyprázdnili číše. Otec naposledy objal svoji dceru a po chvíli oba mrtvi klesli k zemi. Byli pohřbeni v rodinné kryptě, ale jejich oběť byla marná. Oba se záhy proměnili v kámen. Panně Jitce bylo souzeno, aby jako bílé zjevení bloudila po hradě, než kletba pomine. Vypadala jako živá, avšak jediného slova nepromluvila.

Po mnoha a mnoha letech tudy jel mladý rytíř. Večer ho v těchto místech překvapila bouře. V hradě zahlédl světlo, pospíšil vzhůru a na nádvoří se rozpačitě zastavil. Vstříc mu vyšla krásná dívka. Pohostila ho, avšak nemluvila. Rytíř, okouzlen její krásou, chtěl požádat rodinu o dívčinu ruku. Ta ho odvedla do krypty, kde stálo mnoho zvláštních kamenů. Dívka k nim pokynula rukou a i když se to rytíři zdálo divné, obrátil se k nim se svou žádostí. Až se vylekal, když kamenné postavy souhlasně přikývly. Po chvíli však celý výjev zmizel a rytíř se na hradě ocitl sám. Svou láskou však prý údajně vysvobodil dívku i celý její rod z dlouhého prokletí.

napsal Petr Matura

zdroje: hrady.cz, mbrno.cz, cs,wikipedia.org.