Babinet.cz  /  Magazín  /  Dům a zahrada  /  Tradice českých Vánoc: Vánoční jmelí přináší štěstí /6.díl

Tradice českých Vánoc: Vánoční jmelí přináší štěstí /6.díl

Redakce Babinet

Jak jsem potkal skřítka

Jak to, že o nich tolik vím? Jednoduše, protože já toho svého skřítka dobře znám. Je to můj kamarád. A jak se to stalo?

Úplnou náhodou. Pravda, skřítci sice jsou nesmírně rychlí a tiší, jenomže ten můj zrovna celou noc oslavoval a tak ráno už sotva pletl nohama.

Doslova jsme o sebe zakopli. Páni, taková rána. Ještě týden na to mě bolelo koleno. Avšak na zemi vedle mě se ocitl i zmožený skřítek zamotaný do mé úplně nové ponožky a fňukal. Chudák, odnesl to víc, než s odřeným kolenem. Zprvu mne pohled na ukradenou ponožku rozzlobil.

"Jau, co se mi pleteš pod nohy? Kdo jsi a kde ses tu vlastně vzal? A jak to, že máš mou ponožku? Jak já se jí ráno nahledal" , chrlil jsem ze sebe na zmoženého skřítka. Ten jen něco ze země zakuňkal. Zlost mne však brzy přešla. Chudák, pořád tam seděl jako hromádka neštěstí a stále pevně svíral tu mou ponožku. Vzal jsem jej do dlaně a odnesl jej do koupelny, abych mu ošetřil odřené kolena a bolavou hlavu. Dalo mi dost práce přemluvit jej, ať tu ponožku nedrží tak u těla.

"Tak řekneš mi konečně, kdo jsi a co s tou mou ponožkou chceš dělat?", zeptal jsem se, když už ošetřený seděl na kraji stolu a usrkával z panenkovského servisu horké kakao. " Přeci skřítek," "Hm, to bych netipl. Vypadáš na obra.", ušklíbl jsem se. "Jmenuji se Hrk Nešika a ta ponožka patří mému čerstvě narozenému synovi, bude v ní spát." odpověděl skřítek, tedy Hrk. "Nešikou doopravdy jseš, hm, a já si celou dobu myslel, že ta ponožka patřila mně, jsem to ale naiva." pomyslel jsem si.

"A neukážeš mi ho?", zvědavost mnou cloumala, ještě nikdy jsem neviděl skřítčí miminko. No jó, já vím, ještě před nedávnem jsem ještě neviděl ani skřítka, ale když už máte tu možnost, kdy se taková podobná naskytne...

A Hrk kupodivu souhlasil. Zavedl mě k mé šatní skříni. "Co tam?", ptám se.

"Tam bydlím.", řekl Hrk. "Tam?", kde jen tam může bydlet taková skřítčí rodinka? Vnořil jsem hlavu mezi šatstvo. Hrk mi kamsi zmizel. Už jsem si myslel, že si ze mně tropil blázny, už jsem měl ten dojem, že sám jsem blázen a tohle vše se mi jen zdálo. Když to náhle z úplného koutku skříně začalo na mě slabě pomrkávat světlo, a za chvíli jsem viděl to nejkrásnější a nejmenší miminko na světě. "Ten je ale nádherný.", rozplýval jsem se,

"smím si jej pochovat?" Hrk se zatvářil trochu ustrašeně, ale další skřítek mu cosi pošeptal do ucha a on mi ten maličký uzlíček opatrně vložil do dlaně. Ze tmy se mezitím vynořil stařík. "Slyšel jsem, žes pomohl tady Hrkovi", pravil. "Ále, to nestálo za řeč, byla to i má vina." mávl jsem rukou.

"Nechtěl bys jít tady Samovi za kmotra?" Tak tahle nabídka mi vyrazila dech. No, samozřejmě, koktal jsem, ale o tom vám povyprávím zas někdy příště.

/Jak jsem potkal skřítka: Adriana Dosedělová/

Komu jmelí přináší štěstí

K tradicím českých Vánoc patří také jmelí. Stále zelená, keřovitá až 80 cm vysoká rostlina roste po celé Evropě jako cizopasník v korunách jehličnatých i listnatých stromů, kam její semena zanesou ptáci trusem. Semena pak zapustí kořínky do kůry stromu a rostlina se živí jeho mízou, z níž čerpá vodu a minerály. Ostatní živiny si vytváří fotosyntézou.

Jmelí kvete v březnu a v dubnu a je téměř nezničitelné. Usychá až se svým hostitelem, a tudíž např. na cedrech dosahuje stáří i čtyři sta let. Má přes tisíc odrůd a patří také mezi léčivé rostliny. Používá se při výrobě léků proti arterioskleróze, protože obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév.

Jeho bílé bobule (se srdčitými semeny) podobné perlám dozrávají právě v prosinci, a proto jmelí připadalo našim předkům magické, a tak mu přisoudili kouzelné účinky- Zavěšovali ho do domů jako ochranu před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy. Také se tradovalo, že jmelí splní jedno přání každému, kdo jej zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku.

Do Čech se dostal zvyk zavěšovat do domu jmelí z Anglie. Keltové věřili, že přináší do domu štěstí, odvahu, lásku a plodnost, proto také dodržovali líbací zvyk: Muž směl políbit každou ženu, kterou uviděl procházet pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku utrhli políbení společně jednu bobulku, až na tu poslední. S tou se pak nechávalo jmelí viset až do příštích Vánoc.

Podle jeho lepivých semen, které obsahují bílé bobule se také věřilo, že jmelí dokáže spojit dvě osoby opačného pohlaví nebo také udržet ( možná i slepit) vztah mezi nimi. Lepivá semena také dala jmelí latinský název: viscum –lepidlo.

O jmelí se traduje legenda , že bylo stromem, z jehož dřeva byl zhotoven kříž, na němž ukřižovali Ježíše. Krista. Strom pak seschl hanbou do malých keříků, které zahrnují lidi kolem sebe dobrem. A svým parazitujícím životem, kdy zčásti žije ze živin stromů. symbolizuje život věřících, kteří jsou zčásti živi z Kristova těla.

Zvyk zavěšovat zelené, stříbrné,anebo zlaté jmelí k lustru či ho dávat do váziček na stůl se u nás dodržuje dodnes a

Dnes však lidé spíše věří, že jmelí přinese do domu štěstí, když ho hlava rodiny zavěsí ráno na Štědrý den nad svátečně prostřený stůl, anebo, že přinese štěstí tomu, kdo ho dostal darem. (ne tomu, kdo si ho koupí).

Čím více má bílých bobulek, tím více přinese v Novém roce štěstí.

/Komentář Komu jmelí přináší štěstí: Hana Formánková/

Předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip