Nestojím za nic?

Potřebuji se sebou asi něco udělat - se svým vnitřkem. Kamkoli přijdu, muži na mě můžou oči nechat. Kdekdo mě zve na skleničku, na rande, nebo rovnou k sobě domů. Pomlaskávání a další "pozornosti" raději vynechám.

Já se přitom na sebe nemohu pořádně ani podívat. Odjakživa nesnáším pohled do zrcadla. Cítím se úplně jinak vevnitř, než vypadám zvenčí. Když mi někdo řekne, že jsem atraktivní, nebo dokonce sexy, nejraději bych ho praštila - to je prostě jenom další z řady. Je mi 28, takže to trvá už celá léta. Mezitím jsem se stačila vdát a rozvést, protože ten, který byl celý unesený, jak jsem sexy, potom byl unesený každý týden nějakou jinou sexy. Přitom bych ráda v nějakém vztahu už zakotvila. Jak ale najít toho, který si bude vážit mého pravého já? Veronika

Konzultace

Veronika je zřejmě další z mnoha mladých žen, které hledají nový životní styl, adekvátní jejich schopnostem, a hlavně odpovědnosti, kterou v práci zastávají. Myslí jí to opravdu bleskově. I se středoškolským vzděláním se vypracovala na manažerské postavení. Problém: Veronika je skutečně sexy. Nádherně rostlá, pohybuje se jako lvice, z obličeje vyzařuje dobrá nálada a vtip. Tahle dívka se cítí nešťastná z toho, jak vypadá? Dá se to v rozhovoru obejít?

T: (PhDr. Jiří Tyl): Veroniko, co vy sama? Líbíte se sobě, nebo ne?

V: (Veronika): Když jsem dospívala, přímo jsem se nesnášela. Když mi bylo čtrnáct, všechny spolužačky už nosily podprsenku, jen já jsem byla dočista plochá. Styděla jsem se, že nejsem normální. Pak mi najednou v patnácti začala růst prsa a zastavila se v sedmnácti u čtyřek. Najednou jsem nevěděla, kam se schovat. Matka (která je plochá) mi říkala, že je to nechutné. Nesnášela jsem, že najednou mě kdekdo začal okukovat, osahávat, snažit se mě někam zatáhnout a ještě horší věci.

T: Ale vždyť vy jste krásná!

V: No vidíte, jste přesně stejný jako všichni ostatní! Já už to prostě nemůžu poslouchat.

T: Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout. Vy sama jste začala s tím, že máte problém s tím, jak vypadáte.

V: Ale tohle je přesně ta situace. Nikdo se nezajímá, jak se cítím uvnitř.

T: A jak se cítíte uvnitř?

V: Uvnitř mám malou dušičku. Cítím se nejistá mezi lidmi, je mi úzko, abych něco nezkazila, pořád si vyčítám každou maličkost, která se mi nepovede.

T: Ale vždyť se pořád usmíváte!

V: No právě, tohle přesně lidi plete.

T: Tak proč je pletete tím, že se usmíváte?

V: Já nechci dávat najevo, jak je mi třeba úzko. Stejně by mi to nikdo nevěřil...

T: ... když máte takový krásný úsměv, přímo nakažlivý optimismem ...

V: No vidíte, tohle slyším pořád.

T: A divíte se?

V: Já ale opravdu chci, aby se lidé zajímali o to, co si myslím a co cítím.

T: Ovšem přitom jim to nesmím dát najevo, protože...

V: ... já nevím

T: "Já nevím" znamená, že si něco myslíte, ale nevíte, jestli to smíte říci nahlas.

V: Přesně.

T: Takže jsem někdo jiný uvnitř a někdo jiný navenek.

V: No to je to, co se snažím od začátku vysvětlit!

T: Takže teď to konečně víme oba - po čtvrt hodině dohadování. Jak tohle má uhodnout někdo, komu nic nevysvětlíte, protože nesmíte říkat otevřeně, co si myslíte a jak se cítíte?

V: Jaký smysl to má říkat, když tomu stejně nikdo nevěří? Já to znám od mámy: "prosím tě nevymejšlej si pořád", "nemysli na to a bude to v pořádku", "nerejpej se pořád v blbostech", a tak dál.

T: Takže mě máte na to, abych vám věřil.

V: Dalo by se to tak říci.

T: Věřím vám.

V: Co mi věříte?

T: Všechno. Tedy především to, že nevěříte sama sobě. A pak nemůžete věřit ani druhým.

V: Já jim chci věřit, ale...

T: Ale. Čili chci, ale nemohu.

V: Tak mi řekněte, co s tím.

T: Potřebujeme vědět, k čemu vám to slouží, že si nevěříte, jakou to má pro vás hodnotu.

V: Nechcete snad říci, že si v tom libuju? To se můžu zase sebrat a jít k bývalému...

T: Zadržte. Teď nevěříte vy mě, že věřím já vám. Já přece vím, že si v tom nelibujete, na tom jsme se přece právě dohodli. Potřebujeme vědět, proč si nevěříte navzdory tomu, že vám je to tak nelibé.

V: Já už nevím, co si o tom všem mám myslet.

T: To je důležité - kdybyste si mohla něco myslet, vymkla byste se z té ukrutné povinnosti věřit v nevíru.

V: Jak to myslíte?

T: Moje hypotéza je tahle: nevěřit si je nelibé, ale přece jen se toho držím. Představuje to tedy pro mě nějakou hodnotu, které je zatěžko se vzdát. Co by se stalo, kdybyste si věřila?

V: Hm. Nevěděla bych, co si mohu a nemohu dovolit.

T: Kdežto teď to víte.

V: Teď vím, že si nemohu dovolit nic, dokud nevím čemu mohu věřit.

T: Ale mám svý jistý.

V: To tedy ano.

T: Je to nepříjemné, ale bezpečné.

V: Jako by máma říkala: "já jsem nepříjemná, ale venku ve světě je to ještě daleko horší. Se mnou už to znáš. Máš jistotu, že se mi moc nelíbíš, jaká jsi nebo co děláš, ale přežiješ to. Tak se vlastně tak moc nestalo, nevymýšlej si, nedělej z toho tragédii. Venku je to ještě daleko horší. Tam nevíš, co tě ještě horšího potká."

V: Jako byste seděl u nás v kuchyni. A co se s tím dá dělat?

T: Budeme mluvit o tom, co doopravdy chcete, ne co si myslíte, že lidé chtějí, abyste chtěla. Budeme se bavit o tom, co si přejete, a nikdy o tom nemluvíte. Když vám bude úzko, řekněte, že je vám úzko, a jak to pociťujete. Když se vám bude chtít plakat, nesnažte se usmívat. Snažte se nemyslet na to, co bych já řekl na to, co řeknete vy.

V: A to stačí?

T: To je cesta k tomu, abyste stačila sama sobě, jaká jste.

V: Kam jsme se to dostali?

T: K vám - k tomu, jak se cítíte uvnitř.

V: Ale to přece nemůže doopravdy nikoho zajímat.

T: A to je ten problém.

Interpretace

Zdá-li se, že rozhovor se jaksi pohybuje na místě, je to naprosto trefné. Veronika se opravdu nemůže od něčeho odlepit. Přesně vzato od někoho: od mámy a od toho, že se pořád hodnotí jejím měřítkem, kterému prostě nic není recht. Jako by ani nebyla dospělá: sama přiznává, že několik let manželství vlastně jako by nebylo. Nic pro ni neznamenalo, nic se nezměnilo. Typický je vztah k vlastnímu tělu: malá prsa jsou špatně, velká jsou taky špatně. Tak je zle, i tak je zle: vždycky je zle.

Problém není ovšem v ňadrech, ale ve vztahu k ňadrům. Problém není v neschopnosti komunikovat s druhými, nýbrž ve schopnosti komunikovat se sebou, co smím s druhými komunikovat. Dá se tomu říkat různě: porucha sebehodnocení a tak všelijak. Někdy se projevuje ve vztahu k druhým, někdy ve vztahu k tělu, v zásadě však v celkovém vztahu k sobě, sebecitu.

Kořeny takových problémů se táhnou obvykle velmi daleko do osobní historie. Veronika udělala v hovoru dvě narážky na mámu, přestože už dávno bydlí sama. Jako by máma s pohoršeným výrazem pořád stála nad ní.

Když se poprvé postavíme na vlastní nohy a začneme mluvit, někdy okolo prvního roku života, jsme nadšení z toho, že můžeme něco dělat: chápat se věcí, přemisťovat je, stavět. Děláme dělání. Pro batole je věcí existenční důležitosti, aby se všechno, jak vypadá a co dělá, mámě líbilo. Potřebuje mámin souhlas a podporu pro to, že je OK přesně takové, jaké je.

Když tento souhlas a podporu - které jsou jaksi vývojově posunutým držením nechodícího nemluvněte v náručí o rok dále - nedostává, nemůže se dostatečně líbit ani samo sobě. Když máma vytrvale neschvaluje, co batole dělá, přestane si dítě věřit jaksi v celku. U někoho to může vést k naprostému ochromění životního elánu a produktivity. U někoho se to může projevit v práci. U někoho, a to je zřejmě případ Veroniky, jakýmsi zamrznutím ve vývoji vztahů - včetně třeba ochromení v dimenzi mateřství. (Veronika by samozřejmě dítě chtěla, ale pořád se bojí, že by nebyla dost dobrou mámou).

Milá Veroniko, už jsme si takhle povídali víckrát, a mám radost, že dokážete sama sebe překvapovat, že se ze sebe taky začínáte těšit.

Mám trochu podezření, že jste si v manželovi vybrala tak trochu vybrala mámu: taky mu to nadšení rychle vyprchalo a začal vám dávat najevo, že může být nadšený ze všeho, jen ne z vás. Člověk by měl být schopen tu a tam obhlédnout svoji "vnitřní scénu" takříkajíc z ptačí perspektivy, a udělat jakousi bilanci toho, jak se vlastně celkově cítí a co si o sobě myslí. Jestli na scéně převažuje samá nelibost a nedůvěra k sobě, neměl by to tak nechat být. "To jste tady na správném místě", odpověděl kdysi můj moudrý psychoanalytik, když jsem svoje první sezení s ním strávil podrobným výčtem svých nedostatků. Nemyslel tím, že se pustí do jejich odstraňování, jak jsem vlastně po něm chtěl. Myslel tím, proč se vidím jako chodící seznam špatnosti. Dá to někdy pořádnou práci, začít na sobě vidět hodnotné věci! Ale co by člověk byl, kdyby na sobě nepracoval?

PhDr. Jiří Tyl - klinický psycholog