Osudové cestování

Byla jsem již devět roků sama. Měla jsem dvě děti, ale jak dorůstaly, začala mě stále častěji přepadat myšlenka, že by nějaký partner byl přece jen prima. V práci mi kolegyně dávala radu. Dám ti adresu a jdi ke kartářce a ta ti řekne, co tě čeká. Snad to byla zvědavost, ale já tam opravdu šla. Byla to stará chalupa i stará paní. Hádala mi budoucnost z karet. Dodnes si pamatuji, že prý hodně blízký mužský v rodině mě seznámí ještě tento rok s nějakým pánem.

Nastaly prázdniny. Chodila jsem do práce a jedenáctiletý syn se doma nudil,a tak jsem mu navrhla, že bychom mohli spolu jet někam ven. Nechala jsem na něm, ať si vybere. No, nejraději někam, kde jsou ty jeskyně pod zemí. To si neumím představit.A tak jsme vyrazili směr Sloupské jeskyně. Dojeli jsme, užili si krásný týden, plno výletů do okolí i do jeskyní. Ani jsme se nenadáli a byl pátek.

To znamenalo návrat domů. Večer měl jet autobus a v Boskovicích asi za dvacet minut vlak. Času dost na přestup. Jenže autobus měl víc jak půl hodiny zpoždění, a tak nám vlak ujel. Co teď? Stáli jsme u nádraží a dumali, co dělat dál. Než jsem se nadála, zastavilo auto a řidič se nás ptal, jestli potřebujeme pomoct. Vykoktala jsem, že potřebujeme chytit vlak od Brna ve Skalici.

Nasedejte, jedu přes Letovice a tam ho spíše nadeženeme. Když jsme seděli v autě, řidič se zeptal: ,,Proč se vracíte už v pátek, když je tak pěkně??" No, ona je u nás pozítří pouť! Jo, tak to se nedivím. Syn z pocitu vděčnosti, že nám pán zastavil, vyhrkl: Tak se k nám přijeďte podívat. A tak se stalo.

V neděli odpoledne zazvonil zvonek. Syn letěl ke dveřím a křičel na celý dům: ,,Mami, tak ten pán je už tady!" Takže jsme na tu pouť šli. Dotyčný muž se mi líbil byl taky rozvedený a proto jsme si domluvili další schůzku.

Co dodat? Rok nato jsme se vzali a letos v létě to bylo 28 let, co jsme manželé. Ty karty měly pravdu. Manžela mi našel nejbližší muž z rodiny. A tu uniformu manžel také měl, byl řidičem u ČSAD.