Co myslíte, hodíme se k sobě?

Už jako malá jsem zbožňovala starší muže, takže nikoho ze známých ani nepřekvapilo, když jsem jim představila Čestmíra. Byl to o 15 let starší

podnikatel, a přestože měl nějaké to kilo navíc, stal se pro mě tím jediným na světě. Přímo jsem se vznášela, vždyť nadbytečných kil se přece může

vždycky zbavit, ale jeho povaha a smysl pro humor mu zůstanou, a to je přece hlavní! Asi po dvou měsících naší známosti mě Čestmír pozval na jejich

firemní večírek. Vyfikla jsem se, jak jsem nejlíp uměla, a hrozně jsem se těšila na Čestmírovy kolegy, o kterých v jednom kuse básnil. Všichni na

večírku si mě hned od první minuty zvědavě prohlíželi a já se cítila dost nervózně. Mačkala jsem Čestmírovu ruku a modlila se, aby se mi jen zdálo, že ty pohledy jsou poněkud přezíravé. Čestmír si evidentně samozřejmě ničeho

nevšiml a báječně se bavil. ?Tohle je Baruška, moje pravá ruka, a tohle Klárka, naše milovaná sekretářka!? žertoval a představil mě dvěma slečnám.

Byly asi v mém věku. "Miláčku, omluv mě teď na chvilku, Baruška s Klárkou se

ti určitě budou věnovat!" rozloučil se náhle Čestmír a odběhl za dalšími kolegy. Snažila jsem se s dívkami navázat konverzaci, ale nijak zvlášť se nedařilo. Rozhodla jsem se tedy pro ústup. Bezpečný azyl mi poskytly toalety. Zavřela jsem se do kabinky a přála si být doma, mezi Čestmírovými přáteli a kolegy jsem se opravdu cítila divně. Náhle cvakly dveře a mé tiché

rozjímání bylo přerušeno. „Teda chudák tlustoprd, té jde určitě jenom o jeho

prachy. Nechápu, proč si nenajde nějakou, co by se k němu hodila,“ ozval se povědomý hlas. „Myslíš nějakou stokilovou samici“? zahihňal se další mně už známý hlas. Baruška a Klárka. Stěží jsem zadržela slzy, copak tohle si o mně vážně může někdo myslet? A proč uráží Čestmíra, když je má tak rád? Vyběhla

jsem ze záchodu a utekla domů. Čestmír mě začal hledat a brzo zvonil u mých dveří. „Co se stalo“? nechápal. Původně jsem mu to nechtěla říct, proč

ubližovat i jemu, ale pak jsem šla s pravdou ven. Čestmír nejdřív jen mlčel.

Začala jsem se bát, že Baruška a Klárka jsou mu milejší, že mi nebude věřit.

Ale pak mě objal a řekl: „Neboj, pokud mi dáš čas, vyřešíme to!“ Šťastně jsem se k němu tiskla a bezmezně mu důvěřovala. Byla bych na hloupou příhodu zapomněla, ale Čestmír nikoli. Skutečně potřeboval čas, aby na sobě zapracoval. Podporovala jsem ho, jak jsem jen mohla, a věděla jsem, že i kdyby se mu to nepodařilo, budu ho mít pořád ráda. Ale jemu se to povedlo, najednou měl o 20 kilo míň a viditelně omládl. Když jsem se k němu spokojeně tulila na další akci jejich firmy, Baruška i Klárka skutečně zíraly ? vedle

pohublého Čestmíra jsem stála já coby "tlustá samice". Jako budoucí matka dvojčat jsem skutečně kapku přibrala, ale s o to větší chutí jsem se těch dvou zeptala: „Co myslíte, hodíme se k sobě“?

(Publikováno v Čas na lásku, č.17, str.28-29   minipříběhy)