XXXV. KONEC SVĚTA aneb NOVÁ KRONIKA KNÍŽETE VÁCLAVA

KONEC SVĚTA aneb NOVÁ KRONIKA KNÍŽETE VÁCLAVA

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás svatého Ducha!

Kriste elejson!

1. Příběh počíná

Byl horký srpnový den. Žhavý vzduch se vlnil nad vyschlými poli, z rozpraskané půdy sem tam rašilo pár ubohých stébel. Všem bylo jasné, že ani letos nebude úroda nijak valná. Kdysi požehnaná krajina ve středu Evropy už dávno požehnaná nebylo. Snad to všechno začalo v roce 997,. kdy svatý Vojtěch proklel Čechy na tisíc let. Jenže už uplynulo tisíc a dvacet let a kletba jako by nepominula - spíše naopak.

Toho památného 14. srpna bylo skutečně teplo, teploměr stoupal až ke čtyřiceti stupňům, jak to ostatně bývalo v posledních létech pravidlem. Vzduch se vlnil i nad polní cestou a člověk v něm mohl vidět cokoliv, přízraky vzdálených měst stejně dobře jako polednici. Šel jsem tehdy do vesnice sehnat trochu ovoce, matka mě poslala. Ona sama si už někam dále netroufala, na cestách nebylo bezpečno. Pořád jenom vzpomínala, jak to bylo dřív, celé dni nedělala nic jiného. Byl jsem rád, že jsem mohl vypadnout. Na ten den nikdy nezapomenu. Těch pár korun, co se nám, matce, otci a mě podařilo vydělat drobnými podělky, jsem měl uloženo v plátěném váčku na prsou. V duchu jsem si představoval nějaká jablka a snad i hrušky nebo dokonce meruňky. Teď, co se každý strom musel denně zalévat, bylo ovoce vzácné a drahé. Skromný obnos v sáčku by se mohl po návratu do Prahy zdvojnásobit nebo i ztrojnásobit! To už za takovou cestu stálo.

Na statek v Suchdole - jak případné to je dneska jméno - zbývalo sotva půl kilometru. Auta už téměř nejezdila žádná, tu poslední trochu benzínu si zabavila vláda. Podle pamětníků to prý byla úleva, i já jsem si ještě matně pamatoval ty přecpané silnice, smog, prach a smrad. No, s tím je teď už opravdu navždycky konec, to má máma pravdu. A jak málo k tomu stačilo. Jeden větší meteorit a Země se potrhala ve švech. Zemětřesení, tsunami, půl miliardy obětí, rok bez léta, no však to ještě pamatujete. Ceny vyskočily bláznivě nahoru, potom se totálně zhroutil trh - a byli jsme ve středověku. Většina lidí už zase šlape světem pěšky. A tak bylo docela překvapení, když se najednou proti mě objevil jezdec na koni.

Chtěl jsem se schovat do křoví, ale nestačil jsem to. Jako by najednou vyrostl přímo ze země. Lekl jsem se a jen jsem zíral. Fakt. Protože ten kůň byl bílý jako padlý sníh a strašně velký a mohutný. Prostě příšerný. A jestli byl příšerný kůň, co teprve jeho jezdec. Byl totiž v plné zbroji, brnění se lesklo v poledním slunci a jeho žár oslepoval. Koutkem oslněných očí jsem zahlédl praporec, bíločervený, a na něm orlici - snad. Jenže ono to bylo spíše kopí s praporcem a špička toho kopí mi mířila na hrdlo dřív než jsem se nadál. Neodvažoval jsem se pohnout. I když se zdálo, že jezdec umí se svým kopím zacházet, kůň neklidně pohrabával předním kopytem. Stačilo, aby se malinko pohnul, a měl bych vystaráno jednou provždy.

"Kdo jsi?" zeptal se mě rytíř hlubokým, temným hlasem.

"Patrik," zablekotal jsem. "Patrik Švarc."

"Tedy Němec," protáhl podezřívavě jezdec. "To je pěkné, Němci až u Prahy."

"Nejsem Němec," ohradil jsem se. "Vždyť mluvím česky, ne?" Zdálo se však, že moje odpověď rytíře neuspokojila. Stále na mě hleděl se značným podezřením.

"Dobře tedy," připustil nakonec rytíř váhavě. "Dejme tomu. Přijímám tě do svých služeb. A abys věděl, komu máš tu čest sloužit," jsem Václav, kníže české."

"Ten svatej Václav?" zeptal jsem se nedůvěřivě a najednou jsem si rozpomněl na jezdeckou sochu na Václavském náměstí. Jako by obživla, i když jisté rozdíly tu byly.

"Přesně ten," malinko se usmál rytíř. "Nikdy jsi neslyšel o tom, že až bude české zemi nejhůř, svatý Václav se vrátí?"

"Slyšel. Jenže to je jen takový pohádka," připustil jsem se. Cítil jsem, jak se špička kopí maličko zapichuje do kůže na mém krku. To je teda ale pěkně blbá smrt napadlo mě. Cvok jeden zatracenej.

"Pojedeme na Hrad," oznámila mi jeho Jasnost.

"Ano, pane," přitakal jsem úslužně, protože vím, že bláznům se nemá neodporovat. Snad se z toho nějak vykroutím.

"Trefíte tam snadno sám, pane," navrhl jsem té maškaře. "Tam už jsou vidět věže Pražského hradu."

"A už jsi někdy viděl knížete bez panoše, ty hňupe?" zeptala se mě jeho Jasnost tónem, který nepřipouštěl nějakou námitku. "Pro začátek se musím spokojit s tebou, i když šlechtic asi nejsi, co?"

"Bohužel," svitla mi na kratičko naděje, že snad nebudu pro toho cvoka dost dobrý.

"Tak hybaj, poběžíš pěkně před koněm," přikázal mi. Špička kopí opustila můj krk a ukázala kupředu, kde se na obzoru matně rýsovaly špičky chrámu svatého Víta.

Po pár stech metrech, kdy jsem v zádech cítil dech klusajícího koně a slyšel klapot jeho kopyt, bylo rytíři jasné, že se mnou to nevyhrál. Zpomalil jsem do kroku a vůbec nic jsem si nedělal z kopí, které jsem vzápětí pocítil lopatkami. Rytíř si znechuceně odfrkl a také zpomalil. Dál jsme tedy jen šli a já nepřestával přemýšlet o tom, jak zdrhnout. V otevřené krajině a proti koni jsem neměl šanci. Zbývala ještě jistá naděje, že rytíř nebo kdo to byl neovládá koně dost dobře a ten že by se mohl splašit nebo tak něco. Po očku jsem oba pozoroval, ale žádnou nejistotu jsem nepozoroval. Rytíř seděl v sedle jakoby se tam narodil a koně ovládal pohyby téměř nepostřehnutelnými.

Z nějakého důvodu se chce dostat na Hrad, uvažoval jsem dál. Snad postačí, když ho tam doprovodím. Je to ještě nejméně deset kilometrů a za tu dobu se může stát přece věcí...

Zanedlouho jsme dorazili na hranice města. Bývalá benzínová pumpa, kolem které jsem šel dnes brzy ráno, byla stále stejně opuštěna. Rozpadajícími se troskami budovy a stojanů se proháněl vítr. Symbol civilizace která zklamala. Na filozofování ale nebyl čas. Můj rytíř měl oči všude a nemohl si nepovšimnout, jak se po poli řítí nějaký jiný jezdec. Kníže se postavil tak, aby ho cizí jezdec neminul, jenže jezdec nemínil zpomalit a hnal se dál k silnici. Kníže mu nadjel do cesty, jeho hřebec se zapřel všemi čtyřmi a když do něj pádící kůň cizího jezdce narazil téměř v plné rychlosti, nehnul se ani o píď. Cizí kůň poklesl na zadek a jezdec se z něj skutálel jak zralá hruška ze stromu.

"Co tu děláš?" zeptal se kníže majestátně a mířil přitom špicí kopí na jezdcův krk. Teprve teď jsem si ho mohl lépe prohlédnout. Byl to odrbanec jedna hrůza.

"Splašil se mi kůň, pane," řekl trhan úlisně. "Nechtěl jsem do vaší milosti narazit," pokračoval a nenápadně se snažil vycouvat pryč. Jenže kníže jeho manévr okamžitě prohlédl.

"A jak se jmenuje tvůj kůň? Zavolej ho," vybídl kníže trhana potměšile. Na první pohled bylo jasné, že celkem pěkný kaštanový hnědák je kradený a že onen trhan je zloděj. Otřesené zvíře stálo na silnici a hledělo na svět s krajní nedůvěrou. "Rychle chlapče, chyť ho, než uteče," pobídl mě rytíř. Chňapl jsem po provaze visícím z ohlávky a snažil se koně uklidnit.

"Tak ty nevíš, jak se jmenuje? Tys ho ukradl!" zaburácel temně rytíř. Trhan se začal po zemi plazit pryč. "Milost pane, milost," blekotal. "Máme hlad, nikdy jsem nic neukrad, žena je nemocná, děti taky, milost, pane, pro slitování Boží", drmolil o překot. Rytíři se ho zželelo. Kopí už nesměřovalo na trhanův krk. "Jdi v pokoji a nehřeš více," propustil ho rytíř na svobodu. "Naskoč si na toho koně, chlapče," pokynul mi rytíř a já přemýšlel, jak to nejlépe udělat, když tu se stalo něco hrozného. Trhan vytáhl jakýsi nůž, spíše po domácku vyrobenu dlouhou čepel a vrhl se na knížete. Naprosto chladně a vypočítavě chtěl tu ohavnou čepel zabodnout mezi pláty jeho brnění. V očích mu jiskřila nenávist a chtivost.

Než jsem však stačil i jenom vykřiknout, bylo po všem. Kníže jediným pohybem kopí vyrazil zloději čepel z ruky a tímtéž pohybem ho bodl pod krk. Musel jsem ocenit, jak účinný to je manévr a jak precizně ho rytíř ovládá. Jako by to dělal dnes a denně. Kopí zajelo zloději do krku lehčeji než do másla a přeřízlo krční tepnu i průdušnici. Trhanův život vyprchal v krvavém chropotu během několika vteřin. Něco takového jsem v životě neviděl. Ten chlap je vážně cvok, a nebezpečnej, napadlo mě. Jenom jsem zíral - neviděl jsem tehdy ještě moc lidí ani zabíjet ani umírat a navíc tak snadno.

"Vezmi si toho koně, chlapče", poručil mi rytíř a otřel špičku svého zkrvaveného kopí o tu část trhanova oděvu, která nebyla ještě zakrvácená. I teď byly jeho pohyby naprosto samozřejmé, jako by to dělal tisíckrát za život. Musel na mě jasně vidět, že nechápu ničehož nic a to tak, že velmi

"Jsem kníže české, vládce této země. Nemohl jsem jednat jinak. Jak by si mě potom mohli poddaní vážit?"

"Ale přesto pane, vždyť jste ho zabil?!

"No a? Jsem z Boží milosti jeho panovník, stejně jako této země, která mi byla dána v léno. A dobrý panovník se chová jako dobrý zahradník - plevel nemilosrdně vytrhává i s kořeny."

Na tak železnou logiku nebyla odpověď. Proč zrovna já musím padnou na někoho takového!

"Tak jedem, nebudeme tu do večera. Divá zvěř se o něj postará," věnoval poslední pohled zhroucené mrtvole jako by to bylo jen kamení u cesty. Já se zatím vyškrábal té kobyla na hřbet a skutečně vroucně se modlil, aby mě ta potvora nesundala dřív, než vyjedem. Kníže zatím pobídl svého koně do klusu. Pěkně to drncalo a já doufal, že nezačneme cválat, protože potom by kníže přišel o svého panoše dříve, než by se nadál. Cesta mi připadala nekonečná, ale nakonec jsme dorazili k Vltavě. Dojeli jsme až ke břehu a rytíř chtěl napojit koně. Když však viděl, jaký humus v řece plave, tak zase rychle škubnul uzdou, aby se ten jeho zázrak, nedej Bože, neotrávil.

"Co to je?" zeptal se mě výhružně, jako bych já za to mohl. I vysvětlil jsem rytíři takové ty základní věci o znečištění řek a ovzduší a ekologii a tak vůbec. No, nadšený nebyl.

"Takže továrny vyrábějí různě věci a přitom špiní celou zemi?" shrnul si to pro sebe. "Vyrábějí třeba tohle?" zeptal se mě a špičkou kopí štítivě nabral cáry igelitky.

"Přesně tak."

"A tohle taky?" šťouchl do plastové láhve.

"Taky."

"A na co je ta láhev?"

"No v tý lahvi se prodává třeba voda."

"Prodává voda?" zatvářil se rytíř tak, jako kdybych si z něj dělal legraci.

"Taky jiný věci - sodovku, kolu, tonik, džusy, ale to sem už dlouho neviděl."

Rytíř hleděl stále nechápavě. "No to jsou nápoje, jako voda, ale lepší."

"Lepší? Jako víno?" zeptal se se zájmem rytíř.

"Tak nějak," odpověděl jsem. Bylo jasné, že tato rozmluva by svojí délkou přesáhla meze rytířovy trpělivosti, která ostatně nebyla velká.

"Odpověz jasně svému pánovi!" napomenul mě rytíř. A tak mi přece jen nezbylo, než o tom všem povyprávět.

"A když se to všechno vyrábí, tak se při tom špiní řeky? A co potom ryby? A raci?" rozpomněl se rytíř na další souvislosti a z jeho výrazu bylo jasné, že výrobce nealkoholických nápojů, plastových lahví a tašek v nejbližší době nic dobrého nečeká. Jako by nestačilo, že není z čeho vyrábět a že i ta pitomá láhev koly je neskutečně drahá. Když tedy je. A po ropné katastrofě teď ještě skomírající průmysl postihne tenhle fanatik.

Cesta jednotvárně ubíhala. Stále jsme se drželi u břehu řeky, i když někdy to nebylo snadné. Nohy koní se pokrývaly páchnoucím bahnem a sem tam nějaký cákanec dopadl i na rytířův jinak běloskvoucí plášť. Tomu to ale ani v nejmenším nevadilo.

"Most," řekla netrpělivě jeho Jasnost. "Musíme přijet na most. Kde je tady nějaký most se sochama? Vede na Hrad."

"Už tam budeme, pane," uklidnil sem ho. Támhle za tou zátočinou."

Poslední úsek cesty proběhl bez problémů. Velkou bezdomoveckou kolonií jme projeli jako nůž máslem. Rytíř se tentokrát nezdržoval nějakým kopím. Když se po něm natáhly špinavé pařáty těch chudáků a když nestačilo, že na ně zařval, přišel ke slovu karabáč, další součást pestré knížecí výzbroje.. Najednou se vzduchem mihl kámen hozený zkušenou a obratnou rukou. Mířil rytíři přímo na hlavu a .... v duchu jsem zatrnul a zároveň se zaradoval. Možná právě ten kámen pro něj může opět znamenat cestu k svobodě. Dlouho jsem se však netěšil. Stalo se něco nevídaného. Vržený kámen se asi metr od svého konečného cíle zastavil ve vzduchu, zachvěl se a nabyl nový směr - rovnou na hlavu tomu, kdo ho vrhl. Jeho lebka pod tím nárazem slyšitelně zapraštěla a nešťastník padl omráčený nebo už dokonce mrtvý na špinavou dlažbu.

Na několik vteřin zavládlo ohromené ticho. Něco takového ještě snad opravdu nikdo neviděl. Přestávka však netrvala dlouho. Dav zavyl. Na rytíře začaly pršet další kameny, klacky, prostě co měl, kdo po ruce. A vše se opakovalo. .... Tiskl jsem se ke koni a jenom sledoval, jak během jedné nebo dvou minut snad nebylo jediného žebráka, který by se nedržel za nějaký čerstvě utržený šrám.

"Na kolena, chátro!" zařval rytíř mocným a hrozivým hlasem. Nemusel výzvu opakovat, mnozí už stejně tak jako tak seděli nebo leželi.

"Padněte na kolena a modlete se, neboť den soudu se blíží!" dodal ještě varovně kníže Václav, zlobně pohlédl na lidský odpad u nohou svého koně a pobídl ho do kroku. "Co .. co to bylo?" vyblekotal ze sebe ohromený...

"Ještě jsi neviděl zákon dopadu a odrazu v praxi?" zeptal se s úsměškem rytíř.

"To .. to byl hotový zázrak!"

"To je teprve začátek!“ poučil mě rytíř. „Ještě nás čeká spousta zázraků."

A já pochopil, že jde do tuhého. Vjeli jsme na most. Rytíř se zahleděl na panoráma Hradčan a pohrdlivě odfrkl. Zjevně nebyl s jeho architekturou tak docela spokojen. Povšiml si ovšem vyvěšeného prezidentského praporu.

"Čí je to praporec, hochu?" otázal se. Kromě jiného patrně viděl i prostým okem tak, jakoby měl dalekohled.

To je praporec naší prezidentky," odpověděl jsem knížeti opatrně.

"A jak se jmenuje?" otázal se rytíř podezřívavě.

"Paula Tesařová."

"Žena?"

"Ano, pane," řekl jsem a čekal, až to kníže dopochopí.

"Teď je tedy vaší panovnicí žena? Prezidentka? Neznám. To je to víc než král? Nebo císař? A přitom je to tesařova žena?" V té chvíli si kníže uvědomil, jak ho neobvyklost této informace vykolejila a jak na okamžik opustil svůj majestát. Okamžitě to napravil, usadil se pevněji v sedle, jako by měl čelit celému šiku Saracénů najednou a pokynul mi:

"Vysvětli mi to! A hleď, abych tomu rozuměl!"

Odkud začít? Ono je to jedno.

"No... ona není šlechtična" sdělil jsem knížeti hořkou pravdu.

"Není urozeného původu, hochu? To je věru povedený žert!"

"To není žert, pane. Ona je občankou této země, jako všichni ostatní. Už nemáme šlechtice a svého prezidenta si volíme. Paní Tesařová," položil jsem důraz na slovo paní, "je voleným zástupcem našeho národa. My jsme si jí zvolili."

"Ha?" hlesl nechápavě kníže. "Vy jste si jí zvolili? Co to má znamenat?"

Pochopil jsem, že s rychlokursem demokracie jsem valně neuspěl.

"Zapomeňte na to, pane, Prostě nám vládne, je to naše panovnice."

Kníže se uklidnil, jako by si na něco najednou rozpomněl. "Ono je to stejně jedno. Dny její vlády nad mým lidem jsou sečteny. Maličko - a nebude jich více."

Horečně jsem přemýšlel. Maličko? Sečteny? Nebude více? To vypadá na mnohem větší průšvih než že jsem se nevrátil s ovocem.

"Jak to můžete vědět, pane?" otázal jsem se uctivě.

"Jsem z boží vůle kníže této země, tohoto lidu. Vyvedu jej z bídy, do které upadl,“ konstatoval sebejistě kníže.

"To... to není možné, pane," řekl jsem , protože jsem v té chvíli zapomněl, že bláznům, navíc tak nebezpečným, se neodporuje."

"Prostě to tak je," řekl laskavě kníže, "nic nevíš a nic netušíš a snad je to tak lépe. Po tobě jenom chci, abys mi dělal společnost." No, v té chvíli mi stejně ani nic jiného nezbývalo. Kopyta koní klapala na vydlážděném Karlově mostě a já se snažil nějak vyznat v tom, co jsem zažil během posledních několika hodin. Ale nedávalo mi to žádný smysl.

Dojížděli už pomalu na druhý břeh, když ten skvělý knížecí bělouš najednou jakoby klopýtl. Těžké kopyto zajelo hranou do škvíry mezi dva kameny. Byly uvolněné, již roky most nikdo neopravoval. Kůň se podkovou zachytil o nějakou nerovnost na kameni, škubal nohou, ale vyprostit se hned nemohl. Najednou šikovně zapáčil, kámen se vyvalil i s několika menšími okolo. Zvíře si spokojeně odfrklo. Kníže se zahleděl do vzniklé díry a pokývl hlavou, jako by přesně tohle čekal. Hbitě, jako by na sobě neměl půlku železářství, seskočil ze sedla, poklekl u předních nohou koně a jistou rukou hrábl do díry. Šmátral tam jenom chviličku, když najednou nahmátl to co hledal. Nebo mu spíše jílec toho meče sám skočil do dlaně?

Jediným trhnutím kníže vytáhl zbraň na světlo. V náhle vyšlém slunci se zajiskřilo ostří i diadém na jílci. Kníže však začal mít najednou nějak naspěch. Meč zajel do pochvy u jeho pasu, jako kdyby v ní byl odjakživa. Rysy knížete ztvrdly, celá jeho osoba jako by se prozářila, v očích mu zaplál oheň fanatika..

"Vzhůru, panoši!" zavelel a mávl starým dobrým kopím. Hřebec vyrazil prudce cvalem a to moje zvíře pitomé ho následovalo, aniž by bralo ohled na nezkušenost svého jezdce. Držel jsem se na hřbetě z posledních sil, když jsme se hnali nahoru Mosteckou ulicí. Konečně kníže zpomalil u schodů na Hrad. A máš to, řekl jsem si v duchu, když jsem je uviděl. Tudy neprojedeme. Jenže jeho hřebec si ze schodů nic nedělal. Vydal se po nich jako v tranzu, zlehka poklusával a já bych byl v té chvíli přísahal, že se snad kopyty ani nedotýkal země.

"Na co čekáš? Nelelkuj!" křikl kníže a pak si povšiml, že moje kobyla jaksi na schodiště nechce. V té chvíli jako by schodiště už nebylo schodištěm. Stupně se zarovnaly, na hladkém povrchu nebyla jediná nerovnost. Moje klisna se nadšeně vydala za fascinujícím knížecím hřebcem.

"Teď už to snad půjde," řekl si spíše pro sebe kníže. " Tak mizernýho jezdce jsem snad ještě v životě neviděl,"

"Já jsem vás varoval, pane", připomněl jsem mu

"Kuš!" pravil kníže. Jeho mysl byla v této chvíli upnuta k naprosto jiným cílům. Nad námi se tyčil Pražský hrad a my se k němu blížili každým krokem svých koní, každou vteřinou.

2. Na Hradě

Pohled na hradní nádvoří byl stejně neutěšený jako pohled na celou Prahu a ostatně i na celou českou zemi. Všude hromady odpadků, žebráci, toulaví psi i potkani, pouliční prodavači šmejdu i kejklíři snažící se upoutat pozornost davu a vydělat si - nebo ukrást - nějaký ten pěťák. Výraz opovržení a nespokojenosti neopouštěl knížecí tvář. Jeho majestátní vzhled na onu lidskou chátru opravdu zapůsobil. Sama od sebe se před ním tvořila ulička, slabší povahy padaly na kolena. I ve slunečním jasu bylo vidět, jak se z celé knížecí postavy line jemná, ale pronikavá zář.

Projeli jsme prvním i druhým nádvořím a stanuli před vchodem do katedrály. Zdálo se, že kníže je naprosto v transu. Jako ve snách pomalu sestoupil z koně, otěže dopadly bezvládně na zem. Hřebec začal uštipovat travičku, která rašila mezi dlažebními kostkami. Kníže klesl na kolena, sejmul přilbici, sklonil hlavu a nehybně ustrnul. Byl to působivý obraz - vznosný oblouk portálu, klečící rytíř ve skvělé zbroji a za ním poklidně se pasoucí bílý kůň.

Chvíle rozjímání však netrvala dlouho. Kníže se zvedl, opět bez nejmenší námahy, jako by se ve zbroji už narodil. Pevným a cílevědomým krokem došel k vratům katedrály a ty se před ním samy otevřely. V příšeří chrámu bylo teprve pořádně vidět jemnou auru, která obklopovala celou knížecí postavu. Kníže došel až do kaple svatého Václava, neřekl přitom jediné slovo, neotáčel se, nezaváhal. Překročil provazy, které zabraňovaly vstupu do kaple a opět bez jediného zaváhání uchopil svatováclavský relikviář. Otevřel ho a když viděl, že je prázdný, jenom se pousmál. Věděl, že je u konce své cesty a věděl, co je třeba vzápětí udělat.

Zámky na dvířkách ke komnatě s korunovačními klenoty se otevřely ani nevím jak. Prostě to najednou bylo. Kníže vybalil korunu, jablko i žezlo z ochranných obalů, opět se pousmál, když viděl údajný svatováclavský meč. Jeho čepel byla stále stejně ohlodaná zubem času. Tady k žádnému zázraku nedošlo. Kníže chvíli mlčky obdivoval skvostnou korunu, sňal si z hlavy přilbu a bez nejmenšího zaváhání si na hlavu posadil slavnou korunu českých králů. Seděla naprosto dokonale a různobarevné blesky z jejích drahých kamenů se odrážely na stříbřité knížecí zbroji. Byla to skvostná podívaná, pohled, při kterém se skutečně tajil dech a chtělo se umřít, protože tohle už nemohlo nic překonat..

Teprve teď jako by si kníže uvědomil, že není v kapli sám. Před jeho pronikavým pohledem jsem sklopil zrak a klesl na kolena stejně mimoděk, jako ti ubožáci venku.

"Pane?" otázal jsem se.

"Je čas." řekl kníže. Otočil se, až mu plášť zavlál kolem nohou. Pokladnice se za ním zase sama zavřela. Kníže vyšel z katedrály, majestátně, avšak přece jen poněkud spěšně. Nasedl na koně, uchopil do ruky kopí s korouhví. Náhle se zvedl lehký vánek a český lev na praporci se protáhl ve větru. Bylo na čase ujmout se vlády. Kopyta koně zacvakala na dláždění, když se kníže lehkým klusem přesunul k vratům do Vladislavského sálu. Použil starou cestu přes jezdecké schodiště. Kdoví, jak dlouho po těch starých kamenech nejel žádný kůň. I tentokrát se před ním vrata sama od sebe otevřela, jako by země vítala svého právoplatného vládce.

Přál bych vám vidět, jak se tvářili všichni ti poslanci a senátoři. Ke společné schůzi se nastěhovali do přísně střeženého Vladislavského sálu - a teď najednou tohle. Knížete však jejich překvapení naprosto nezajímalo. Suverénně projel uličkou mezi křesly svých poddaných a vyjel na vyvýšené pódium. V sále bylo slyšet jen duté zvuky kopyt, když kníže dojel doprostřed tribuny. Poslanci a senátoři a všichni ti zástupci lidu seděli na svých křesílkách a báli se pohnout. Na podiu bylo jen tolik místa, aby se kníže mohl otočit čelem k našim zastupitelům. Prezidentka v první řadě neunesla sílu okamžiku, povstala a zase dopadla zpátky na své místo. Pokoušela se něco říct, ale jen otvírala ústa naprázdno. Duchapřítomnější předsedové a místopředsedové obou komor začali spěšně opouštět svá privilegovaná místa, první křesílka spadla z podia dolů. Ostatní začali vstávat a u dveří brzy vznikla tlačenice.

"Stát!" křikl zlobně kníže a i bez mikrofonů ho dobře slyšeli i prchající poslanci u dveří na druhé straně sálu, na šedesát metrů daleko.

"Prcháte jako zbabělé krysy, jako psi! To vy jste vedli tuhle zemi? Není divu, že vypadá tak, jak vypadá!."

"Ale pane..." osmělil se ministerský předseda. "Jsou těžké časy... máme ekonomickou krizi... inflaci... výkonnost ekonomiky poklesla... celý svět je v krizi..růst národního důchodu dosáhl záporných čísel..." blekotal nebožák o překot, zbaven podpory svých papírů, rádců, mikrofonů a sekretářek. Zmateně sháněl papíry, které se mu rozletěly, hledal brýle, ohlížel se po ochrance... Kníže hleděl na ten zmatek a ve tváři se mu opět rozhostil ten výraz pohrdání a zároveň soucitu, se kterým obvykle hleděl na žebráky, bezdomovce a podobnou sebranku..

"Nech těch prázdných slov," pronesl rozhodně kníže a pocuchal špičkou kopí premiérovu kravatu.

"Vaše vláda nad mým lidem skončila jednou provždy," oznámil jasným hlasem, který nesnesl odporu., "Vaše shromáždění je rozpuštěno. Žádám bývalého vládce země, aby předstoupil."

Poradci a nohsledi prezidentky pomáhali své paní na nohy. Ani drahý a dokonalý kostým, na míru šité lodičky, účes od pařížského kadeřníka a nákladné šperky nedokázaly zamaskovat, že prezidentkou je třesoucí se troska, která nemá daleko k bezmocnému křečovitému pláči.

"Tak bude to?" zahřměl kníže a prezidentka i její doprovod se ještě více nahrbili.

"Země je silná tak, jak silný je její panovník. Když vidím vás, madam, už se ničemu nedivím. A ta zbabělá lůza beze cti, která se teď třese strachy, když má skládat účty, je jen důsledkem vaší slabosti. Cožpak je vůbec možné, aby jednomu národu vládlo dvě stě nebo tři sta lidí? Jak jste to mohla připustit?"

"Milost, pane, milost," klečela prezidentka na zemi a prosila jako ta poslední žebračka. Ostatní poslanci a ministři ji následovali, ti nejservilnější se dokonce začali před knížetem téměř plazit po břiše! Takový pohled knížete definitivně znechutil.

"Což mezi vámi není nikdo, který by mi mohl pohlednout do očí?" zeptal se a odpovědí mu bylo hrobové ticho přerušované vzlyky těch nejustrašenějších..

"Bojíte se svého knížete?" zeptal se kníže a odpovědi mu bylo jen tiché kňučení.

"Jste psi, jenom psi, kteří se třesou před lvem. Českým lvem!" zaburácel kníže a uhodil žerdí vztyčené korouhve o zem.

"Táhněte, zbabělci! Pryč z těchto posvátných míst, ledaže by se mezi vámi našel někdo, kdo byl ochoten se mnou o vládu bojovat!" Kníže se jako pavý rytíř snažil v tom krčícím se davu najít alespoň jednoho statečného a poctivého člověka. Těkal pohledem od jedné zhroucené postavy ke druhé, ale marně. Neviděl přitom však to, co jsem zahlédl já. Jedno okno se malinko pootevřelo a do sálu se vsunula hlaveň samopalu.

Jako obvykle jsem nestačil ani vykřiknout. Od gotické klenby se odrazila ozvěna samopalné dávky a vzápětí se kulky vrátily tam, odkud vyšly. Rozbité okno, střepy, zděšený pláč a cákanec krve na parapetu, to všechno se zběhlo ve zlomku vteřiny. Zákon odrazu opět zafungoval s děsivou silou. Knížecí tvář ztvrdla a potemněla. Z podia spadly první stolky a křesílka, jak se zděšení poslanci hnali o překot ven. Kníže pobídl koně a ten skočil dolů, doprostřed toho chumlu. Kníže začal pomalu vytlačovat nehodné zastupitele z Vladislavského sálu ven na nádvoří. Mezi prostý lid se ovšem této ještě před pěti minutami privilegované vrstvě moc nechtělo. Lůza shromážděná na nádvoří, rozdrážděna dlouhými lety bídy a hladovění, nespravedlností a útlakem, teď měla konečně své obětní beránky na dosah svých špinavých pazourů. To oni za všechno mohou. Konečně přijde doba odplaty! Žádné ochranka a nablýskané bouráky, žádná arogance moci! Poslanci a senátoři neměli vyhnutí. Zezadu se na ně tlačil děsivý kníže, vpředu je čekal rozzuřený dav. Nedalo se to zvládnout. Zastupitelé se krčili u stěn, ušlapávali se u dveří. Skončila doba demokracie v Čechách a nastala opět vláda absolutní monarchie a totálního feudalismu.

Kníže Václav však znal příliš dobře svůj lid a byl příliš rytířem, než aby hnal nehodné, avšak zjevně bezbranné lidi vstříc rozzuřenému davu. Klusem přejel k hlavnímu vchodu do sálu, aby ho mohla vidět lůza venku. Jatka však už začala. Pach čerstvé krve, vzteku, zloby, bezmoci, to všechno se spojilo dohromady a dav začal běsnit. Kníže by mohl zjednat pořádek jen za cenu osobního zásahu. A nezaváhal ani okamžik. Na slunci se zaleskl jeho zázračný meč - stačilo jím jednou mávnout a stovka hlav se kutálela v prachu. Povšiml si toho někdo? Ani ne. Dav jenom trochu zakolísal a dál se valil kupředu. Bylo to děsivé i fascinující zároveň. Kníže znovu pozvedl meč.

Najednou i přes tu šílenou vřavu zazněly akordy kytary. Který blázen se opovážil vzdorovat davu s tak křehkou zbraní? A vzápětí drsný mužský hlas, pevný a chraplavý. Šel z něho mráz po zádech a vzduch se chvěl a to chvění zasáhlo rozzuřený dav, ustrašené zastupitele a nakonec i knížete samotného.

"Kdo řek, že země shořela, že už se nedá sít, kdo řek, že země zemřela, ne, ona jenom spí...."

Tak nějak to bylo. Neznělo to vůbec česky, snad polsky nebo rusky, ale všichni tomu rozuměli. Akord za akordem, slovo za slovem si probíjelo cestu nádvořím. Byl to skutečně čas zázraků. Nejprve kníže Václav a teď tenhle zázračný bard bůhví odkud. Dav se tišil a naslouchal, ze vzteklého řevu se stalo mručení, melodie si všechny podmanila nutila je připojit se k cizinci. Neboť to zjevně byl cizinec, oděný v prostém šatě nezvyklého střihu, za sebou zjevně dlouhou cestu. Bard skončil divokým akordem a bylo po všem. Trans pominul, ale dav se už znovu nerozzuřil. Najednou bylo ze zahrad zase slyšet ptáky, zurčení vody ve fontáně. Lůza se začala mírumilovně rozcházet nebo posedávat po nádvoří, poslanci se plížili pryč, ale zbytečně - žádné nebezpečí jim už nehrozilo. Kníže se ohlédl směrem ke mně:

"Ty panoší, umíš psát?" zeptal se mě.

"Jistě pane," odpověděl jsem.

"Tak si najdi něco na psaní a napiš velkým dobře čitelným písmem: "Já, Václav, z Boží vůle kníže české, se dnes, 14. srpna léta Páně 2017 ujímám absolutní vlády ve své zemi od teď až navěky." Pečeť, podpis a potom to přibij na vrata katedrály. "Odkud jsi?" obrátil se potom na barda. "Z východu," odpověděl bard slušnou češtinou. Zjevně v naší zemi pobýval již déle. "Všechno se teď hrne z východu na západ, do Čech. Prý bude poslední soud. Už brzy. A konec světa. Zázraky se dějí, pane, všude, kudy jsem šel."

Kníže přikývl. Potulný bard mu neříkal nic nového.

"A tvé jméno?"

"Nemám jméno. Snad jsem už kdysi žil - anebo jsem nikdy žít nepřestal? Nevím. Není to důležité."

"Máš pravdu, barde. Chci, abys zůstal u mého dvora. Už jsem slyšel, že píseň může rozpoutat bouři i uklidnit dav, ale nikdy jsem to ještě neviděl. Prý i divá zvěř naslouchá v úžasu, i mořské vlny se ztiší..."

"Ano. Mé písně mají takovou moc, jak říkáš pane. Teď však dovol, abych šel."

Bard nečekal ani na souhlas a tato zjevná neposlušnost knížete ani trochu nerozladila. V duchu jsem si kladl otázku, zda se potkali dva stejně mocní mužové nebo kdo z nich je nakonec mocnější? Začal jsem si shánět kus papíru na první knížecí vyhlášku a žebráci a všechna ta lidská bída na nádvoří se kupodivu pustila do úklidu. Nikde ani stopy po nějakých rozepřích či hašteření. Ti schopnější začali vše organizovat. Ohavný moderní nábytek putoval z Vladislavského sálu ven na nádvoří, pod hradem začalo vyrůstat provizorní, avšak úpravné ležení. Mrtvoly byly odnášeny dolů, až k řece, kde je vzala voda jako děsivé znamení toho, že konec světa právě začal. Někdo napojil knížecího koně z kašny a odvedl ho na trávník v zahradě, jiní začali shánět trůn a důstojné lože pro prvního rytíře české země, knížete Václava. První den nové vlády pomalu končil. Paprsky zapadajícího slunce se naposledy zatřpytily v drahokamech královské koruny a vzduchem se zdaleka nesla ozvěna další písně neznámého východního barda.

3. Nová vláda

Následující dny plynuly horečně a poklidně zároveň. Když kníže zjistil, jak nečekaně pěkně píšu, rozhodl, že ze mě bude kronikář. Mám prý zapisovat všechno, co uznám za vhodné, radši víc než míň. Kdyby tak kníže věděl, jak mě slohy nebavily a jak se moje diktáty červenaly chybami. Zdálo se, však, že na tom nezáleží.

Tak tedy to nejdůležitější. Za prvé není vůbec jasné, kdy bude konec světa a jak bude vypadat. Snad to bude nakonec nějaká bitva a snad se má dokonce odehrát v Čechách. Objevila se kometa, stojí na obloze a v noci září skoro stejně jako Měsíc. Občas je vidět i ve dne. Ulice se jenom hemží proroky a svatými, člověk je ani všechny nezná.

Pravou rukou knížete Václava se stal Karel IV. a oba si náramně rozumějí. I když občas se hádají. Karel by pořád něco stavěl a kníže říká, že to zatím nemá smysl. Oba však jsou zajedno v totální likvidaci posledních zbytků průmyslové výroby. Čeká nás zima a tak všechno obyvatelstvo nahnali do polí dělat zásoby. V Praze už jsou k dostání skoro všechny základní potraviny a moje matka nad tím žasne snad ještě víc než nad tím, že jsem se ze Suchdola v pořádku vrátil. Za Prahou se utábořili Blaničtí rytíři a ve volných chvílích se kočkují s Rytíři kulatého stolu. Karel IV. přepustil králi Artušovi Karlštejn. Tvrdí, že už ho nepotřebuje, protože svoji historickou úlohu hrad splnil. Ochránil ostatky světců, kteří se pro ně tak před koncem světa museli dostavit do Čech. Tím prý vzniklo to nejskvělejší vojsko Kristovo, jaké je možné si představit. Nedokážu si ale představit, že by ti světci a světice mohli nějak efektivně bojovat., zatím se spíš jen modlí a vybízejí k pokání na potkání.

Král Artuš si na Karlštejnu libuje, že prý právě tam se zjeví Svatý Grál a že se už za ním nemusí nikam trmácet. Všude je také vidět bílé pláště s kříži různých barev. Templáři, johanité i křižáci se svorně činí v udržování pořádku. Hravě si poradili s Božími bojovníky vedenými Žižkou, kteří chtěli zase vyrabovat nějaký ten klášter. Dějiny se neopakují a tentokrát husité prohráli. Organizovaní rytíři je rozprášili do jednoho. Ukázalo se, že Žižka nebyl geniální vojevůdce a že jeho Boží bojovníci byli pouhou zbabělou sebrankou.

Náš bezejmenný bard se stal miláčkem nejen našeho národa a produkuje jeden protestsong za druhým. Jednu chvíli zpívá, co všechno nemá rád a že ho život nikdy neunaví, potom zase pofňukává "kaju se, kaju se, kaju se". Posluchači ho zbožňují. Repertoár si obohacuje u keltských bardů, kteří přitáhli s Artušem. K nim se přidal i nějaký Čech, Kryl. Když se do toho dají všichni bardi najednou, pukají i kameny u cesty. Chtěli vystupovat na Strahově, ale tribuny se tak chvěly, že hrozilo zřícení. Museli na pláň za město, příroda snad jejich řádění vydrží. Možná by opravdu místo celého vojska stačilo na bojiště postavit pár těchhle zázračných pěvců a bylo by po bitvě. Jenže vzhledem k jejich trvalé zálibě ve víně a přetrvávající náklonnosti ke krásným cizinkám se bardi nejeví jako příliš spolehliví.

Zrušení všech ministerstev, soudů, státních úřadů se ukázalo jako velmi prospěšné. Všichni úředníci se teď musí živit vlastníma rukama, což se příznivě odrazilo v množství výrobků na trzích. Všechny soudní pře, co se roky vlekly, vyřídil kníže během několika týdnů. Využil přitom své naprosté jasnozřivosti. Když se na spis podívá, hned ví, kde je pravda a podle toho rozhodne. Odvolání proti jeho rozhodnutí žádné není a vykonání rozsudku zajišťuje v případě potřeby kníže sám nebo rytíři. Nově byly zavedeny i tělesné tresty včetně poprav oběšením a nucené práce - kámen na hradby se hodí vždycky. Zločinnost tak rapidně poklesla a na cestách je teď většinou bezpečno.

Těžko vyjmenovat, co všechno je letos lepší než vloni. Země dostala suverénního, Bohem vyvoleného silného vládce, a sama se začala zmátořovat stejně jako její obyvatelstvo. Těžko uvěřit, že by měl nastat konec světa. Na každém rohu je možné narazit na nějakého proroka a podle každého z nich to bude nakonec jinak. Kníže i jeho věrní jsou však klidní. Jestli vědí něco víc, tak se s tím rozhodně nikomu nesvěřují. Žijí dosti bezstarostně, turnaj za turnajem, lov za lovem, mejdany až do rána. Smutné a tklivé balady střídají veselé popěvky, až rozjaření rytíři neví kdy přestat. Stejně však se raduje i prostý lid. Za poslední měsíc jsme si užili víc legrace a zábavy než za předchozích deset let. Jestli tohle má být konec světa, pak měl svět skončit už dávno.

I samotný kníže Václav jako by povolil ze své upjatosti. Však má také důvod k radosti. Jakýmsi zázrakem se sýpky nakonec přece jen naplnily a tak bylo jisté, že Čechy v zimě hladovět nebudou. I domácí zvířata všeho druhu se množila o překot a každá druhá ženská byla těhotná, vdaná nevdaná, všechno jedno. Ještě v polovině listopadu se vyhánělo na zelenou pastvu a byla naděje, že i v pozdním létě narozená jehňata, telata a hříbata stačí nabrat dostatek sil, aby přežila zimu, bude-li ovšem nějaká. Dny se krátily jako obvykle před Vánoci, teploty však výrazně neklesaly, po sněhu ani památky. Rozradostněný lid umořený předchozími silnými mrazy vesele povykoval starou odrhovačku "Já sním o vánocích bílých", ve skutečnosti však o ně nikdo nestál. Krátce před Vánoci však došlo k osudovému zvratu. Do země přijela polosestra krále Artuše, čarodějka Morgana. Vidím ten neblahý okamžik jako dnes, když na hostině u knížete Václava cudně upíjela z poháru víno a její zelené, prohnané oči děvky se setkaly s pohledem našeho drahého knížete.

Král Artuš si toho nemohl nepovšimnout.

"Hele, na ženský bacha," pravil mírně podroušený král knížeti a nemajestátně se uchechtl. "Moh bych ti vyprávět," dodal mnohovýznamně. "Jedna Ginevra mi stačila." Kníže však nemohl od Morgany odtrhnout oči a valně Artuše neposlouchal.

"Hej, bratře," zacloumal Artuš knížetem. "Povídám, ruce pryč od mojí sestry. Nevíš, s čím si zahráváš. Je to plémě hadí!" varoval ho naléhavěji, ale již bylo pozdě. nenávratně pozdě. Co se má stát, stalo se. Jako ve snu jsem pozoroval, jak Morgana pozvedla číši se svým vínem a úkradkem do ní vylila obsah nějaké lahvičky. Nebylo tam víc než pár kapek. Zahleděla se do hladiny vína v poháru, zlaté odlesky se mihotaly po jeho stěnách. Nevím, co tam viděla, snad svoji budoucnost, snad vábivé přízraky minulosti. Spokojeně se usmála a podala číši knížeti.

"Pij, kníže, na svoji zemi!" Ještě byl čas. ještě mohl kdokoliv cokoliv udělat. Kdo by se však odvážil vyrazit knížeti číši z rukou? Bezmocně na něj hleděli, Artuš, Karel IV., jeho otec Jan Lucemburský, Lancelot, Galahad, Percival, Roland, Siegfríd, celý výkvět křesťanského rytířstva. I kníže se zadíval do číše. Viděl tam totéž, co Morgana? Usmál se a pil, celou číši zdolal na najednou a když od poháru pozvedl oči, už to nebyl kníže, jakého jsem dosud znal.

"Morgano," oslovil čarodějku, " jak jsem tě mohl tak dlouho nevidět?"

"Kdo ví, pane," odpověděla ta potvora skromně a sklopila zrak.

"S tím je teď konec," pravil kníže. Zahodil číši, která s třeskotem dopadla na kamennou podlahu. Dryják nalitý do vína byl tak silný, že kovová číše se rozletěla na kousky. Kdo by však věnoval nějakou pozornost takové maličkosti, když se tehdy děly zázraky na každém kroku.

"To víno je dnes nějak opojné," pravil rozjařený kníže. Líce mu hořely jako v horečce a oči se mu leskly. Pištci se chopili svých nástrojů a Morgana se zavlnila v bocích jako had z ráje. Strhla knížete do tance a v divokém reji kníže nakonec padl, zmožen zlým kouzlem. Panoši ho odnesli do jeho komnat, Morgana se vytratila a všichni jsme věděli, kde asi teď je a co asi tak dělá. Chudák asketický kníže. Až do teď víno vždy jen maličko okusil a ženám se vyhýbal. Jeho kocovinu bych tedy zítra ráno nechtěl zažít. Škoda, že víc netrénoval, s ženami i s vínem, nebyl by pro Morganu tak snadnou kořistí. Byla to naše chyba. Však mu Lancelot mohl poskytnout cenné rady, jak zacházet správně se ženami - a že jich kromě Ginevry ještě měl. Bardové ho také mohli vytáhnout na nějaký správný flám a seznámit ho s některými životními realitami, to však knížeti připadalo příliš světské a málo vznešené. Že prý se raději pomodlí v chrámu. Říkalo se dokonce, že kníže dosud vůbec nepoznal ženu! No, teď si to vypil i s úroky. Neodvažoval jsem se ani hádat, co mu Morgana vlastně do vína přimíchala. Určitě mandragoru, to by však samo o sobě ještě nemělo takový účinek. Přidala ďáblovu okurku, rozemletou kůži salamandra, sušeného netopýra nebo ještě něco hnusnějšího? Ubohý kníže.

Když byl odnesen, zvrhla se původně celkem nevinná večeře v divokou pitku zoufalců. Zítra ráno už nebude nic jako dneska a vzhledem k dobře známé černotě Morganiny duše jsme nemohli čekat nic dobrého.

4. Drsná zima

Vystřízlivění bylo kruté. Hned po půlnoci začal padat sníh a prudce se ochladilo. Zmatené stromy, které teď před Vánoci rozkvetly, pomrzly. Zvířata, která se ještě včera pásla na bohatých loukách, nacházela jen zmrzlou žlutou trávu. Nechce se mi ani popisovat ten obraz zkázy, umrzlá ptáčata v hnízdech, lidé mrznoucí v hadrech, ztuhlé mrtvoly lidské i zvířecí kam oko pohlédlo. Nikdo toho rána neměl odvahu vejít do knížecích komnat. Žije ještě kníže? Nebo zemřel a s jeho duší odešlo i požehnání české země? Ztěžka se sbírali rytíři po divoké noci, nevěřícně hleděli na zasněžené nádvoří. Po mnoha a mnoha letech zase zahořel v ohništích na Hradě oheň. Král Artuš, první po knížeti, seděl vedle prázdného knížecího stolce. Tomu všemu mohl zabránit - proč to neudělal? Nechtěl nebo nemohl? Je to snad takhle správně? O tom, že bude skutečně konec světa, nikdo nepochyboval.

"Musíme zachránit, co se dá," řekl král Artuš. Ostatní rytíři jenom přikývli. Byl konec zábav a věčných mejdanů, země čekala na jejich pomoc a hlavně autoritu. Nikdo jim nemusel říkat, co, kde a jak mají dělat, byli to přece křesťanští rytíři a s charitou měli bohaté zkušenosti. Na prvním nádvoří už hořel velký oheň a nad ním někdo lil do kotle vodu na polévku pro každého, kdo přijde. Všude, kde to šlo, byly zřízeny provizorní přístřešky pro lidi i zvířata a kdo neměl nic lepšího, rád se tam zavrtal do otepí slámy. Rytíři však většinou žádné poflakování netrpěli, burcovali lidi k jakékoliv činnosti a zavalili všechny takovou hromadou práce, že nikdo neměl čas nad něčím přemýšlet nebo zbůhdarma hořekovat. A nejenom v Praze - stejně postupovali po celé zemi. "Co dál, co dál, co jenom bude dál", tepal mi v mozku starobylý nápěv. Král Artuš stál na nádvoří, jakoby ani nevnímal, jak velká je zima, Jen občas, jako by mimoděk, položil zkřehlé ruce na nozdry svého koně a hřál si je při jeho výdechu. Kůň i jeho pán byli připraveni vyrazit každým okamžikem - ale kam? Zatím čekali.

Zvony na katedrále odbily poledne. V té chvíli vyšla na nádvoří Morgana v drahocenném kožešinovém plášti a s ní i kníže Václav. Zatímco ona pyšně zářila, kníže na tom moc dobře nebyl. Podpírali ho dva panoši a měli s tím spoustu práce. Zrak knížete byl vyhaslý. I když měl na hlavě korunu, jako by mu dnes byla příliš těžká a snad i velká. Meč se mu coural po zemi, protože kníže zjevně nebyl schopen se napřímit. Když král Artuš viděl ten obraz zoufalství a zkázy, suše přikázal: "Nosítka pro knížete."

"Kníže je v naprostém pořádku," pronesla úsečně Morgana.

"No, to vidím, sestřičko," poznamenal ironicky polohlasem Artuš. Přispěchali sloužící s nosítky a usadili do něj téměř bezvládného knížete. Artuš ho sám přikryl kožešinami.

"Bude svatba, bratře," řekla Morgana a ušklíbla se. "Doufám, že se zúčastníš," pozvala Artuše s dalším křivým úsměvem. "A taky korunovace," dodala.

"Mám mnoho práce mimo tento Hrad a zajisté tedy přijmeš moji omluvu," uklonil se lehce král Artuš.

"Nic jiného jsem ani nečekala," poznamenala Morgana. "Trhani jsou ti milejší než vlastní sestra."

"Nevlastní," opravil ji s úsměškem král Artuš. "Dosáhla jsi, čeho jsi chtěla dosáhnout, Morgano, či, lépe řečeno, čeho ti bylo dovoleno dosáhnout. A měla by sis s tou svatbou pospíšit – za mrtvolu se už neprovdáš," pokynul Artuš směrem k Václavovi.

"Ještě nejsem mrtvý," zasípal kníže. "Jenom unavený. Tak unavený.. Je mi zima ... ne na těle, ale na duši."

Král Artuš poklekl do sněhu vedle nosítek.

"Kníže, stalo se, co se muselo stát. Jen barbar se domnívá, že dokáže před něčím uniknout."

"Neožením se s ní... nikdy."

"Udělej to, jinak tě zabije."

"Už jsem skoro mrtvý. Staré rány se znovu otevřely. Příliš vysoká cena za jedinou noc. Český kníže však nemůže nezaplatit."

Dlouhá řeč knížete zmohla. Sbíral síly, aby mohl ještě něco říct.

"Horké víno, rychle!" přikázal Artuš. Morgana ho sjela nenávistným pohledem. "Stačí, když vydrží ještě tak půl hodiny," řekla vypočítavě. "A potom se stanu královnou, tvojí paní, Artuši. Jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala! Musím si ji pořádně vychutnat. A začnu u tebe. Těš se!"

Artuš se netrpělivě rozhlížel po nádvoří. Proč už nenesou to víno? Kde se s tím, sakra, flákají. Lenoši! Když se otočil znovu ke knížeti, strnul. U knížecích nosítek stála temná postava a nebyla to Smrt.

"Merline, proboha!" vykřikl Artuš. "Konečně jsi tady!"

Mocný kouzelník si položil prst na ústa a ukázal na Morganu.

"Nevidí mě. Vlčí mha jí zastřela na několik okamžiků zrak. Neví, že na úsvitu dnešního moje kletba pominula. Už nejsem vězněm kusu kamene. Je přece Štědrý den a já mám pro knížete dárek." Merlin odhrnul cíp pláště a z pod něj zazářil zlatý srp a trs jmelí.

"Nebuď přece tak zaražený, Artuši! To se ke králi nehodí," napomenul v žertu krále. Potom odlomil jednu větvičku jmelí a vtiskl ji knížeti do ochablé dlaně.

"Veselé Vánoce, kníže!" popřál Václavovi. Zelené lístečky jmelí zezlátly "Nemohu tě uzdravit, kníže, alespoň ne teď" řekl Merlin. "Stále stojíš mezi životem a smrtí. Zlatá ratolest tě poutá k životu, Morgana tě táhne k smrti. I když chceš zemřít, musíš žít. Když chceš žít, láká tě smrt. A tak to zatím zůstane. Sám poznáš, až znovu nadejde tvůj čas."

"Na shledanou Artuši - musím teď odejít.! Ale vrátím se, to mi věř!"

Merlinův černý plášť se zavlnil - byl to přelud nebo stín? Velký havran se vznesl k obloze, kouzlo pominulo.

"Dosti otálení!" zavelela Morgana. Páže konečně přineslo konvici s horkým vínem a poháry. Kníže se nadzdvihl a napil. Jeho zrak byl o něco málo jasnější. V dlaní svíral zlatou větvičku jmelí.

"Už je mi lépe," řekl Artušovi. "To udělalo to horké víno, kníže," řekl s lehkou úklonou Artuš. "Odjíždím na Karlštejn. Tady už nemám co pohledávat.Vrátím se, až nastane čas. Hodně štěstí, bratře."

Václav ještě viděl, jak Artuš nasedl na koně a prudkým cvalem vyrazil z bran Hradu. Pážata zdvihla jeho nosítka a svatební průvod podobný spíš pohřebnímu se vydal do katedrály.

Arcibiskup již čekal.

"Dělej, dělej, žádné zbytečné řeči," pobízela nejvyššího kněze země Morgana.

"Jak si přeješ, paní," řekl úslužně arcibiskup. Korunovace a svatba nezabraly dohromady ani deset minut. Byl Štědrý den roku 2018. Nad katedrálou stála kometa a z vrat katedrály vyšla královna Morgana. Vedle ní nesli jejího královského manžela, nyní již českého krále Václava I. Ojedinělý sluneční paprsek dopadl jen na jednu ze dvou úplně stejných královských korun, na korunu králce Václava. Povšiml si vůbec někdo toho dobrého znamení? Arcibiskup spěšně opustil chrám. Poddaní se tak styděli za svého krále, že před ním uhýbali pohledem. Před novou královnou a králem nepoklekl jediný rytíř. Královna Morgana nechala mezi lid vynést koše plné svatebních koláčů a nalévat víno. "Na zdraví novomanželů!" pozdvihl někdo číši a královna Morgana ho sjela zlým pohledem.

"Ty si, můj chlapče, nepřipiješ na naše zdraví?" zeptal se mě tiše král Václav. Už přede mnou páže drželo pohár a už mi nalévalo.

"No pokud to není víno s otrušíkem, proč ne?" opáčil jsem a zhluboka se napil. I kdyby v tom víně otrušík byl, co na tom, když konec světa právě začal. Ale víno nebylo otrávené, naopak, ukázalo se, že je kupodivu velmi lahodné. Netušil jsem, že české vinice jsou schopny ze sebe vydat takový poklad. Věčná škoda, že Morgana knížete tak očarovala. Jak dlouho se teď bude kníže potácet mezi životem a smrtí a s ním i celá země? To v té chvíli nevěděl snad ani Merlin.

"Tak to by stačilo," řekla panovačně Morgana. Král si musí odpočinout a ty, hochu, běž zapsat na věčnou památku, co všechno se dnes stalo."

A tak na Štědrý den začala dlouhá, velmi dlouhá zima. Královně Morganě se začalo říkat Zimní královna. Věděla o tom a byla na to svým způsobem pyšná. Stala se českou královnou jen proto, aby mohla vládnout svému polobratru králi Artušovi, ale český národ bytostně nesnášela. Těžko říct, zda více mrzlo zima v království nebo v jejím srdci. Král Artuš byl příliš rytířem než aby neuznával její novou nadřazenost, alespoň formálně. Fakticky se však stáhl nadobro na Karlštejn, který přejmenoval na Kamelot. Karel IV. s tím nadšeně souhlasil, prý si to vždycky tak přál. Jeho otec se i nadále zajímal jen o souboje a řešil hlavně, co si obléct pod brnění, aby k němu nepřimrzal.

S králem Václavem bylo stále stejně zle - nebo dobře? Neopouštěl Hrad, neopouštěl svoje komnaty a snad ani lůžko. Královna o něj pečovala sama. Merlin se už neukázal a nikdo o něm nevěděl. Kdybych ho na vlastní oči neviděl, přísahal bych, že neexistuje. Řádoví rytíři si rozdělili celé Čechy na jednotlivé provincie a z místních úřadů udělali svoje komendy. Denně získávali nové a nové nadšené spolubratry.

Bardové a druidové se snažili den co den zamrznuté království nějak rozehřát, i když jim prsty přimrzaly ke strunám. Je fakt, že dílčí výsledky měli a sem tam se jim podařilo něco rozmrazit. Zvláště výhodné to bylo u zamrzlých pump a vodovodů. Na věčnou zimu si nestěžovali jenom ruští bohatýři a onen bezejmenný bard z východu, zocelení zjevně svojí drsnou domovinou. Pomalu se přehoupl leden, přelezl únor, polovina března - a pořád stejná zima, stejně zubaté zimní slunce. Jako by to nemělo nikdy skončit. Dvorní astrolog spočítal, kdy budou Velikonoce, čas zázraků a zmrtvýchvstání, ale moc jsme si od nich neslibovali.

5. Před koncem světa

Na Velký pátek napadl nový sníh. Lid propadal pomalu zoufalství. Proroci upozorňovali, že podle starých předpovědí má být součástí konce světa i rok bez léta. Měl to být právě tenhle rok? Knížeti Václavovi to bylo jedno, královna Morgana vypadala stále stejně spokojeně. Rytíři stále stejně dohlíželi na pořádek, bezpečnost na cestách, rozdělovali potraviny a tak dále, jako vždycky. Arcibiskup se chystal na velikonoční pobožnosti v kožichu. Minula sobota, neděle a v pondělí, v den Vzkříšení, vstal Kristus z mrtvých a zjevil se na Kamelotu.

Když tu zprávu přinesl na Hrad templářský posel, myslel jsem si, že se chudák z té věčné zimy zbláznil. Arcibiskupovi vypadla berla a deset minut nebyl mocen slova. Král Václav se poprvé po dlouhé době malinko usmál a pevněji stiskl svůj jediný talisman, zlatou ratolest. Královna Morgana zesinala jako smrt. Znatelně se oteplilo a sníh začal tát. Příroda začala dohánět to, co zameškala. Neuplynul ani týden a už rašily květy na stromech, tráva, prostě všechno. Země vysvobozená z ledového zajetí o překot ožívala. Když Ježíš na svém oslíku vjel do Prahy jako do Nového Jeruzaléma, to byl začátek dubna, všichni ho vítali zelenými a kvetoucími ratolestmi. Ježíš se doslova prodíral zelenou záplavou a za ním král Artuš a rytíři Kruhového stolu v plné zbroji a nad nimi andělé a archandělé. V tom skvělém vojsku Kristově se objevili i svatý Jiří s charakteristickým kopím a spousta dalších bojovníků, které jsem ani nepoznal. Mohutný chorál se nesl nad tímto skvělým průvodem, z jehož jasu až oči přecházely. Říkalo se, že přímo nad Kristem se vznáší svatý grál, který celý průvod vede. Napájí žíznivé, sytí hladové, uzdravuje nemocné a všude kolem něj se šíří nebesky nádherná vůně.

Když celý tento zástup dospěl až k první hradní bráně, ta se zachvěla ve veřejích. Velký černý havran usedl na Artušovo rameno, měl ocelový zoban a pařáty a krví podlité oči. Kristus sesedl ze svého oslíka a letmo se dotkl pražského arcibiskupa, který klesl k jeho nohám. Jinak si nikoho kolem sebe nevšímal, nemluvil, jemně se usmíval, ale tak nepřítomně, naprostou soustředěný a pohroužený do sebe. Na nádvoří se rytíři rozestavili do šiků a vešli se tam jenom ti přední z nich. Méně významní rytíř, zvláště ti, kteří do řádů vstoupili až v poslední době, se spolu s lidem tísnili před Hradem. Mezi vyrovnanými řadami prošel Kristus do svatovítské katedrály a před hlavním oltářem tam padl na zem. Jeho bílé roucho zářilo v potemnělé hlavní lodi a já mohl jenom hádat. Modlí se? Zpytuje svědomí? Uvažuje o tom, že už jednou ho Bůh opustil? A co když se to stane znovu? Mohl o sobě člověk takového formátu vůbec pochybovat? Teď vypadal jako prostý kajícník, pokora sama, a ne vojevůdce, který nás má vést do poslední, strašné bitvy, do Armagedonu.

Na nádvoří nebylo k hnutí a přesto tam stál jeden kůň bez jezdce. Bílý knížěcí, nyní královský hřebec čekal na svého pána. Kdo si v té posvátné chvíli povšiml, jak z Artušova ramene vzlétl děsivý havran, prolétl zavřeným oknem do královských komnat a vzápětí vylétl zase ven. V pařátech držel nějakou beztvarou šedou věc, kterou nebylo možné dobře rozpoznat. Ze všeho nejvíce připomínala velkou ohavnou krysu. Od té chvíle už nikdo královnu Morganu nespatřil.

Na schodišti se objevil král Václav tak, jak jsme ho všichni kdysi znali. Ve tváři neměl žádné stopy po předchozím strádání nebo nějaké nemoci. Kráčel důstojně a sebejistě ve svém zářivém šatu, jako by procitl ze zlého snu. Noční můra byla pryč. Pokynul davům, jeho blaničtí rytíři sklopili kopí na pozdrav, jiní zvedli meče a korouhve. Král Václav prošel přes nádvoří a vešel do katedrály. Zamířil k postavě ležící na zemi. Kristus se nehýbal. Neslyšel kroky příchozího? Byl tak ponořen sám do sebe? Ne. Dobře věděl, co se všude kolem děje. Než k němu stačil král Václav dojít, následovaný ostatními předními rytíři, povstal. V ruce, kde se vzal, tu se vzal, držel svatý grál. Nelze popsat tu nádheru, tu milost. Předtím neuchopitelný předmět držel Kristus pevně před sebou. Rytíři klesli na kolena a zalilo je nadpozemským světlem.

"Pij, bratře", řekl Ježíš a podal grál králi Václavovi. Král se napil a tázavě pohlédl na Ježíše. „A podej dalšímu." Záleželo v té chvílí na pořadí? Grál se zmnohonásobil, v jedné chvíli ho držely tisíce rukou a každý člověk zvlášť. I já jsem se zahleděl do té zlaté propasti, na krátký okamžik nebo na celou věčnost? Viděl jsem před sebou celý svůj život v rychlém sledu, bědné pražské předměstí, moji rodiče, dávno mrtvá babička s dědou, ostatní příbuzní. Onen zázračný okamžik v Suchdole, kdy mě král přijal do svých služeb. Nekonečně dlouhý loňský podzim, nešťastný Štědrý den, ďábelská Morgana svírající Čechy ve svých ledových rukách, král, který nemůže ani zemřít ani žít. Merlin se zlatou ratolestí a posléze trhající Morganu na beztvaré cáry. Katedrála a bitevní pole. Seřazené šiky křesťanských rytířů na posledním bojišti světa. V čele Kristus, nad ním grál, za nimi Václav, Karel, Jan, Artuš, Merlin, Lancelot, Galahad, Balduin, Richard Lví Srdce, Jiří a další, dokonce i Bruncvíkův lev, nad nimi šiky andělů. Všichni v zářivých bílých barvách, zbaveni utrpení minulých strádání. Loutny bardů se mísí s andělskými šalmajemi. Proti nim temné moře zla a nenávisti, nepopsatelné bytosti, snad kdysi lidé, teď démoni. V jejich čele Antikrist či Lucifer? Za nimi vyjící ďáblové. Děsný pohled. Zlo, proti němuž bojujeme celý život, se najednou zosobnilo do viditelné podoby. Chvilička klidu a strašná řež. Poslední vteřinka - Kristus šlape na krk Antikristovi. Rytíři zbrocení černou krví démonů bojují jako o život. Víc než o život. Zázračné meče proti ďábelským zbraním. Poslední rána dýkou prořezává Ďáblovo hrdlo. Kouřící krev se valí z rány a konec. Nad purpurovým bojištěm vychází slunce. Všemocný grál křísí mrtvé. Poslední bitva byla vítězně vybojována. Pozvedl jsem oči od toho úchvatného výjevu. To všechno se ještě nestalo.

Zatím stojíme tady ve svatovítské katedrála, všichni stejně omámeni vizí svatého grálu. Nezbývá než sednout na koně a vyjet ji naplnit. K tomu nám dopomáhej Bůh. A svatý Václav.