Knížka: Hříšnice

Petra Hammesfahrová je autorkou knihy Hříšnice, která vyšla v nakladatelství ALABATROS PLUS.

Jsou knihy, které nás svým strhujícím dějem nenechají ani vydechnout od první až po poslední stránku. Kniha Hříšnice je právě jednou z nich a čtenář je nucen pečlivě číst jednu stránku za druhou, aby mu i ta sebemenší informace z tak dobře napsané knihy, která je plná zvratů a doslova nabita strhujícím dějem, neunikla.

Cora Benderová je maminkou dvouletého chlapečka a manželkou Gereona. Žijí společně s jeho rodiči a pracují oba v rodinné firmě. Cora je tichá, cílevědomá a pečlivá matka, ale není sama uvnitř sebe spokojena. Její uzavřenost ji nedovoluje, aby se se svými myšlenkami a obavami svěřila manželovi, který je pod vlivem svých rodičů a tak v rodině platí to, co řekne otec. Cora se snaží udělat vše, aby se její rodina měla co nejlépe, ale i to je pro rodiče málo a dávají ji najevo, že není vhodná pro jejich rodinu.

Jedno letní odpoledne se Cora se synem a manželem jede vykoupat k rybníku, ale jen ona sama ví, co se chystá udělat. Chce plavat až do posledních sil a potom se utopit, a tím mít konečně klid a mír v duši. Je přesvědčená, že o jejího syna bude dobře postaráno a ona se zbaví těch úporných myšlenek a snů. Když loupe pro svého chlapečka jablko, tak na vedlejší dece se intimněji chovají dva mladé páry. Toto chování upoutává pozornost jejího manžela a když se Cora na vedlejší pár podívá , právě se z magnetofonu linou tóny písně Song of Tiger, najednou se vrhá na mladého muže a bodá ho zběsile do krku. Napadený muž umírá a Cora je umístěna do vyšetřovací vazby.

Ve vyšetřovací vazbě se Cora pokusí o sebevraždu a je přemístěna na psychiatrickou kliniku. Hlavní vyšetřovatel, Rudolf Grovian se snaží od Cory dostat co nejvíce informací, ale stále naráží na její hradbu mlčení, která se občas mění ve fantazii a lhaní, nebo mlčení. Na čem Cora stále trvá, je její doznání o vině a urychlení šetření, protože se podle ní jedná jen o ni a nikoho jiného. Pro přednostu psychiatrické léčebny je Cora jasný případ a k jeho názoru se přiklání i obhájce, který byl k případu přidělen ex offo. Jediný, kdo se snaží udělat vše pro zjištění pravdy je právě hlavní vyšetřovatel, ale musí mít tak pádné důkazy, aby přesvědčily i ty největší odborníky z oboru psychiatrie a soudnictví. Dává si do souvislosti i nepatrné nitky z Cořiných nesourodých výpovědí a pracně odhaluje motiv jejího počínání. Nitky informací začínají do sebe zapadat a před vyšetřovatelem se odkrývá hrůzné dětství Cory, kde rozhodovala její fanatická a bláznivá matka, a slabošský otec, který ji neochránil ani před těmi nejhrůznějšími prožitky v dětství a dospívání.

O autorovi:

Německá spisovatelka Petra Hammesfahrová (*1951) bývá s oblibou označována za „Stephena Kinga v sukních“. Román Hříšnice patří k její další úspěšné tvorbě. Napsala také román Tichý pan Genardy, Skleněné nebe, Matka. Je také autorkou scénářů.

Ukázka z knihy:

Když padlo to jméno, pocítil Rudolf Grovian nepříjemné tikání vzadu v hlavě a nepříčetný vztek na Margret Roschovou. Vykupitel a kající Magdalena! Grit Adigarová mluvila skoro půl hodiny o tom promodralém uzlíčku, o odříkání, plechovém umyvadle, spáleninových puchýřích na rukou, do krve rozedraných kolenou, pomočených prostěradlech a vyprahlé duši.

Už jen poslouchat bylo utrpení. A celou tu dobu mu bylo, jako by musel v příštím okamžiku něco pochopit, najít nějakou souvislost, o níž až dosud netušil, že existuje. Kterou ani nechtěl pochopit, protože vypadala příliš šíleně. A u jednoho stolu s Elsbeth, mumlající si cosi pro sebe, mu připadalo vyloučené, aby pod její knutou mohlo vyrůst aspoň trochu normální dítě.

Souvislost nenašel. Pochopil jen jedno: Proč se Cora Benderová až dosud nezmínila o sestře. Protože s její smrtí spojovala vinu, kterou nic a nikdo nemohl odčinit. Provinila se ještě před narozením. V matčině břiše spotřebovala pro sebe veškerou sílu.

Tu ubohou figuru by dokázal vlastnoručně překazit. Jak tu tak visela nad svým talířem, bylo mu jasné, že smrt Georga Frankenberga šla na její účet, možná klikatými cestami, ale to nezmenšilo ani o gram tíži, jež ležela na jejích kostnatých ramenou.

Grid Adigarová popisovala svérázné, tiché, do sebe obrácené dítě a mladou, rebelující dívku, která se na jedné straně dojemně starala o nemocnou sestru, na druhé straně hledala trochu osobní svobody. Sobotní večery v „Aladinu“.

Vyhlášený pajzl. Povídalo se, že tam tenkrát nenabízeli jen hudbu, tanec a nápoje. Byly tam prý snadno k mání i drogy. Asi už čtyři roky „Aladin“ neexistuje. Teď už je to jen hezká, čistá restaurace, kde se dá výtečně a levně najíst.

„Byla Cora narkomanka?“

„Ne, dokud byla tady,“ ujistila ho Grit Adigarová. „Měla silný pocit zodpovědnosti. A později, chcete upřímnou odpověď?“

Tu chtěl už z principu. Grit Adigarová řekla: „Nevěřím tomu. Vždycky mi připadalo, že její paže mluví spíš proti tomu než naopak. Musely to být zhnisané rány. Nikdy jsem neměla s feťáky nic společného, ale chtěla bych nějakého vidět, jak se bodá do hnisajících ran. To použijí radši nohy nebo tak něco, o tom se přece slyší často. Tehdy jsem se jí na to zeptala. Řekla mi: „Já tomu taky nevěřím, Grit, ale já spoustě věcí nevěřím, a přesto jsou takové. Nebylo by přece divu, kdybych fetovala. Po tom dramatu tady.“

Drama se podle slov Grit Adigarové odehrálo v srpnu před pěti lety. Osobně to nezažila, byla v osudnou sobotu u známých a vrátila se pozdě v noci. Takže může vyslovovat jen domněnky, to zdůraznila. Byly to ovšem domněnky překračující hranici pravděpodobnosti.

V dubnu lékaři zjistili, že s Magdalenou se to opravdu blíží ke konci. V polovině května se její stav zhoršil. Cora už nevycházela z domu, dokonce ani na nákupy. To si musel vzít na starost Wilhelm. Ve dne v noci seděla Cora u postele své sestry.