809. Nekonečná pouť

NEKONEČNÁ POUŤ?

Když tehdy stali jsme tady,

oči plné lásky, něhy jen svítily,

nevěděli jsme si rady,

abychom si to tajemství prozradili.

To tajemství života a smrti.

Kdyby's tehdy věděl,

co srdce mé ti chce pošeptat,

tady u mě jsi teď sedel

a ja se sebe nemusela ptát

na tu otázku života a smrti.

Ještě času je, rozhodl'ses?

Mého srdce brány se otevírají.

Dáš mi odpověď ještě dnes,

mozek i tělo mi službu vypovídají.

Je pozdě.

Ty jsi srdce otevřel jiné,

odcházíš hrdě

a mě zbývá to místo klidné.

Místo u kostela.

Jsem vzhůru, či snad bdím,

na dlouhou plavbu vyrážím.

Na lodi hrůzy, kde a s kým?

Na pevnou hradbu narážím.

Na hradbu ze dřeva či kamene,

nechce se mě pustit dále.

Slyším naříkání kmene,

jež vyzradil mé tajemství skále.

Mé obavy neuslyší nikdo,

přes silné objetí matky Země.

Kdo jen sejme tu hrůzu, kdo?

Strach, co jen bude tížit,

kdo jen sejme ho?

Všude tma a mé tělo v očistci,

misky vah váží mé skutky.

Zde jsou světci,

zapalující ptákům jejich letky.

Oni jako kamen dolu padají,

hlasy jejich volají;

všude kolkol mě se hádají.

Utíkám, ale jen potají.

Poslední slzy zalily hrob

poslední vzlyky rozlily se kolem.

Mě od nich dělil jen krok

než přešla jsem polem.

Polem zapomnění a smutku,

plného bolesti a zklamání.

Bylo to těžké vskutku,

až mi to strach nahání.

Teď je ale po všem,

anděle kolem proletěli,

nevzali mě s sebou, ovsem.

Řekli, ze mě v nebi nechtěli,

a tak ležím tady v hrobe

v tichu a pochmurně.

Za to vděčím lásko tobě,

doufám, že miluješ aspoň urnu.

Mé tělo v dým se rozplynulo,

srdce ale tobě patří.

Snad tvé si take vzpomenulo,

na ty okamžiky štěstí.