Když manželka odjela před třemi lety autem na víkend ke svým rodičům, zůstal jsem tehdy kvůli práci doma. Cesta to nebyla nijak daleká, ale skončila tragicky. Zemřel při ní náš dvouletý syn. Dodnes bojuju sám se sebou, ale také s vinou, kterou své manželce přikládám. Život je pro mě už dlouhé měsíce velkým utrpením.
Když žena balila věci na onen víkend, zdála se mi unavená, zpomalená. Apeloval jsem na ni, aby nikam nejezdila, ne dnes. Následující den bychom klidně mohli jet spolu. Nechtěla si to však nechat vymluvit, naložila věci i syna a skutečně odjela. Za pár hodin mi v práci zvonil telefon. „Pavle, Dana bourala. Přijeď k nám!“ ozvalo se na druhé straně. Byla to tchýně a plakala. Všeho jsem nechal a okamžitě jsem vyrazil. Po příjezdu na místo se mi zhroutil svět. Moje žena byla v nemocnici, tchán s ní, protože to byl on, kdo bleskurychle odjel na místo nehody, když se nemohli dovolat mně a z úst tchýně zazněla ta osudová věta: „Lukášek to nepřežil, Pavle.“ Pozvracel jsem se a pak se v nekonečném pláči a křečích svíjel na zemi. Za manželkou jsem do nemocnice nejel. Sama mi volala, že má jen pár oděrek a není důvod v nemocnici zůstávat.
Při prvním setkání s ní se všechno změnilo. Byl jsem rád, že ji vidím, to ano, ale někde hluboko v sobě jsem se jí nechtěl dotknout. Po tom, co mi policie objasnila, že to byla její nepozornost a nedání přednosti, začal jsem ji nenávidět. Část auta, ve které náš synek seděl ve své autosedačce, byla úplně na šrot. Když přijeli hasiči, slyšeli ještě jeho pláč. Než se k němu však dostali, bylo pozdě. Našli už jen mrtvé tělíčko. Jeho malá ručička do poslední chvíle držela jeho spacího králíčka, bez kterého se nikdy nikam nehnul. Zabila našeho syna. Tohle mi bez vlastního chtění a přičinění běželo neustále hlavou. Vím, že to byla nešťastná tragédie, ale já jí to nedokážu odpustit. Ani soud ji neuznal vinnou, dostala podmínku tři roky. Nicméně ve mně se něco zlomilo a já už si k ní nedokázal a nedokážu najít cestu.
Když přežijete vlastní dítě, je to začátek konce. Konec vašeho dosud spokojeného života. Chodím pravidelně k psychiatrovi, prošel jsem léčením, beru léky, ale z toho smutku se nedokážu vyhrabat. Nepolevuje. Stejně jako odpor k manželce. Už to trvá tak dlouho a já jí nedokážu vzít do náruče. Neumím jí odpustit. Ona je nešťastná, já jsem nešťastný. U nás doma je tak skličující a hrobové ticho. Nedokážeme spolu mluvit a jsme spolu jen proto, že nikdo ten konec zřejmě zatím nechce definitivně vyslovit nahlas. Na další dítě tak nemá nikdo ani pomyšlení a zatím se vedle sebe jen trápíme. Nedokážeme si být oporou. Je to k nesnesení. A co bude dál? Vůbec netuším.
Pavel, 38 let
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Redakčně zpracovala Bára Klímová
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Milý pane, všichni máme vyměřeny své dny, tak to měl i váš synek a nikdo tomu nemohl zabránit. Ale je pravda, že odpustit dokáže jen silný člověk, člověk na určité duchovní úrovni. Vlastně nevím, zda si přejete se i nadále litovat a být litován, nebo jestli byte rád své ženě odpustil a nevíte jak na to. Pro co se člověk rozhodne z celého srdce a z hloubi své duše, to dokáže. Vše záleží pouze na vás a na vašem pevném rozhodnutí. Jestli se do toho chcete pustit, tak si můžete zjistit různé techniky odpuštění, nebo vám jsem ochotna je poradit, ono to nepřijde hned, něco pro to člověk musí udělat a také mít trpělivost......odpustění je pro vás jediné řešení, co vám mohu slíbit je to, že odpuštění dokáže zázraky, zažila jsem to. Přeji vám hodně síly.
Milý pane, po přečtení Vašeho příběhu mi tekly po tváři slzy, vůbec se tím netajím. Také jsem přišla o syna, vím jak Vám je. Vaše žena myslela, že má vše pod kontrolou, chlapečka milovala stejně jako Vy, ale v té chvíli nemohla nic dělat. Já nejsem věřící, ale dnes večer u nás doma zapálím svíčku, abyste věděl, že v tom nejste sám.