Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Osud byl ke mně krutý! Přišla jsem o obě děti

Osud byl ke mně krutý! Přišla jsem o obě děti

10.11.2018 - redakce Babinet.cz

Můj život nebyl nikdy příliš jednoduchý. Jako mladá jsem se vdávala, protože jsem byla těhotná. Muž, kterého jsem si brala, byl o osm let starší než já a žádná velká láska to nebyla. Vzali jsme se, protože dítě bylo na cestě a považovali jsme to za logický krok. Byli jsme však oba úplně jiní a to se promítalo i ve vztahu. Nikdy jsme spolu moc nemluvili a nedokázali si být oporou. Nicméně funkci manželství jsme brali vážně, protože jsme takto byli oba vychováni a tak se po narození dcery narodil velice brzy i druhý potomek. Náš syn. Ale ani ten nevnesl do manželství nové světlo. Já jsem byla ve vztahu frustrovaná a velmi nešťastná.

Odstěhovali jsme se ještě ke všemu až do Ostravy, kde měl můj muž dobře placenou práci. Byla jsem tak daleko od všeho, co jsem ve svém rodném městě měla ráda. Nad vodou mě držel jen neustálý kontakt se svými rodiči. To i kvůli nim jsem s manželem zůstávala. Abych nezklamala to, co mi vštěpovali a to, jak mě vychovávali. Tedy byla jsem podle očekávání vzornou mámou a příkladnou, byť vyhořelou a nešťastnou, oddanou manželkou. Ale rodiče mi byli velkou oporou.

Pak se ale vše naprosto zlomilo. Přišli jsme o naši prvorozenou dcerku. Tragicky zahynula pod koly autobusu. Přebíhala cestu tak nešťastně, že srážka byla nevyhnutelná. Navíc se to vše odehrálo v těsné blízkosti našeho domu. Byla to nesnesitelná rána. A přesto se na mě manžel úplně vykašlal. Nebyl ani utěšitelem, ani oporou. Byl ke mně naprosto lhostejný a chladný. Tehdy jsem se KONEČNĚ rozvedla.

Měla jsem štěstí a brzy jsem potkala nového, skvělého a toho nejúžasnějšího muže, který je dodnes mým manželem. Všechno tehdy brzy vyšlo a se synkem jsme se k němu stěhovali. Bylo to šťastné, přešťastné období. Než však syn přišel do puberty. Tehdy se u něj projevily těžké psychické problémy. Trpěl ohromnými depresemi, opravdu hlubokými depresemi. Střídaly se mu v jednom kuse nálady. Bylo to pro všechny, a hlavně pro něj neúnosné. Museli jsme to začít řešit. Pravidelně a poctivě chodil k psychiatrovi, bral všemožné léky. Opravdu se usilovně snažil žít normální život, ale byl zajatcem vlastní hlavy a těch neskutečných depresí. Byl však moc šikovný. Měl spoustu přátel, koníčků, doma se vším pomáhal, odmaturoval s vyznamenáním. Byl nesmírně chytrý. Začal po škole pracovat jako poštovní doručovatel, přispíval na domácnost. Ve všech směrech byl hrozně snaživý. Velmi srdečný a hodný kluk. A pak přišla další rána.

Psal se rok 2007. Měla jsem v ten slunný den odpolední směnu. Ráno jsem se proto syna zeptala, jestli se mnou nechce jít na nákup. To poslední, co jsem od něj slyšela, bylo „Ne mami, promiň. Musím si dnes něco zařídit.“ Tohle jsem od svého chlapečka slyšela. A taky okamžik, kdy jsem ho viděla naposled živého a v rámci možností zdravého. Připravila jsem mu tedy před odchodem do práce oběd a odešla jsem.

Když jsem se večer vrátila domů, bylo to velice podivné. Syn nebyl doma a jeho netknutý talíř ležel na kuchyňském stole. S manželem jsme syna hledali. Snažili jsme se mu dovolat, obvolávat kamarády. Nic. Hluboko v noci u nás zazvonila policie. Byli jsme ještě vzhůru, protože jsme měli starost o syna, který se nikdy takhle nevytratil z domu. Po otevření dveří si už jen pamatuju, že to bylo jako ve filmu. Policie mi ukázala fotky mého chlapečka. Jeho bezvládné tělo a mrtvé tělo kdesi na lesní cestě. Sebevražda.

Zůstali jsme s manželem sami a snažíme se žít jakž takž dál. I když je to už pár let, nikdy to nepřebolelo a nepřebolí úplně. Ani nemůže.

Viola, 60 let

 

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip