Takový normální(?) den

Tak nějak pročítám všechno možné, sleduji zprávy, lidi na ulici, Novinky na Seznamu, koukám kolem sebe a nějak mám pocit, že by to chtělo víc pozitivních zpráv a příjemného počtení. Nevím, jestli se mi podaří v někom ten příjemný pocit alespoň na chvíli probudit, ale pokusím se - popíši vám jeden svůj normální den:

Probudila jsem se do krásného, slunečného rána. Vedle mě tiše oddychoval můj drahý, ze spaní šeptal mé jméno a krásně se při tom usmíval. Když zaregistroval, že už nespím, láskyplně mě k sobě přivinul a pošeptal mi, že jsem teploučký sameťáček. Vstal první, připravil snídani a přinesl ji do postele. Při jídle jsme si dlouze povídali o svých pocitech, o vztahu, který k sobě máme, o našich niterných myšlenkách a o tom, po čem kdo touží a co by myslel, že by se mělo zlepšit, aby náš vztah byl úplně dokonalý. Náš rozhovor za chvíli přerostl v milostnou chvilku, tak krásnou, v jakém rozpoložení jsme oba byli. Po obědě, který jsem nachystala já, zatímco můj drahý opravoval v koupelně kapající kohoutek, jsme vyrazili ven, užít si odpoledne. Při procházce městem jsme se zastavili podívat v obuvi, kterou mám moc ráda. A tu mě můj drahý upozornil na jedny, co by mi prý ladily k tomu červenému svetříku, který mi tak sluší. Vymlouvala jsem mu, abychom je koupili - bot mám dost a navíc je budeme celé odpoledne nosit s sebou - ale nedal jinak, než že je musím mít.

Potom jsme se prošli po Petříně, vedli se za ruku jako dvacetiletí, špitali si hezká slůvka a obdivovali záhony s květinami. Po večeři v příjemné, svíčkami osvětlené restauraci, byl čas vrátit se domů. I tam čekalo příjemné překvapení. Bylo vyluxováno, po odpadcích ani památky, umyté nádobí a syn si zrovna připravoval tašku na zítra do školy. Pochválili jsme jej, podrobně nám povyprávěl, co celý den dělal, jak se měl a ptal se, jak jsme se měli my. Také mi pochválil nové boty. Stejně jako muž si všiml, že mají stejný odstín, jako ten červený svetr, co mám. No jo, už je z něho také chlap, když si všímá takových věcí. Přece jen, už je mu 17, tak se není čemu divit. Večer jsme strávili zase povídáním. Pustit si televizi, to se nám nechtělo - kazilo by nám to večerní siestu - raději jsme si před spaním ještě trochu pošpitali

... A PAK ZAZVONIL BUDÍK !! - škoda, že to byl jen sen....

autor: čtenářka Patricie, redakčně upraveno

Máte podobnou nebo jinou zkušenost? Chcete se s ní podělit s ostatními?

Napište nám příběh svůj nebo svých blízkých a pošlete ho do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama.