Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Rozchod s manželem! Jsem v 8 měsíci těhotenství!

Rozchod s manželem! Jsem v 8 měsíci těhotenství!

18.10.2018 - redakce Babinet.cz

Nikdy bych neřekla, že se právě mně stane zrovna to, co odehrálo před pár měsíci. S mým mužem jsme vždy měli jasno v tom, že chceme děti. Jednoznačně. Brali jsme se před dvěma lety a už tehdy jsme se shodovali v tom, že potomky budeme chtít téměř ihned.

Krátce po svatbě jsem otěhotněla, ale o dítě jsem přišla ve čtvrtém měsíci. Vyrovnávali jsme se s tím společně a společně to také ustáli. Protože u nikoho nebyly zjištěny žádné zdravotní komplikace, mohli jsme se o děťátko bez obav pokoušet dál. A taky že pokoušeli. Ale nějakou chvíli ne a ne přijít do jiného stavu. Rozhodli jsme se tedy pro pauzu, jejíž délku jsme stanovili na čtvrt roku. Učinili jsme tak proto, abychom nebyli frustrovaní z toho, že se nám nedaří. Toho čtvrt roku jsme nechali plynout, aniž by o dítěti padla zmínka. Soustředili jsme každý na svoje věci. Možná to může někomu připadat jako naprostá hloupost, dávat si čtvrt roku pauzu ve snažení se o dítě, ale nám se to zdálo jako schůdná, odpočinková cesta. Avšak ty tři měsíce byly počátkem našich problémů.

Během té pauzy se manželovi začalo mimořádně dobře dařit v podnikání. Bylo znát, že finance přibývají raketovou rychlostí. Podporovala jsem ho, protože jsem viděla, jak je šťastný a jak ho seberealizace v podnikání těší. Ale na mě čekaly krušné časy. Manžel začal být, logicky, čím dál víc vytížený. A také se markantně navyšoval počet společenských akcí, které musel kvůli své práci navštěvovat. Z počátku jsem ho doprovázela, ale protože jsem pracovala na směny a akce bývaly i přes týden, začalo mě to zmáhat. Přestala jsem s ním nakonec chodit na tyto záležitosti úplně.

Nachýlil se čas a naše pauza od snažení se o dítě, měla být u konce. Manžel však přišel s tím, že teď není vhodná doba. Zdrtilo mě to. Měli jsme peníze, zázemí, úspěch a moje biologické hodiny už bily na poplach. A to pořádně hlasitě a neodbytně. Můj muž však oponoval tím, že by teď vše leželo na mně. Nechtěl, abychom byli tou rodinou, kdy děti tatínka nevidí celé boží dny, protože neustále pracuje. Byť jsem byla rozmrzelá, chápala jsem ho a vlastně jsem ho obdivovala za to, že přemýšlí takto dopředu. Ale jak dny plynuly, začínala jsem na něj pořádně naléhat. Měla jsem neodkladnou potřebu mateřství. Šíleně moc jsem chtěla být mámou. Často jsme se kvůli tomu hádali a celkově bylo doma víceméně dusno. Vyčítal mi, že se se mnou už nedá mluvit o ničem jiném, než o dítěti. Možná měl pravdu, ale upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Chtěla jsem prostě dítě. Často jsem zneužívala situace a iniciovala milování, abych dosáhla svého. Manžel si však dával pozor a většinou to i proto končilo pláčem a hádkou. Pak se odstěhoval do obýváku. Až se jednou příšerně opil a chybička se (záměrně a z mé strany) vloudila. Povedlo se, otěhotněla jsem. Byla jsem si jistá, že teď se všechno dá do pořádku. Že manžel sám pochopí, že to dítě také chce a že já už nemůžu čekat.

Když jsem přišla s pozitivním těhotenským testem, manžel držel hlavu v dlaních. Začal na mě křičet. Pořád drmolil o tom, že to není možné. Dává si přece takový pozor. Přiznání mi přišlo jako polehčující okolnost a tak jsem šla s pravdou ven. Vzteky prorazil dveře skříně a nastalo peklo. Šíleně na mě řval a neustále opakoval, že je to podvod. Snažila jsem se mu připomenout, že jsem ho nenutila pít a že u toho byl taky. K tomuto mému argumentu byl totálně hluchý.

Pár dnů se nedělo nic. Nemluvil se mnou a téměř se nevracel domů. Když už se vrátil, byl úplně chladný. Myslela jsem si chvilkami, že někoho má. Jednou jsem se ho na to zeptala. A to byla poslední kapka. Ihned opáčil, že určitě ne. Ale ten pohled říkal všechno. Opouští mě.

Ještě pár týdnů setrval doma, ale výbavička pro miminko ho vůbec nezajímala. Ani já jsem ho nezajímala. Nezajímalo ho nic. Jednou u snídaně všechno skončilo. Opustil mě se slovy, která byla plná zklamání. Zklamala jsem ho tím drobným podvodem na plné čáře.

Teď jsem v osmém měsíci a sama. Manžel mi finančně vypomáhá, ale jiný zájem o mě, ani o miminko nejeví. Já, když zrovna nebrečím, tak pevně doufám, že se po porodu všechno změní a manžel se umoudří. Stojím si pořád zatím, že tak úplně podvod to nebyl. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že až bude naše miminko poprvé držet v náručí, všechno se urovná.

Lada, 34 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip