Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Když manželka přišla o práci, začala pít! Dnes je z ní regulérní alkoholička

Když manželka přišla o práci, začala pít! Dnes je z ní regulérní alkoholička

9.10.2018 - redakce Babinet.cz

S mou ženou jsme spolu pořádnou řádku let. Vychovali jsme tři děti, které dnes žijí své životy mimo náš společný domov. Patříme k manželstvím, která bývají bez větších krizí. Nebo jsme k nim donedávna alespoň patřili.

Moje žena nikdy moc nepila. Byl to spíš svátek, když trochu alkoholu ucucla. Nebyla vyloženě abstinent, ale nikdy popíjení nevyhledávala. Večery u vína se u nás vždy konaly jen velmi sporadicky. Takovou jsem ji znal a bral jsem tuhle nechuť v potaz.

Celý život pracovala v malé firmě s nábytkem a byla tam spokojená. Před dvěma lety ji však pro nadbytečnost vyhodili. Těžko a dlouho se s tím srovnávala. Nakonec si našla tu nejhorší možnou cestu, jak se s tím po svém vyrovnat.

Když jí propustili, byla už přece jen trochu v letech a otřáslo to je jejím dosud klidným světem. Má zdravotní omezení a tak bylo hledání nové práce ještě o trochu složitější. Obcházela různé pohovory a rozesílala životopisy. Ale práci se nedařilo najít. Chvíli se to dalo snést. Starala se přece jen o domácnost a radil jsem jí, aby to brala jako prázdniny a věnovala se třeba svým koníčkům. Věděl jsem, že práci poctivě hledá a určitě jsem ji nehodlal nějakým naléháním stresovat. Avšak ta zoufalost a četný neúspěch na pohovorech si vybral krutou daň.

Začal jsem si všímat, jak mi čím dál častěji navrhuje, abychom si spolu otevřeli láhev. Já, coby vinař z Moravy, jsem rozhodně nebyl proti. Vždy jsme si u dobrého jídla a vína hezky popovídali a snad se zdálo, že se po tak dlouhých letech vrací do vztahu romantika. Proto jsem se nad tím vínem nijak extra nezamýšlel.

Když jsem se vracíval z práce, začal jsem si všímat toho, že už má žena sklenku v ruce. Zpočátku asi i měla vše pod kontrolou, ale to, jak nebyla zvyklá pít, se na ní brzy projevilo v plné síle. Po pár skleničkách se jí už pořádně motal jazyk a byla lítostivá. To ovšem časem přešlo k agresivnímu chování. Když se napila, kopala kolem sebe a měla potřebu obviňovat všechny kolem za to, jak ji teď, v padesáti zničili život. Snažil jsem se s ní usilovně tolikrát mluvit o tom, že by měla brzdit. Snažil jsem se s ní její problém řešit, pochopit, co se v ní odehrává. Ale jen blábolila, uzavírala se do sebe. Ale zpětně mám dojem, že jsem ji už pak vlastně nikdy nezastihl střízlivou. A tak moje snaha vždy dopadla stejně. Výbuch jejího vzteku a obviňování mně z toho, že se ji snažím dorazit. Mluvila o tom, že si jen potřebuje trochu vypnout hlavu. Odpoledne co odpoledne byla ovíněná. Sám sobě jsem asi namlouval, že tohle ji ještě nijak neusvědčuje. Byť domácnost začala pomalu, ale jistě zanedbávat. Přestala skoro nakupovat, kdykoliv vařila, jídlo se jí připálilo, nebo jinak znehodnotilo. Prádlo házela do pračky, jak ji napadlo, světlé s barevným, bílé s červeným, prašť jako uhoď. Pořádek i nějaký řád bylo najednou ten tam. Rozsvítilo se mi ve chvíli, kdy mi nebylo v práci dobře. Šel jsem tedy domů, a co jsem nenašel? Ano, manželka u televize a láhev na stole. Spala úplně tvrdě na gauči. Ze vzteku jsem vylil všechno víno do dřezu. Když se vzbudila, běsnila. Oblékla se a po pár hodinách se vrátila úplně na mol. A samozřejmě si přinesla další láhev.

Když se z toho druhý den vyspala, nastoupil jsem na ni. Jasně jsem jí říkal, že má problémy s pitím. Vůbec o tom nechtěla mluvit. Stále jen opakovala, že ví, co dělá. Ale bylo znát, jak sešla. Byla tím alkoholem poznamenaná. Nepřítomný pohled, nervozita, třes. Navrhoval jsem odbornou pomoc, ale samozřejmě bez úspěchu.

Moje žena si nechce přiznat, že má problém. Pořád si jede to svoje. Nechce si nechat pomoci. Ale já už začínám být bezradný. Je to nepříjemné. Nedá se s ní mluvit, práci úplně přestala hledat, alkohol jí od základu změnil, není na ni žádné spolehnutí, odchází a vrací se, jak chce, povaluje se po místních hospodách, nic neřeší. Už nejednou jsem utíral její zvratky a totálně opilou ji cpal do postele.

Takový život ale já žít nechci. Sám jsem na to však krátký. Nic na ni neplatí. Těžko ji dotlačím k odborníkům a na léčení, když sama nechce. Děti stojí při mně, ale ani jejich nátlak na ženu nepomáhá. Nepomáhá nic.

Co bude dál nevím. Když sama nechce a není přístupná na jakoukoliv debatu, nezmůžu nic. Ale jasno zatím nemám. Nejvíc ze všeho mne však děsí to, že mi nezbude, než nakonec zachránit sám sebe.

Ivan, 59 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz.

Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

 

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip