Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Zajímalo mě jen jídlo. Manžel už to dál nesnesl a odešel

Zajímalo mě jen jídlo. Manžel už to dál nesnesl a odešel

20.9.2018 - redakce Babinet.cz

Nejsem žádná anorektička. Vždycky jsem se uměla pořádně a ráda najíst. Ani na žádné schůzce s mužem bych si nikdy nehrála na konzumentku zeleninových salátů. Prostě jím, na co mám chuť. Pramení to už, jak jinak, z rodiny a konkrétně je to otázkou návyků, které ve mně rodiče vypěstovali. U nás se vždy muselo všechno dojídat. Mluvení u stolu bylo tabu a talíře se vždy musely vracet dokonale prázdné. Máma nikdy neslyšela na to, že chci jen dva knedlíky. Usoudila, že jich bude lepší pět a dál se neptala. Když jsem nedojedla, otce to vždy nesmírně rozzuřilo.

V naší rodině se nikdy moc nehledělo na vztahy. Máma byla posedlá starostí o domácnost a hlavně vyvařováním. Otec byl typický voják z povolání. To se projevovalo i doma. Žádná vřelost, nebo projevy lásky. Vše jednoduše muselo šlapat jako hodinky. Když ne, bylo zle.

Vzato kolem a kolem, všechny tyhle dětské bolístky jsem si automaticky přenesla i do dospělosti. Vždy jsem si k sobě hledala partnera, který je pravým opakem mého otce. Inklinovala jsem k mužům citlivým a hodným. Určitě jsem si u nich kompenzovala to, co mi u otce scházelo. Tohle jsem věděla a nijak jsem s tím nebojovala. Neviděla jsem důvod.

Když jsem se stala manželkou, i ve mně se probudila chuť svému muži podstrojovat. Začala jsem také vyvařovat a snažila jsem se, aby byl manžel po všech stránkách tím nejspokojenějším mužem na světě. Dlouho to fungovalo naprosto harmonicky a můj muž uměl veškerou mou starost ocenit.

Nutno podotknout, že byť máma byla posedlá jídlem a vařením a snažila se mě vytrvale překrmovat, hodně jsem vždy sportovala. Takže s váhou jsem nikdy neměla problém. Měla jsem také poměrně fyzicky náročnou práci ve skladu a tak byl pohyb mým každodenním chlebem.

Vše skvěle fungovalo a já jsem byla dlouhá léta maximálně spokojená. Kvůli zdravotním problémům mého manžela jsme nemohli mít děti, ale já jsem ho milovala. Neviděla jsem v tom problém. Byli jsme ten typ bezdětného páru, který si vystačí i ve dvou. Dítě nám nescházelo. Dlouho jsme fungovali s tím, že dítě prostě nebude. A až po mých sedmatřicátých narozeninách jsem u doktora zjistila, že jsem těhotná. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a doktor potvrdil, že se tohle prostě někdy stává. Nebyla jsem na to připravená a přiznávám, že mi to trochu narušilo zajeté, oblíbené koleje. S dítětem jsem už prostě nepočítala.

Po porodu a s příchodem dcery se vše radikálně změnilo. Měla jsem potřebu vše dělat správně. A opravdu jsem se velmi snažila. Do jejich pěti let bylo vše v pořádku. Pak se najednou vše zlomilo.

Přišla jsem o práci a začala útěchu hledat v jídle. Na sport jsem se dávno vykašlala, protože dítě mi zabíralo všechen čas. Chtěla jsem dcerce i mému muži dát to nejlepší a tak jsem po dobu nezaměstnanosti vášnivě věnovala vaření a podstrojování. Dokázalo mne vytočit, když jim něco nechutnalo a vracely se mi na linku nedojedené talíře. Lezlo mi to čím dál víc na nervy. Zbytek rodiny měl zase plné zuby mého permanentního nabízení jídla. Vyčítali mi, že starám jen o jídlo. Pořád jim nutím snídaně, svačiny, teplé večeře a další svačiny. Po čase jsem tedy rezignovala a zatvrdila se.

Já jsem si však jídlo nechtěla nechat vzít. Začala jsem se nezřízeně přejídat a utápěla jsem se v sebelítosti. Nic mne nebavilo a práci jsem po desítkách neúspěšných pohovorů, přestala hledat.

Když manžel s dcerou pravidelně odjížděl na chalupu, kterou jsem dřív zbožňovala, distancovala jsem se od nich. Celý víkend jsem proležela před televizí obložená jídlem.

Po čase mne manžel jemně začal upozorňovat, že jsem se změnila. Že jsem rapidně přibrala a už to zdaleka nejsem já. Já jsem však nabyla dojem, že si do mne ještě kope, místo toho, než aby se mnou trochu soucítil. Ubližovalo mi, že se nezajímá o mou psychiku, ale pořád se stará jen o to, abych si našla práci. Práce, pořád práce. Začala jsem se do sebe uzavírat čím dál víc a potěšením bylo pouze jídlo. Byla jsem schopná sníst i pět čokolád denně. Přestala jsem vařit, když o to nikdo nestál a v době, kdy byla dcera ve škole a manžel v práci, jsem posedávala v rychlých občerstveních.

Projedla jsem se až na 127 kilo. Avšak nemyslím si, že vzhled je to jediné, na čem záleží. Se svou váhou jsem nechtěla nic dělat. Když mi někdo kila vyčítal, urazila jsem se a nehodlala se s člověkem dál bavit. Když totiž má někdo potřebu kritizovat, nemám s ním společnou řeč.

Byla jsem ráda, že jsme přestali chodit do společnosti. Vyhovovaly mi večery před televizí. Ale můj muž prý strádal. Což nechápu, protože nikdy dřív mu to nevadilo a trávil je přesně takhle se mnou rád. Stokrát mi říkal, že bych se sebou měla něco dělat. Že to začíná být opravdu špatné. Nehodlala jsem na to přistoupit. Když mne nemá rád takovou, jaká jsem, je to jeho problém. Chtěla bych vidět, jak vypadali muži, kdyby museli odnosit a porodit čtyřkilové dítě, které pak probrečí celé noci.

S dcerou jsem si moc nerozuměla a vlastně nerozumím dodnes. Ona má svůj svět a prosedí hodiny před počítačem. S mým mužem má podstatně lepší vztah. Mně se nikdy nesvěřila, a když potřebovala s něčím pomoct, šla za mým manželem. A tak jsem dál jedla a jedla. Ve dne v noci.

Manžel to nakonec nevydržel. Přiznal se mi k nevěře. Bylo mi to sice líto, ale já vím, že muži tohle prostě berou jinak. Je důležité, za kým se vrací a jestli to pro ně něco znamenalo. Co mě ale opravdu naštvalo, bylo to, s kým tohle udělal. Mně vyčítal moje kila a pak si nabrnkne stokilovou milenku. Když jsem se ho ptala, jaký je mezi těmi kily rozdíl, moc se semnou nemazlil. Prý se mu líbí, že ta žena se o sebe stará. Dbá na to, jak vypadá i při téhle váze, nejí v posteli, chová se jako dáma a je k němu pozorná. V té chvíli jsem s ním v duchu skončila. Všechno, co jsem dělala já, mu nebylo dost dobré. Když to dělala jiná, bylo to najednou přitažlivé. Nějak jsme si to vyříkali a udobřili se. Po čase se to však celé opakovalo znovu. Manžel se znovu přiznal, ale tentokrát přišel s tím, že odchází.

Já jsem ho nedržela. Když chce, tak ať jde. Aspoň mi nebude doma nikdo vyčítat každé sousto. Co mě však dorazilo, ale nepřekvapilo, bylo to, že dcera odešla s ním. Moc se nevídáme, protože to vždy dopadne špatně. Pohádáme se a ona na mne křičí, že se starám jen o jídlo a jí vůbec nemám ráda. Já ale vím, že to není pravda.

Odstěhovala jsem se do jednopokojového bytu a překvapuje mne, jak jsem vlastně spokojená. Našla jsem si práci z domu a začala jsem být docela rychle soběstačná. Vím dobře, že vzhled není všechno. Proto se svou váhou nehodlám nic dělat a věřím, že ještě přijde někdo, kdo není tolik povrchní, jako můj bývalý manžel. S muži se seznamuju převážně na internetových seznamkách a užívám si života podle svého.

Beáta, 45 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz. Redakčně zpracovala Bára Klímová

 

Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip