Babinet.cz  /  Magazín  /  Život žen  /  Spala jsem s manželem své dcery

Spala jsem s manželem své dcery

1.9.2018 - redakce Babinet.cz

Myslím, že jsem ve svém životě celkem úspěšná. Zastávám pozici zástupkyně ředitele a moje práce je mým koníčkem. Můj život se vesměs vyvíjel podle mých osobních přání a tužeb. S manželem jsme vychovali dnes již dospělé dcery, na které se dědičná ctižádost také přirozeně přenesla. Jedna z dcer je žádanou fotografkou. Mladší dcera se vydala po dráze podnikatelky. Přes veškeré prvotní překážky se propracovala vlastní pílí až k velmi prosperující vlastní firmě. Právě s onou mladší dcerou souvisí i můj životní příběh, který bych vám teď ráda vyprávěla.

Jako ve většině vztahů, i v našem manželství se po letech začaly objevovat první trhliny a krize. Byly jsme manželi přes dvacet let a stereotyp se mezi náš vkrádal čím dál intenzivněji. Můj muž, byť si ho sebevíc vážím, není zrovna emotivní a sdílný člověk. Na rozdíl ode mě. Projevy citu a výbuchy emocí jsem u něj vlastně vždy tak nějak postrádala. Ale jinak jsme s mým mužem na stejné vlně, a tak jsem nikdy nevyvolávala umělé dusno jen proto, že je na můj vkus až příliš studený čumák. Všechno víceméně šlo po všechna ta léta, jako po másle, a tak jsem se naučila v sobě toto strádání potlačovat. Milovala jsem ho a miluji dodnes. Proto jsem před jeho chladem zavírala oči a vážila si jeho jiných předností. Nikdy jsem ho nepodváděla a nešla jsem žádným milostným románkům záměrně naproti. Párkrát jsem se pokusila se svým mužem promluvit o tom, jak se cítím. Mluvila jsem o tom, že na mně naše krize velmi doléhá a mám obavy ze společné budoucnosti. Můj manžel mě odbyl většinou tím, že přeháním a není čeho se bát. Miluje mě, jen to neumí dát najevo tolik a tak často, jako já. Přes všechny problémy to i v posteli kupodivu stále velmi jiskřilo a stoprocentně klapalo.

Obě dcery vyletěly poměrně brzo z našeho společného hnízda a osamostatnily se. Mladší dcera byla ten typ, který k životu dlouho nepotřebuje partnera. Zdála se být velkou kariéristkou. O tom jsem si myslela své a do ničeho jsem jí nemluvila. Nikdy.

Když rozjížděla svou první pobočku, jejím hlavním dodavatelem byl sympatický mladý muž. Slovo dalo slovo, rande vystřídalo rande a najednou tvořili pár. Ruku v ruce k nám společně chodívali velmi často na rodinné večeře a jezdívali jsme také pravidelně na společné dovolené. Radima jsme si oblíbili. Já i manžel. Když nám dcera oznámila zasnoubení, byli jsme nadšení. Těšilo nás, že se i tahle mladá divoška chce konečně pořádně usadit.

Svatba byla pohádková a manželství běželo první rok. V mém manželství naopak chladu přibývalo. Dcera záhy otěhotněla a všichni jsme nadšeně čekali na první miminko v rodině. Byla stále velmi vytížená a snad i proto jednoho smutného dne potratila. Byla již v sedmém měsíci. Pro všechny to tedy byla tvrdá rána. I když nejsem sobecký člověk, ve skrytu duše jsem doufala, že tahle situace nás s manželem alespoň trochu spojí a semkne. Můj muž byl však stále stejně nemluvný a vůči mně apatický.

Dcera se totálně sesypala. Svou bolest topila v práci. Když ji přišla nabídka na spolupráci s americkým trhem, neváhala. Půl roku v Americe. Pro mě, i jejího muže to bylo nepochopitelné rozhodnutí. Hodně jsme spolu tehdy, on a já, vyráželi na společné obědy a probírali horem spodem, jak její rozhodnutí zvrátit. Radim ji velmi miloval a rozhodně si nedokázal představit půl roku bez své ženy. Moje dcera však doufala, že Amerika jí pomůže překonat ten obrovský žal z potratu. Nehledala útěchu v náručí svého muže, nýbrž v New Yorku. Nastal ten den, kdy měla poslední možnost ještě vše zrušit. Neudělala to. Do Ameriky opravdu odletěla.

Všimla jsem si, že mého muže tato situace velmi znepokojuje. Vše si ale řešil sám a uzavíral se pořád víc a víc do sebe. Jeho nedobytnou pevností se stala jeho pracovna, i srdce.

Pár měsíců běžely životy naše životy po vlastních osách. Nikdo s nikým nemluvil a do ničeho se pro jistotu nešťouralo. Až Radim prolomil ledy. Pozval mě na večeři. Byl zřejmě zoufalý, protože moje dcera se nezachovala hezky. Nepodávala o sobě žádné zprávy a chovala se, jakoby dítě ztratila jen ona. Ale já o ní však nic nevěděla. Byl to v naší rodině šílený zvrat. Na takové nepříjemnosti a poničené vztahy jsme nikdo nebyli zvyklí.

S Radimem jsme se scházeli pořád častěji. Mluvili jsme spolu otevřeně o všem, jako nejlepší přátelé. Všechno jsme si mohli říct naprosto narovinu a bez okolků. Nejednou jsme střídavě plakali jeden druhému na rameni.

Můj muž odjel na služební cestu a Radimův se shodou okolností zrovna rekonstruoval. Nabídla jsem mu, že může využít našeho domu po dobu toho potřebného jednoho měsíce, než bude ta nejhorší část rekonstrukce za ním. Souhlasil. Můj manžel pracovně odletěl na měsíc a půl do Dánska.

Po hodně dlouhé době se u nás doma s odletem manžela dalo zase normálně fungovat. Frustrace ustupovala a Radimova přítomnost mě těšila. I on při mé péči jakoby znovu ožil. Začali jsme však k sobě cítit něco víc. Oba jsme se chovali tak, že to neexistuje. Zakazovali jsme si přemýšlet o sobě tímto způsobem. Trávili jsme dlouhé hodiny debatováním o tom, že tohle není možné. Oba jsme to nějakou chvíli respektovali. Sbližovali jsme se však stále čím dál více.

Jeden sobotní večer vše vyvrcholilo. Připravovala jsem večeři. Radim se vrátil z práce a zamířil rovnou do kuchyně. Jeho pohled mluvil za vše. Bylo jasné, že takhle dál ne. Myslela jsem si, že si sbalí věci a okamžitě odejde. Bylo by to vlastně nejjednodušší. Opak byl pravdou. Přistoupil ke mně a s neodbytnou naléhavostí mně začal líbat. Vášnivě a divoce. Tu noc jsme se spolu poprvé vyspali. Druhý den jsme kolem sebe chodili jako cizí. To však nevydrželo dlouho. Následující večer se stalo totéž. Bezostyšně jsme se milovali v naší posteli, naší ložnici. Bylo to neuvěřitelně krásných x nocí a někdy také dní. Byli jsme jako blázni. Nemysleli jsme na to, jak to bude dál. Ani jsme se o tom nebavili. Bez viny jsme si užívali jeden druhého. Tento tajný vztah s podstatně mladším mužem mi naléval novou krev do žil.

Vše se sesypalo v momentě, kdy Radimovi zvonil telefon. Volala moje dcera. Po tolika dlouhých měsících se uráčila ozvat. Dala se dohromady, sbalila kufry, srovnala priority a během dvou dnů se hodlala vrátit zpět. Zpět domů, ke svému muži.

Můj momentální svět se sesypal. Ale přece jen. Ano, byl to její manžel. Jen a jedině její. Nehodlala jsem dělat scény, ani prodlužovat agónii nějakými výlevy hysterické starší ženské. Radim mě naposledy pohladil po tváři a přiložil své čelo k mému. Poprosil o odpuštění a já jsem osiřela.

Nevím, kolik dní jsem prochodila po bytě v pyžamu a jen brečela. Přála jsem jim to, ale zároveň přiznávám, že jsem na svou dceru obrovsky žárlila. Když mi osud dopřál, abych věděla, co její muž zač se vším všudy, byla jsem pološílená žárlivostí. Ale jako správná máma, jsem vše nechala být a dceru velmi brzy navštívila se širokým úsměvem na rtech. Uvnitř jsem však byla v zoufalém stavu.

Poměr s mým zetěm mně bez pochyby změnil. Učinil mne atraktivnější a plnou sebedůvěry. To jsem poznala ve chvíli, kdy se můj muž vrátil ze služební cesty. Ještě si ani pořádně nevybalil a už mi klečel u nohou. Po tvářích mu stékaly slzy a on nezadržitelně mluvil o tom, jak ho všechno mrzí. Ten potrat, jeho chladná povaha, ignorace a uzavření se do sebe. Jeho pracovní cesta mu dala pocítit to, že beze mě nemůže existovat. Nakonec to byl paradoxně můj muž, kdo mě dostal z bolesti, kterou jsem zrovna jako žena prožívala. Byť to bylo jakkoliv odporné vůči mé dceři.

Tahle kapitola se odehrála před pěti lety. Od té doby je u nás zase vše v pořádku. Těšíme se z vnučky, která je náš poklad. Naši rodinu tenhle malý cvrček pořádně stmelil dohromady.

Moje dcera se o mém poměru s Radimem nikdy nedozvěděla. Stejně jako můj muž neměl o ničem ani tušení. Radim se při společném setkání chová vždy korektně. Jen já ještě dnes sem tam zachytím v jeho pohledu velkou omluvu. Vše jsem mu však již dávno odpustila.

Tamara, 45 let

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz. Redakčně zpracovla Bára Klímová


Vaše názory

Další z magazínu

Náš tip