Ve znamení ropuchy

Přijde doba, kdy v sobě člověk důvěru v pohádky potlačí.

Materialistickým vnímáním vsákne do nitra duše poznání, že u rybníka nesedí vodník, ale zamračený výberčí poplatků za odchyt ryb, na mýtince se neschovávají trpaslíci, ale jedovaté zmije a už vůbec se žádný zchátralý hrad či zámek nepromění v honosné sídlo, pokud nepřiložíme ruce a hlavně peníze k dílu. O proměně bezdomovkyně na princezny raději nemluvě.

Jenže příroda není hloupá, umí čarovat a přistrčí nám trochu zázraku, abychom se úplně ze všech prokázaných a ověřených znalostí obsahu věcí kolem nás neunudili.

Jako já, mám osmnáctku na krku, poslední prázdninové léto v rozpuku a nezbývá mi než si na domácí půdě urvat trochu snědé na tělo. V bikinách si to pak pyšně vykračovat kolem rybníka nebo líp městského koupaliště, kde dovádí pohledných kluků, až se křiví dech.

První červencový týden se tedy mažu krémem, lehám na růžovou deku a stejnou barvu má i mé snění. Bezchybné postavy a duše mi mávají, zvou mě na ping pong, tenis, zmrzku, diskotéku a oheň při kytarách.

Vybírám si kytarového milovníka, tajemně na mě mrká, vybrnkává romantické tóny a prvně mě políbí. Procházíme se u vody, s těly plnými odvahy a po muchlování se odebíráme opodál do tmou zahalených cest, luk až narazíme na opuštěnou osadu, kde uleháme pod převis. Sedneme si, lehneme, on se dotýká mé paže, dotýká, dotýká....

Procitám, protože se mne opravdu někdo dotkl. Zvedám hlavu zpod slamáku a koukám tváří v tvář obrovské ropuše.

Žába! Fuj, ošklivá žába mi sedí půlcentimetru od ruky, kam se usadila poté, co jsem nesnesla dotek. Odporem mi tluče srdce. Panikařím v mezích normy, tudíž se klepu, ale nekřičím, abych se neprozradila za strachu z menšího.

Nevím co si mám myslet. V první řadě mne napadá „Ropucha na ropuchu sedá“ a okamžitě ujišťuji sama sebe, že tohle se neříká.

Žába nechce udělat ani skok. Pozorně ji zkoumám a sedám si na bobek, protože naležato jsem více zranitelná. Napadá mě, že nemá žádnou korunku. Ale stejně, co kdyby? Osud mi asi přihrál prince. Začarovaný princ? Polibek? Brrr, ani na příkaz tisíců soudních obsílek.

Co by mi holky řekly na zážitek léta – líbala jsem ropuchu a ta se neproměnila na kluka, chlapa natož v prince.

Žába divně kouká a já se lekám, protože přiskočí ke mně blíž.

Možná má vzteklinu, že se chová přítulně.

„Hele, nemysli si, že tě budu osvobozovat ze zakletí,“ říkám jí polohlasně, poté co se přesvědčím, že mne nikdo z lidí neslyší. „Slez z tý deky nebo tě vyklepu!“

Žába se nevzrušuje, sedí, nekuňká, nikam se nehrne, kouká, já koukám.

Začínám se ve stoje nudit a chce se mi brečet.

„Zkazilas mi den, možná i celý léto.“

Žába přiskočí a já dobrovolně opouštím deku. Beru to přímo do kuchyně, kde dělám, že mám strašnou žízeň.

„Mami, věděla jsi, že žáby jsou na růžovou?“

„Co růžovýho?“

„Barvu.“

„Žáby jsou na vodu,“ odpovídá mi zkušeně.

A já vím své - ropuchy ne!

Ale kdo ví, možná jsem tenkrát propásla letní šanci, protože ty prázdniny se nikdo další do mých sítí nechytil...

(Své příběhy, dokumenty, povídky a eseje s tématem "života žen" nám zasílejte do redakce na info@babinet.cz. Třeba zrovna Vy pomůžete jiné ženě v podobné situaci, kterou jste řešila nedávno sama)