Každá maminka je Mozart

Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům experimentálně sluchátky do oušek. Hudba (nejen všem lidem bez rozdílu, ale především těm ještě nenarozeným či právě narozeným dětem) pomáhá, ale rozhodně není jedno, jaká. Zvuk, který spolehlivě vyvolává energickou odezvu nenarozeného dítěte, je například rocková hudba, ještě nenarozené děti jej ovšem rozhodně rády nemají.

Zvuky Mozarta (a další skladatelů, se kterými již od 70. let experimentuje - např. šestkrát denně přehraná Brahmsova ukolébavka zapříčinila rychlejší přibírání na váze), tedy spíše pomalých krátkých a jednoduchých skladeb, skutečně pomáhají. Dnes už víme, že nejen rocková, ale i příliš složitá nebo hlasitá symfonická hudba dětem spíše škodí. Uši a hlavně psychiku ještě nenarozeného dítěte ovšem daleko více zneklidňují hlučné a rozzlobené hlasy hádajících se rodičů. Dnes už jsme totiž, aniž to naši porodníci (a okurkoví žurnalisté) tuší, dál a přece jen o trochu moudřejší.

Smysl sluchu je před narozením tím nejvíce rozvinutým. Děti již ve 4. měsíci těhotenství dokáží reagovat na hudbu, její rytmus, hlasitost, a pokud se zrychlí, zrychlí se i srdeční tep plodu.1 Srdce plodu je plně vyvinuto již v druhém trimestru a jeho rytmus osciluje mezi 120 a 160 tepy za minutu. Někteří psychologové se domnívají, že tohle je základem naší obliby rytmů, bubnů, nebo afrického smyslu pro polyrytmus. Je také již prokázáno, že plod v děloze se učí a pamatuje si rytmus matčina srdce. Vypadá to, že náš smysl pro hudbu má své počátky právě v pobytu v děloze. Nahrávky tlukotu matčina srdce dnes značně vylepšují přibývání na váze a zdravý vývoj novorozenců v mnoha porodnicích a porodních centrech po celém světě. Rytmus je totiž díky svému opakování a délce trvání pro plod jakousi první zvukovou kolébkou.

Výzkum také potvrdil, že ještě nenarozené dítě v děloze dává (kromě relaxační a speciální hudby pro děti) přednost matkou zpívaným ukolébavkám, nebo pečlivě vybraným pomalým skladbám v tempu přibližně stejném, jako je tep matčina nebo běžně zklidněného srdce (tedy asi v tempu pod 60 úderů za minutu). Zvuková stimulace děťátka v děloze, aniž bychom chtěli vychovávat jen samé hudební virtuózy, je tedy pro rozvoj plně a zdravě tělesně, emočně, intelektuálně a duchovně vyvinutého člověka velmi výhodná a přímo životně důležitá.

Řešení naprosté většiny dnes bohužel běžných těhotenských, porodních a poporodních traumat je tak, vážená (a především odborná) veřejnosti, ostatně tak jako v případě inkubátorů (nahraditelných např. metodou klokánkování, kdy jsou miminka neustále pod košilí přímo na těle matky a velmi rychle dohoní co se týče váhy a dalšího vývoje ostatní novorozence), geniálně snadné a všem dostupné: maminky, zpívejte! Pravidelně zpívejte. Když člověk zpívá, uvolní a zpravidelní dech, přestane myslet na všechny ty běžné každodenní a okamžité starosti, a především – uvolní hlasivky! Jakmile ovšem, vážené maminky (ano, i ty, které „díky“ autoritativní výchově od dětství tvrdí, že zpívat neumíte) uvolníte zpěvem hlasivky, uvolníte i emoční bloky a následně i svou psychiku4! Na tom totiž, jak ostatně věděly všechny dávné společnosti (a co mužská autoritativní medicína 20. století trestuhodně nahradila svými „vědeckými“ metodami) záleží ze všeho nejvíc.

Dnes již nesčetné studie prokazují, že přes všechny možné hluky, vytvářené tělem matky a placentou, děťátko velmi zřetelně slyší především hlas své matky. Právě tak bez významných zkreslení je schopno rozeznávat intonační vzory a výšky tónů, rytmus její řeči, a samozřejmě stres a dokonce i vnější hudbu. Hlas matky je ovšem pro dítě nejdůležitější zvuk vůbec: do dělohy je přenášen přímo a je silnější než všechny ostatní vnější zvuky. Zvuky v děloze tak vytvářejí jakýsi zvukový koberec, v němž je výrazně rozeznatelný právě matčin hlas.

Mnohé výzkumy potvrdily, že děti v děloze jsou klidnější, jsou-li vystaveny pravidelným zvukům. I v dospělosti nám uklidňující zvuk moře nebo tekoucí vody připomíná prostředí, ve kterém jsme strávili prvních devět měsíců své existence. Proto nás všechny tak uklidňuje zvuk mořského příboje - protože se podobá prvním zvukům, které jsme slyšeli – tedy v plodové vodě vnímanému rytmu matčina srdce, jejímu dechu a zvukům její trávicí soustavy. Prenatální zvuky jsou tak velmi důležitým základem pro vývoj chování a učení se. Mozek se může díky těmto zvukům dříve organizovat.

O čem že to píši? O tom, že pokud bychom byli porozeni přirozeně, protože by to bylo v malém porodním centru nebo doma, a maminka by věděla, jak důležité je cítit se v pohodě a zpívat, a v průběhu těhotenství by si a nám zpívala a zpívala, mohli bychom všichni být daleko inteligentnější, zdravější, ekologičtější a duchovnější. Těsně před narozením dítěte a při jeho porodu prý totiž odumřou miliony nervových buněk, které se mu vyvinou v mozku. Příroda nám tak jako jakousi rezervu prý dává do vínku více neuronů než dokážeme využít, „odborně“ tvrdí naši lékaři, dokonce pro tento jev mají označení – normativní adoptóza.

Na rozdíl od nás ostatních, dětem, které byly v průběhu těhotenství ještě v bříšku maminky „stimulovány“ zvukem, tedy matčiným zpěvem, ony neurony neodumřely, protože již byly spleteny převážně zvukovou stimulací, tedy třeba jen prostým zpěvem matky, dohromady jako copánky a porod přežily.

Zpěv zklidní maminku, ale navíc podporuje vzájemné přilnutí matky a dítěte, říkají ti, kteří s touto formou zvukové stimulace přišli do styku. Zpěvem matka s dítětem komunikuje. Ona mu poskytuje stimulaci a ono reaguje pohybem, přičemž se oběma tato vzájemná interakce líbí. Děti obvykle reagují jemnými, opakovanými pohyby, které jsou sladěny s rytmem písničky. Matky zjišťují, že zpěv dítě uklidňuje a podle jejich názoru dítě pak tuto aktivitu samo očekává, pozná ji a má z ní radost.

Výsledek? Děti přicházejí na svět s menší tenzí, s otevřenýma očima a nezaťatými pěstičkami a pokud pláčou, tak jen velice málo. Lépe spí. Velmi brzy začnou rozeznávat hlas svých rodičů a v rodině dochází k pevnějšímu citovému připoutání. Vykazují větší rozsah paměti a dochází k urychlení vývoje dovedností. Mají nadprůměrné jazykové a hudební nadání, jsou značně tvořivé. Jsou vysoce zvídavé a prokazují výbornou schopnost rychle zaznamenávat a zpracovávat informace. Lépe zvládají stres a dokážou se snáze samy zklidnit. Mají výborné kognitivní schopnosti – testy prokázaly nadprůměrně vysoký inteligenční kvocient.

Zpěvem matek stimulované a tedy přirozeně porozené děti se dokonce často usmívají a některé i komunikují hlasem.6 Maminky oceňují, že jejich děťátka díky této akustické stimulaci mají zažitý rytmus: dobře spí, jsou pohodové a brzy zvídavé. Mimochodem, první křik novorozence je také jen další „lékařský“ a kulturní mýtus.

Je to právě a především hlas maminky, který určuje, jak se miminko v bříšku „cítí“ a tedy i vyvíjí.„Mozart“ ve sluchátkách na ouškách novorozenců je sice lepší než rachot ventilátorů a křik personálu, kam se ale hrabe na účinky obyčejného klidného hlasu, nebo dokonce přímo zpěvu maminky. Maminka má ve svém hlase (jak pro sebe, tak pro své ještě nenarozené, nebo právě narozené dítě) dokonalého preventivního léčitele. Každá ukolébavka znamená pro vývoj děťátka víc, než hodiny pasivního poslechu Mozarta nebo Vivaldiho. Chtít mít ze svého syna dirigenta či spisovatele a pouštět mu Beethovena nebo předčítat Shakespeara je nesmysl. Tichá hudba, klidná řeč a zpěv maminky, to je, oč tu běží.

Co zpívat? Nejlépe pomalé lidové písničky nebo ukolébavky. Ideálně s pozitivním textem.

Stabilní a pružné emoční základy, které takto takový človíček se svou osobitou a unikátní „písničkou“ získává, vytvářejí, jak to dnes vědí a prokázali i prenatální psychologové, základem mírumilovné, tolerantní a zdravé společnosti. Kam se v tom to ohledu ta naše hrabe na „primitivy“ z Afriky a dalších kultur. A jak jinak by asi vypadala naše politika, kdyby každý poslanec nebo senátor musel jak své jméno, tak svůj návrh zákona v parlamentu nebo senátu zazpívat!