583. Setkání v kavárně

Jaroslava Justová - Čestné uznámí v kategorii próza

Festival Literární Vysočina 2005 (www.literarni.vysocina.cz)

Setkání v kavárně

„Odpusťte … musím se vrátit."

„Kam?"

„K začátku cesty."

„Je to tak daleko?"

„Deset let, dvacet. Nevím, kdy jsem se ztratil."

Pootočila jsem se, abych schovala úsměv v koutku úst. Nemohla jsem se rozhodnout, zda brát muže před sebou vážně. Samozřejmě ne úplně vážně, ale jen jako. Přistoupit na jeho hru.

Ale nedopřál mi čas o tom uvažovat, protože pokračoval s pohledem upřeným do sklenky.

„Nemám na vybranou, víte?" pronesl zastřeným hlasem. „Vždy jsem si bláhově myslel, že člověk si sám volí svou cestu, a teď hop, trop, nic z toho neplatí. Nemám na vybranou."

„Mezi čím vybíráte?"

„Špatná otázka. Ptejte se proč."

„Dobrá, proč tedy? Copak už neplatí, co platilo včera?"

„Nevím. Možná se změnil svět, možná, že zestárl. Nebo já zestárl. Nevidím, co jsem viděl dřív, neslyším, co bych si slyšet přál."

„Tak to jde přece každý den. Proč vás to dnes tolik rozrušilo?"

„Soukromá věc."

„Ach tak. Promiňte."

Pokrčila jsem rameny, ale musela jsem si přiznat, že tenhle podivný muž mě svým způsobem přitahuje. Měl už před sebou sklenku, když jsem vstoupila do malé místnosti provoněné kávou a odpoledním sluncem. Šum moře hlasů, ostrovy stolky však obsazené. Zaváhala jsem a chtěla se obrátit k odchodu, ale on na dálku přečetl můj bezradný pohled a laskavým pohybem mi naznačil, abych bez obav přisedla. Neřekl mi své jméno, jen záhadně poznamenal:

„Nehledejte své vzpomínky, neznáme se. Ne osobně.“

Zvlněné vlasy mu lehce padaly do čela a jeho oči se mile usmívaly. Právě kvůli těm očím jsem přestala spěchat a nechala se zatáhnout do hovoru, který postrádal jakýkoliv smysl. Odpolední schůzka už nebyla důležitá.

Zaváhal, pak mi přece jen odpověděl.

„Zemřel mi přítel, chybí mi. Dokázal měnit běh věcí a rozdával naději … kdo druhý tohle dokáže?“

„Možná se zase někdo najde. Prozraďte, kdo vlastně jste?"

Na okamžik vyloudil na tváři tajemný úsměv.

„Právě tu podivně pravdivou pravdu opravdu chcete znát?"

Zasmála jsem se a přikývla, kouzlil rád se slovy i s odleskem slunce na skleničce. Jeho oči však zvážněly.

„Nevím, zda uvěříte. Jsem Alchymista. Kdosi mě napsal a svěřil mi poslání, ale pak ... nechal mě bloudit světem. Nezáviděníhodný úděl. Poslal mne hledat, ale nerozhodl, zdali smím skončit, když nenaleznu. Když nebude co nalézti. Když poklad neexistuje, kdy složí hledači své náčiní, zamknou ho do staré truhly a stanou se z nich zas jiní muži, úředníci, řezníci, pošťáci či prezidenti? Poznají svůj pravý čas?"

Pohledem se vrátil do rušného odpoledne a zarazil se.

„Promiňte, to nic. Nebrala jste mě vážně, doufám."

Brala i nebrala. Hleděla jsem na něj s rozpaky a nevěděla, co říct.

„Asi vám příliš nerozumím. Málokdy potkávám alchymisty."

„Z toho si hlavu nedělejte. Není to totéž co blázen, věřte mi. Mají jen jiný svět, s nádechem do stříbrna..."

„Podivný svět. Do něj se chcete vrátit?"

„Musím … i když nemám rád slovo osud. Dáte si se mnou ještě jednu?"

Zavrtěla jsem hlavou, najednou jsem v tom prazvláštním rozhovoru nechtěla pokračovat.

„Nemohu, díky, už musím jít. I já mám své povinnosti." Mrkla jsem na hodinky a zděsila se. Takové zpoždění!

Zesmutněl. „Neodcházejte ještě, zastavím kvůli vám čas."

Usmála jsem se. „Byl byste slavný, s takovým vynálezem. Za něj by vám dali i Nobelovu cenu."

On ale zavrtěl hlavou.

„Myslíte, že každý by o to stál, skutečně stál? Nepřečíst další stránku, neslyšet další verš? Nedojít nikdy ke svému cíli? Doktor by nesešil ránu, pekař nedopekl chléb? Děti by nemohly ze školy domů a vězeň z vězení ... Přejete lidstvu pěkné věci, jen co je pravda."

Rozesmála jsem se úplně. „Vzdávám se. Nechte čas běžet, mně byste už stejně nepomohl. Snad chytím taxíka."

Vstala jsem a podala mu ruku. „Nashledanou a hodně štěstí na vaší dlouhé cestě. Ať naleznete."

Zvedl se také a lehce se uklonil.

„Děkuji za váš úsměv. A pokud jsem mluvil příliš, odpusťte mi."

Položil na stůl bankovku za oba a rychle se propletl mezi stolky. Zmizel mi ve dveřích … ahasver, věčný poutník, můj alchymista. Ztratil se z kavárny na rohu náměstí a já ho v našem městečku už nikdy nepotkala.