Jak se mi dařilo-nedařilo hubnout

Odlehčující den!

Nebudu jistě daleko od pravdy, když řeknu, že se většina z nás potýká s vyšší váhou a chtěla by nějaké to kilo shodit...

V časopisech najdeme podrobné rady, mezi které patří i odlehčující, nebo také zeleninový den. Také jsem jednu celodenní směnu chtěla využít k tomu, aby mé tělo prošlo očistnou kůrou. Ne, že bych potřebovala zhubnout TO NE!!

(...Když tak jen těch 10 kilo).

Toho dne ráno za mnou do kanceláře přišel kolega, že půjdeme spolu nakoupit. On si koupil 12 rohlíků a něco "malého" k tomu, já 6 rajčat, 1 okurku, 1 kg mrkve, čínské zelí a taky nějakou papriku.

"Co s tím budeš dělat?" ptal se kolega.

"Asi budu malovat zátiší?" dělám si legraci."To mám jídlo na dnešní den," dodávám.

Při ukládání mého nákupu do lednice si všimnul, že ta je již nějakými potravinami vybavena. A tak mě na tuto skutečnost upozornil.

"To mám na zítra," mávla jsem nad tím rukou. Znechuceně se podíval a začal rozjímat, co bude, až sní těch 12 rohlíků.

"Dnes je v jídelně na oběd smažák s hranolkama. Zajdem?" pobídl mě.

Teď jsem mu otrávený pohled oplatila zase já, protože mám přeci v plánu ODLEHČUJÍCÍ DEN.

"Promiň, ale já dnes budu jíst pouze zeleninu a pít vodu, víš,"zareagovala jsem na pozvání.

"To bych se z toho po...", pravil kulaťoučký mužík a odešel, aby tu nemoc ode mě nechytil.

Když jsem v kanceláři osiřela, zakrojila jsem se do první dávky barevného bohatství. Oranžová, červená, zelená... hrály na mém talíři symfonii. Aby ne, když jsem měla takový hlad. Našpalíčkovaná zelenina, tedy její první část, do mě vklouzla natošup. Stále se však nedostavoval ten pocit uspokojení z plného žaludku. Po chvilce tedy přišla na řadu část druhá.

Stalo se tak v podstatně kratším intervalu, než jsem původně plánovala, ale s menším apetitem, než bych si přála. Vše jsem dle pravidel zapíjela dostatečným množstvím vody.

Bylo pravé poledne, když jsem se pokoušela sníst svoji třetí várku barevného menu. V tom blok - uvědomila jsem si, že zeleninu nemůžu už ani vidět a že se celá třesu.

Kdybych pootevřela pusu, asi by mi ukápla slina chtíče po normálním jídle. Vydala jsem se tedy o polední pauze po stopě smaženého sýra.

Navigovaná hladem, nebyl problém dorazit do jídelny v rekordním čase.

"Ale já už smažák nemám," omlouval se vedoucí."Poslední dojedl váš kolega," oznámil mi s lítostí v hlase.

"Ale přijďte za chvíli. Já vám vyrobím něco jiného."

"Tak jo," rozzářily se mi samým štěstím žárovky

v očích. To ze mě asi svítila ta mrkev. Uháněla jsem tedy zpět do kanceláře ukojena nadějí, že již za chvíli...

Jenže ta chvíle byla nějaká dlouhá. Tak jsem při tom čekání jenom poočku nahlédla do té lednice, kde byly ty zavržené potraviny,,na zítra" a postupně do mě začal padat: tavený sýr, ledové kaštany, zbytek salámu, gumoví medvídci a nehledě na to, že jsem nevlastnila žádné pečivo, spořádala jsem i zbytek pomazánkového másla (jen tak jsem to v zoufalství vyškrabávala příborovým nožem).

No a když bylo po "předkrmu", zašla jsem si do jídelny pro tu slíbenou minutku. Zdálo se mi to nezdvořilé, kdybych teď vedoucímu dala košem. Tenkrát jsem svůj odlehčující den nezvládla. Ale nenechala jsem se odradit. Na další očistu jsme se řádně duševně připravila, moje tělo to pochopilo a já jsem z toho vystoupila jako vítěz. První vlaštovka je tady. Ručička váhy se posunuje směrem doleva, a ač jsem lehčí, mám více síly bojovat s přebytečnými kilogramy.

Chce to jen dodržovat určitá pravidla, jíst lehce a pravidelně, přidat pohyb a především mít motivaci. Třeba nové šaty na plesovou sezónu. Zdá se Vám to jako dlouhý cíl? Věřte, že není dobré hubnutí uspěchat.

A co můj kulaťoučký kolega? Necháme ho, ať se dál koulí do kiosku pro svých 12 rohlíků. Všem hubnoucím držím pěstičky.