To nebyla láska, to byla posedlost! IV.

Dnes přinášíme poslední pokračování příběhu, který se skutečně stal a o který jste projevili mimořádný zájem. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz

„Ty couro! Trapná seš tady akorát ty! Ještě jednou řekneš, že jsem blázen, rozbiju ti hubu tak, že tě vlastní máma nepozná, a domů tě povezou v zinkový rakvi! Jestli ti tohle tolerovali chlápci přede mnou, a je mi jasný, že jich byly kvanta, tak já tě zkrotím! A kdybys mě chtěla opustit, tak si piš, že si tě najdu třeba i pod zemí a neumíš si představit, jak bych tě znetvořil! Když tě nebudu moct mít já, nebude tě mít nikdo! To si pamatuj! Ty nevíš, čeho jsem schopný!“

Tenhle teror trval šest dní! Šest dní jsem nesměla spát, čtyřiadvacet hodin denně jsem poslouchala ty nejsprostší nadávky, zesměšňoval mě před lidmi, vyhrožoval mi tím nejbrutálnějším zabitím, zabavil mi mobil – mé jediné spojení s dcerou, mámou a nejbližšími přáteli – a bez jeho dovolení jsem nesměla jít ani na záchod. Pořád mě bolestivě držel za ruku, ani minutu jsem nesměla být sama a neustále sledoval, jak se tvářím, na koho se dívám, kdo se dívá na mě...

Jediné, co ho na malou chvíli zklidnilo, byl můj pláč, zoufalé prosby a předstírané mdloby. Tehdy patrně pociťoval uspokojení nad tím, kam až mě dostal, jak mě »zkrotil«. Čtvrtý den se mi podařilo v noci utéct z pokoje. Schovala jsem se v hotelové zahradě, třásla jsem se strachy a zimou a bála se, co bude dál. Po třech hodinách jsem se celá prokřehlá pokorně vrátila do pokoje, a za svůj útěk jsem byla náležitě »potrestaná«! Nevěděla jsem, co mám dělat. Delegátku jsme viděli pouze při příletu, Češi byli v hotelu jen dva a navíc to byl mladičký milenecký pár, a stěžovat si na Ivanovo chování Arabům? Tak to jsem rovnou vzdala.

Byla jsem totálně vyčerpaná a otupělá nevyspáním, strachem a ponížením. Byla jsem na dně. Když mi dal šestý den pěstí, sebrala jsem poslední zbytky sil a v pudu sebezáchovy jsem na něj zařvala: „Už dost! Okamžitě přestaň, nebo tě udám za znásilnění a omezování osobní svobody! Jestli se mi ještě dotkneš, věř mi, že to udělám, i kdybych měla jít do hlavního města na ambasádu pěšky! A pořádně se kolem sebe rozhlídni! Asi by se s tebou místní policie moc nebabrala, kdyby dostala hlášku z ambasády! Jestli mě chceš zabít, tak to udělej hned, protože já už se od tebe dál týrat nenechám!“ Určitě jsem byla šoku, ale přesto jsem si uvědomila, že ze mě Ivan dostal strach! Zhroutil se do křesla, křečovitě si držel hlavu v dlaních a po chvíli se jeho ramena otřásala nekontrolovatelným pláčem.

Když zvedl hlavu, díval se na mě vyděšenýma, nechápajícíma očima a vypadalo to, jako by se probudil z nějakého děsivého snu.

„Tohle jsem, lásko, nechtěl, za to já nemůžu! To udělal ten druhej! Nechci ho mít v sobě, nenávidím ho a mám z něho strach, ale nemůžu se ho zbavit! Nikdy nevím, kdy mě ovládne... je to strašný! Třeští mi hlava a jsem moc, moc unavený.“ Že je Ivan nemocný, jsem tušila už delší dobu, ale pořád jsem si to nechtěla připustit. Milovala jsem ho.

„Léčil ses někdy?“ Utíral si potoky slz, které mu stékaly po tvářích a sotva slyšitelně zašeptal:

„Ano, několikrát, ale pokaždé jsem léčbu vzdal. Myslel jsem, že to zvládnu sám. Že se naučím díky východní filozofii ovládat. Ale je to silnější než já.“ Když domluvil, odvrávoral do koupelny, kde se zamkl a i přes zavřené dveře jsem slyšela, že zvrací. Třebaže jsem byla pořád vyděšená a celá bolavá, bylo mi Ivana svým způsobem líto. Nemohl za to. Musí být strašné nosit v sobě tak krutého, nevypočitatelného »nepřítele«, jako je schizofrenie. Navíc neléčená. Když vyšel z koupelny, byl v obličeji ztrhaný, oteklý a během té hodiny zestárl o deset let.

„Teď půjdeme spát a ráno si o všem promluvíme.“ Díky posledním dnům se mi z jeho i nechtěných dotyků zvedal žaludek, proto jsem mu ustlala na zemi. Neprotestoval. Než jsem usnula, slyšela jsem ve tmě jeho zoufalé, bolestivé vzlyky. Druhá půlka dovolené už proběhla bez sebemenšího incidentu, a kdyby se ke mně Ivan choval tak mile, pozorně a zamilovaně od začátku, snad bych si ho po příletu domů i vzala! Takhle to byla z mojí strany jenom hra o přežití, o marnou snahu si vsugerovat, jak si báječně užívám exotickou dovolenou, že je mi fajn... Dny do odletu domů byly nekonečné!

Hned po příletu jsem se s Ivanem rozešla. Je to už pár měsíců, ale pořád mi od něj chodí zamilované, toužebné i varovné sms zprávy a dodnes, když jdu večer domů, se kolem sebe bojácně rozhlížím. Jeho výhrůžky v žádném případě nepodceňuji...

Máte i Vy podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.