To nebyla láska, to byla posedlost! I.

Potkala jsem ho v metru, kde rozdával letáky na jakousi sportovní akci. Chtěla jsem ho obejít, ale zastoupil mi cestu a s klukovským úsměvem mi řekl: „Počkejte, prosím, chci se na vás ještě chvíli dívat. Vždyť jsem právě potkal vílu!“

Po dlouhé době jsem nevěděla, co říct, a aniž bych si to uvědomila, vymámil ze mě souhlas k procházce po Vyšehradě. Musím hned na úvod říct, že nejsem žádná křehotinka ani éterická bytost, ale naopak jsem emancipovaná, pragmatická, reálně smýšlející žena, s kterou se život v posledních třech letech vůbec nemazlil. Nad mým doslova hororovým rozvodem by si zamnul ruce kdejaký filmový režisér, který se na tento žánr specializuje.

„Teda, ty vypadáš fakt skvěle! Vždyť ty jenom záříš! Od tý doby, co ses rozvedla, vypadáš nejmíň o deset let mladší. Ale moc to s tím mládnutím nepřeháněj, jinak tě za chvíli budou zvát na rande studentíci,“ utahovala si ze mě Monika. Přidala jsem se k jejímu nakažlivému smíchu a dolila nám víno. „Hele, v těch lichotkách brzdi! Ale je fakt, že se po dlouhé době zase cítím skvěle!“ Monika si zapálila cigaretu a pátravě se na mě zadívala.

„Netajíš mi nic, že ne?“ Udiveně jsem se na ni podívala.

„Co tím myslíš? Co bych ti měla tajit?!“ Kamarádka přimhouřila oči a pomalu vyfoukla kouř.

„No, kdyby se v tvým životě objevil někdo nový, tak bys mi to řekla, viď?“ Křečovitě jsem se zasmála.

„Moniko, jak tě něco takovýho mohlo vůbec napadnout?! Zrovna tebe, která víš, jakým peklem jsem si prošla! Copak si myslíš, že můžu za půl roku na všechno zapomenout? Nechci to, ale jsem toho pořád plná a momentálně nemám na chlapy ani pomyšlení! Naopak, nemůžu je ani cítit a jsem na ně zlá! Nedávno mě v metru oslovil celkem sympatickej chlápek. Byl slušnej, hezky oblečenej a voňavej. Ani nevím co mi říkal, ale odbyla jsem ho jedinou větu, po které, chudák, celej rudej, raději vystoupil.“

„A cos mu řekla?“ zeptala se netrpělivě kamarádka.

„Jestli má nějaký problém, tak že se mnou ho nevyřeší!“

Monika zdvihla obočí a naráz vypila skleničku. „Chápu tě, ale jenom se v tý samotě »nezasekni«. Čas letí a čtyřicet ti bylo už před pár lety.“ Smutně jsem pokývala hlavou.

„Já vím, ale když já v sobě cítím tak strašný prázdno!“

Nechtěla jsem vzpomínat, myslet na budoucnost ani nic řešit a proto jsem všechnu svou energii, myšlenky i čas dávala do práce, která mi přinášela uspokojení i zapomnění. Měsíce ubíhaly mílovými kroky a já si ani neuvědomila, že už jsem dva roky rozvedená. Navenek jsem působila vyrovnaně, sebevědomě a šťastně, ale uvnitř jsem byla okoralá a prázdná. A podle toho vypadal i můj milostný život – úplná Sahara, v které byl jedinou »oázou« Zbyněk. Ale jak už to u ženáčů bývá, času měl žalostně málo. Dlouho jsem si to nechtěla připustit, ale čím dál víc mi scházela něha a láska. A právě ve chvíli, kdy jsem byla na vrcholu své citové »vyhladovělosti«, jsem potkala Ivana, který ve mně viděl vílu.

„Tak už mě nenapínej a vyklop to! A řekni mi úplně všechno, na nic nezapomeň!“ Monice nedočkavostí zářily oči a nervózně si zapalovala jednu cigaretu za druhou.

„Hele, není mi dvacet a pár chlapů jsem poznala, ale z Ivana jsem doopravdy paf! Nevím jak to říct, ale on je úplně jiný – jako kdyby sem spadnul z jiné planety. To, nad čím my se trápíme nebo rozčilujeme, on vůbec nevnímá. Zajímá ho východní filozofie a také podle ní žije. Sice mám vysokou školu, ale chvílema jsem tomu, co mi vyprávěl, vůbec nerozuměla.“ Monika netrpělivě mávla rukou.

„To, jestli jsi mu rozuměla a nebo jakou se zabývá filozofií je mi úplně jedno. Mě zajímá, jestli tě přitahuje jako chlap!“ Nad touhle odpovědí jsem nemusela vůbec váhat. „To si piš! A jak!“

Čekejte na další pokračování příběhu. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na info@babinet.cz