Nechci rajskou, chci lásku!

Nakladatelství MOTTO vydalo nový román

Jany Bryndové: NECHCI RAJSKOU, CHCI LÁSKU!

Příběhy mladé české autorky plné svérázného humoru. Dana nemá těstí na vhodné" partnery právě chodí s nespolehlivým a náladovým Jáchymem... Michal opustí svou rodinu a odejde k egyptské princezně" Karolínin přítel Tomáš jede navštívit svou bývalou milenku do Francie... Květa se navzdory velkému věkovému rozdílu kamarádí s Janou, jejich přátelství však podstoupí zkoušku v podobě pianisty Roba... Honza panuje všem hospodám v okolí a potýká se s problémem navázat trvalejší vztah... Všichni hledají lásku a chtějí být milováni, zároveň se ale neustále potýkají  se svou neschopností vztah realizovat. Proč hlavní roli hraje právě láska, vysvětluje sama autorka: Přestože je to tak trochu obehrané téma, neznám okolo sebe nikoho, včetně mého psa, kdo by ji nepotřeboval."

Novinka! Váz., 144 stran, 169 Kč

Jana Bryndová se narodila a žije v Praze. Studovala televizní žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK a na francouzské kole Centre de formation des journalistes v Paříi. V té době přispívala do různých novin a časopisů. Později pracovala v TV Nova a České televizi, kde se podílela na tvorbě dokumentárních filmů. V současnosti spolupracuje s různými reklamními agenturami. Povídkový soubor Nechci rajskou, chci lásku je ji třetí knihou Jany Bryndové. Její úspěšný literární debut Máslo na hlavě vydalo nakladatelství MOTTO v roce 2002. Humorně popisované vztahy mezi ženou a mužem jsou hlavním tématem jejích knih. Ve svém životě, ale i ve své tvorbě se Jana Bryndová řídí heslem: "Smích je jednou z největších zbraní v životě, i kdy v podstatě není, čemu se smát."

Ukázka:

Probudila jsem se a vedle mě bylo prázdno. Lekla jsem se. Vždyť já snad usnula v nějakém cizím bytě, problesklo mi hlavou. Rychle jsem si nasadila na rozespalé oči brýle, posadila se na posteli a vyděšeně se rozhlédla po pokoji. Na zemi se válela spousta rozházených věcí.

Oddechla jsem si. Takovýhle bordel mám doma jenom já.

Ale ten strach a pocit osamění mě neopouštěl. Mezi knihami poházenými na koberci vévodily jeho ošoupané hnědé boty a odrbané díny. Jáchym tady někde bude, oddechla jsem si podruhé. Ale vzápětí jsem se znovu vyděsila. Proč nespí na posteli vedle mě? Určitě jsme se zase pohádali, napadlo mě, když jsem se podívala na noční stolek, kde stála nedopitá láhev červeného vína. V tu chvíli mi všechno začalo docházet. Byl to takový stále se opakující noční rituál, kdy jsme si toho při pití mnohdy řekli víc, než bylo třeba. Rychle jsem se zvedla z postele, rukama si upravila vlasy a zamířila do druhého pokoje. Jáchym tu ležel na gauči, stočený do klubíčka hlavou ke zdi, a objímal jako malé dítě zmuchlaný poltář. Sedla jsem si k němu na kraj. Cítila jsem se celá rozněžnělá. Anebo to byly spíše pocity viny kvůli hádce z minulé noci, kterou jsem si u nepamatovala?

"Chceš čaj?" zeptala jsem se ho. Ušklíbl se a ani neotevřel oči. Hned jsem vycítila, jak ho tahle obyčejná otázka zabolela. Otázky totiž nesnášel. Obzvlášť ne po ránu. Já byla naopak zvyklá mluvit pořád. A potřebovala jsem někoho, kdo si se mnou bude povídat. Kromě ospalého Jáchyma navíc nikdo jiný v bytě nebyl. "Co chceš k snídani?" zkusila jsem to znovu.

A zase nic.

"Proč nespíš se mnou?"

"Chrápalas," zabručel, ani se na mě podíval.

Bylo mi to jasné. Jáchym, citlivý člověk, který hraje tak krásně na piano, je alergický na všechny disharmonické zvuky. Vadily mu i vrčící ledničky, tikající hodiny, ale ze veho nejvíc popová hudba a zpěvácké televizní soutěže. Proto neměl ani televizi, ani ledničku. Jen digitální budík, který nevydával žádný zvuk. "Chceš čaj?" nevzdala jsem to, a zřejmě jsem byla disharmonická.

"Néé!" zařval a zacpal si uši. Potom rychle vstal, jako kdyby právě vyhlásili v naší poklidné čtvrti poplach, a začal se oblékat.

"Kam jdeš?"

Neodpověděl a sbíral z hromádky své kalhoty a ponožky.

Je mi smutno. "Hele, měla jsem takový divný sen."

Mlčel a pak se rozkašlal. A vzápětí si zapálil.

"Kam jdeš?"

"Samý otázky," zabručel nevrle.

"Počkej! Dneska je sobota, nechce na výlet?"

Jenom povzdechl. Zamířil do koupelny a já za ním cupitala jako

poslušná arabská manelka.

"Proč ne? Bude krásně. Můžeme na Hlubokou, tam jsme ještě nebyli..."

Proud mých slov přerušila tekoucí voda.

"Dneska potřebuju být sám. Jsme spolu a moc často," promluvil konečně, když vyšel z koupelny. Potom rychle vklouzl do kabátu a podíval se na sebe do zrcadla. Stoupla jsem si k němu a vzala jeho hlavu do dlaní.

"Počkej," řekl a vymanil se z mého objetí. "Vždycky mě rozcucháš."

Rukama si uhlazoval vlasy.

"Jsi jako kobra a já jsem králík," dodal.

Než jsem si to stačila přebrat a zeptat se ho, jak to vlastně myslel, políbil mě a odešel.

Zůstala jsem stát sama v chladné předsíni. Tentokrát jsem byla opravdu sama. Vrátila jsem se do pokoje, kde Jáchym ještě před chvílí spal.

Otevřela jsem si dveře na balkon a nadechla se relativně zdravého holešovického vzduchu. Pomalé dechové cvičení mě trochu uklidňovalo a zároveň mi dovolovalo přemýšlet o tom, jak to vlastně mezi námi je.

S Jáchymem jsme spolu byli u tři měsíce. Každý den.

"Je to, jako když hodí zápalku do suché kupky sena a chytne celé pole," odpovídala jsem mu vždycky, když se mě ptal, jak bych pojmenovala naši lásku. Bylo to tak obden, většinou po půlnoci, po vypité láhvi vína. On říkal, že cítí totéž. Přesto ho o pár hodin později popadly podivné stavy úzkosti a k ránu odcházel. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli se jetě někdy vrátí.

Zapálila jsem si na balkoně cigaretu. V tu chvíli jsem uviděla ženu kolem třicítky z domu odnaproti. Věšela prádlo a přitom pokřikovala na své dvě nezbedné děti, které se pouchovaly na pavlači.

"Já vám dám přes zadek, že pojedete!" vykřikla a ohnala se po nich mokrou košilí, která zřejmě patřila jejímu manželovi. Tahle rodinná atmosféra mi vzala dech. Stála jsem tu s lehkou kocovinou za krkem a závistivě se dívala na něco, co já sama nemám. Ne že bych zrovna musela děti mlátit přes zadek. Chtěla jsem je prostě mít. Někdy. Bylo mi taky třicet. Chtěla jsem k nezbedným dětem manžela, stejně jako ho měla ona. Obyčejného chlapa, kterému bych mohla prát košile, vařit sobotní oběd a potom s ním jít na odpolední procházku do parku. Jak by to bylo fajn, sednout si s ním k televizi, mlčky zírat na film z videopůjčovny a o půlnoci usnout v jeho objetí. Předtím vykoupat děti, přečíst jim pohádku na dobrou noc. A můj hodný muž by nevypadl jako cukrář hned po ránu. Začala mi být zima a přepadl mě pocit prázdnoty.

Rychle jsem típla cigaretu a přibouchla dveře.

Vztah s Jáchymem byl tak nabitý elektřinou, e svítil na celé Holešovice. Často ale přišel výpadek a na celou čtvrť padla tma. Ta plnost, která s ním byla jetě včera večer přítomna u červeného vína, byla najednou pryč. Zůstaly po ní jen špinavé skleničky a nevysypaný popelník. Je pravda, že večerní pohodu plnou souznění umocnil alkohol kombinovaný s trávou, ale já chtěla mít takovou pohodu celých čtyřiadvacet hodin. Málokdy se tak ovšem během těch tří měsíců stalo.

(...)