Zeptejte se mužů

Iveta se ptá:

Je možno věřit muži, který po více než 20 letech manželství s i našel milenku, udržoval s ní vztah 7 měsíců (schůzky 2x, 3x měsíčně), okamžitě se s ní rozešel, když to manželka zjistila a tvrdí, že miluje jen svou ženu a že to byl úlet. Myslím, že úlet je záležitost jednorázová a né opakovaná. Může být pravda, že nebyl zamilovaný? Co se to tedy dělo? Lze takový 'úlet' odpustit a znovu věřit? Už s tím bojuji 8 měsíců a přes zjevné známky lásky svého muže pochybuji, bojím se uvěřit, nerozumím, jak to mohl udělat.

Odpustit jde všechno, když se chce, Iveto. Najít ztracenou důvěru trvá určitě dlouho. Držíš to však ve svých rukou. Jestli mu můžeš ještě věřit? Můžeš. Jestli to však neudělá znovu? Záruku Ti na to nikdo nedá... Jeho "úlet" skutečně mohl být dlouhodobý, ale při tom stále jen úletem jednorázovým. Dokonce mohl trvat daleko déle, pokud bys mu na to nepřišla... Má Tě rád? Asi jo, když Ti to říká a další "úlety" už nepozoruješ, 8 měsíců se opět přetvařovat z jeho strany, to by nebylo jen tak... Taky že bys nepřišla na jeho „úlety" během 20 let, kdyby nějaké byly? To asi ne, viď... Píšeš sama, že „přes známky lásky svého muže..." Tedy je vidíš. Znáš svého muže. Ukazuje Ti svoji Lásku, ne pozlátko... Proč však hledal "úlet", Iveto? Co se událo, žes mu nestačila v tom či jiném směru? Proč? Nebo on nestačil Tobě v něčem? Zamilovanost a láska jsou dvě rozdílné věci... Já se "zamilovávám" snad do každé hezké sukně, kterou potkám, denně tak třikrát, pokud se mi povede se dostat z kanceláře na ulici před setměním, a já ještě na ně vidím... Láska to však není, to vím určitě. Zamilovanost, potřeba si ukázat ve čtyřicítce či padesátce u muže, že ještě "za něco stojí" je známý jev popisován tu i tam, tím i oným, v každý časopisu (nejen) pro ženy... Je to ono, co "postihlo" Tvého manžela? To jej ovšem neomlouvá, já jej taky neomlouvám, jen to konstatuji, že to může být důvod. A přitom stále na Tebe, a svojí rodinu nedá dopustit... Muž je dobyvatel, potřeboval sám sobě ukázat, že ještě dokáže někoho dobýt? Mimo baterky z digitálního foťáku? Věřil bych tomu raději, než tomu, že by mi byl dvacet let nevěrný a ještě mi dalších dvacet let nevěrný bude... Láska je taky důvěra. Ty ji k němu máš? Cítíš? Ještě? Dáš mu šanci? Řekneš mu to? Jsi teď Caesar, který pouhým pohybem ruky (či pera na rozvodovém archu papíru...) rozhodne, o Jeho, Tvé, vaší (a vašich dětí) budoucnosti. Štěstí či neštěstí pár lidí do teď šťastných (celkem, předpokládám). Představ si. Seš v římském koloseu, všichni se na Tebe teď koukají [například i andělíčci z nebe, pokud v nějaké věříš] a ty máš ruku v pěst, vystřenou před sebou, koukáš se na svět s celou svojí mocí, sílou, kterou v sebe máš, kterou můžeš rozhodnout o tom ubohém gladiátorovi, Tvém gladiátorovi, kterého jsi vypiplala ve svém cirku - a který nakonec nebyl schopen splnit svůj úkol... Stojí tam, před Tebou... Poražen... Dívá se na Tebe. Čeká. Tvé gesto. Palec nahoru? Palec dolů? PS: Už jsem to tady psal předtím, Iveto. Odpuštění je božské. Mstít se, vracet stejně, nenávidět, vypichovat oko za oko... To dokáže každej ňouma, koukni se kolem sebe...