Kristýna (36): Oddělené ložnice vypadaly jako dobrý nápad. Nakonec nám ničí vztah

Já tak nějak nechápu jaký mají oddělené ložnice vliv na to, že pár tráví dny tak nějak po svém nebo na tom, že netráví večery u vína nebo nejdou do kina a divadla?

Moje dcera je nemocná. Tak jsem stále častěji spávala s ní. Najednou se z toho stával zvyk a já si všimla, že manželovi už nedělá problém beze mně usnout, jak vždycky říkával. Okamžitě jsem oddělené spaní stopla a raději v polospánku chodím k dceři Xkrát za noc. Reálně bezdůvodně, intuitivně jsem cítila problém. Nevím proč, nedává to smysl, ale věřím, že se ta oddělenost promítne i do partnerského společného života.

Proč myslíte, že váš problém jsou oddělené ložnice? Z toho, co píšete, je váš problém zvyk, pokles tolerance na obou stranách a zevšednění. Skoro každé manžeství projde po příchodu prvního dítěte těžkou zatěžkávací zkouškou. Nic už není stejné jako dřív. Vy jste do té situace, kdy muž se - pochopitelně - najednou cítí na druhé koleji, vnesli ještě další změnu, že na té druhé koleji byl i v noci. Ani v tu chvíli, kdy vaše dcera spala, jste neměli tu fyzickou blízkost a odvykli jste jí. Vy jste dokonce zjistila, že je to pro vás vlastně fajn, nikdo vám do spánku nechrápe. Skoro všechno v životě je něco za něco. Dřív váš muž nechrápal? Možná ano, ale vám to ještě připadalo milé, neudělali byste jeden bez druhého krok. Dnes už vám zevšedněl a on se naučil, že často máte jiné priority, než jeho (logicky dceru a také vyspání bez jeho přítomnosti). Řešte chrápání (může být důsledkem třeba spánkové apnoe a to není maličkost, pokud se neřeší) a to, že si v životě musíte - často - najít čas jeden pro druhého. Ne ložnice. Ložnice za to, že jste se vzdálili jeden druhému, nemohou.

Promiňte, ale to není ložnicema. Naopak, kdybyste byli spolu a nevyspali se (chrápání, svícení), byli byste unavení, naštvaní, měli pocit, že za únavu může ten druhej (i když neúmyslně). Já bojuju s tím, že přítel hodně chrápe, já to zase nesnáším (prý to je nemoc, že nesnesu určitý zvuky) a zatím spolu nebydlíme, ale kdyby na to došlo, prostě společné spaní nepůjde. Příteli bych zazlívala, že mě trápí tím, že trvá na společném spaní. Prostě jste se jeden druhému odcizili. Začněte na tom znova pracovat, klidně si domluvte i den, kdy si večer sednete k vínu, popovídáte, pak vlezete do jedné z postelí. On ten "jízdní řád" na určité věci nemusí být špatnej.

Mimochodem, chrápání lze vyřešit zcela primitivní operací. Můj muž na ní byl před osmi lety, kdy jsem o něm ještě neměla ani tušení. Prý byl slyšet přes dvoje sousedy :D. Takže svoje chlapy pošlete, ať si to vyřeší. K odděleným postelím nemám co říci, nikdy js to nezažila a nikdy bych to nechtěla, naštěstí nemáme důvod, dcera spí jako špalek 10 hodin v kuse od narození.

Jak souvisí oddělené NOCI s tím, že trávíte odděleně aDNY? Problém je jinde

Draha Kristyno. Kdyz ctu Vas clanek, pripominate mi sebe samou. Jsem uplne ve stejne situaci jako vy s tim, ze synovi je 3,5let a ja stale chodim spat s nim do pokoje. Presne Jak rikate, chrape a tv jde celou noc ( priority se ovsem zmenily- driv chrapal a mne to nevadilo ani tv ) a sexualni zivot ze obratil uplne jinym smerem, muz Sam od sebe neprijde a kdyz prijdu ja, dela ze spi. Jsem si jista, ze nikoho jineho nema, resila Jsem ti s nim a odpoved byla jasna- dite nas zmenilo a on chodi z prace unaveny a rozebirat to dal nechce. Pracuje 7 dnu v tydnu od 8-7 do vecera- rozuim, ze je unaveny , ale to pracoval stejne nez Jsem otehotnela a problemy v tom nebyl. Moc Dobre rozumim Vasemu trapeni.

Já si také myslím, že za odcizení ve vztahu nemohou oddělené ložnice. Jsme s manželem skoro 25 let, oddělené spaní máme už od doby, kdy jsme se seznámili a jsme naprosto v pohodě. Záhy jsme totiž pochopili, že nemá cenu se vzájemně trápit jen kvůli jakémusi klišé, že partneři musí spolu spát v jednom pokoji - blbost! Manžel totiž musí mít ke spánku tmu, ticho a zimu, já potřebuju světlo, teplo a také mi musí něco hrát či mluvit celou noc, jinak nemohu spát. O chrápání ani nemluvím, chrápeme totiž oba jak cirkulárky a oběma to také u toho druhého vadí. Navíc manžel celé ty roky vstává v 5h, zatímco já jsem sova, pracuji doma do noci a jezdím do práce až dopoledne. Prostě řekli byste - naprosto nekompatibilní pár! A přesto jsme vychovali úžasného syna a stále žijeme v naprosté pohodě, souladu, toleranci a harmonii. Možná také proto, že od počátku máme svůj večerní rituál, kdy si u TV povídáme, hladíme se, masírujeme a někdy z toho je i sex, i když pochopitelně už ne tak často, jako před 25 lety. Vzhledem k tomu, že už oba máme všelijaké zdravotní problémy, tomu ale nepřikládáme žádnou extra váhu, prostě spolu v klidu a pohodě stárneme. Takže si myslím, že za odcizení nemůže oddělené spaní, jako spíš neochota nebo neschopnost partnerů najít si čas a prostor pro vzájemnou intimitu. Na druhou stranu kolik našich přátel, známých a kolegů, kteří poctivě sdíleli lože manželské, už je dávno rozvedená!