Vlastimil: Manželka se dobrovolně zabíjí. Má rakovinu, ale vsází na šamany

Vlastimile, velmi s vámi cítím. Mám s tou nemocí mnoho zkušeností, měli ji mí rodiče, má sestra a mám i dvojí vlastní zkušenost. Nikoho z nás nenapadlo neposlouchat lékaře a vzdát se odborné pomoci, ale i my všichni jsme hledali co nejodbornější pomoc, pohled a odborný názor dvou nebo i více lékařů. Ovšem lékařů, ne šamanů! Používali jsme různé podpůrné procedury, ale vždy po konzultaci s lékaři a s jejich souhlasem. Chci vám ale napsat toto: onkologická onemocnění jsou opravdu strašný prevít. Už oznámení z úst lékařů, že je máte, je strašný šok. S psychikou člověka to hodně pohne a i tělo, které s nemocí bojuje, se začne chovat jinak. Pacientem cloumají emoce, muži bývají často agresivní - bohužel nejčastěji na své nejbližší, nebo se dají na pití, nebo začnou "blbnout" a jdou si ještě "užívat života" mimo domov, než je nemoc vrátí zpět. U žen se emoce často projevují plačtivostí - a je to prý dobře, jde o mnohem lepší způsob uvolnění emocí, než mužská agresivita. Ještě horší je pak léčba, kterou mnoho lidí nesnáší dobře. Navíc žena, která ztratí vlasy a v obličeji rychle zestárne, je společností přijímaná hůře než holohlavý rychle zestárlý muž. Píšete, že jste při své ženě stál. Věřím vám to, ale psychika pacienta s onkologickou nemocí procházejícího drastickou léčbou je opravdu moc těžce zkoušená a okolí vždy neodhadne, jak takového člověka potěšit. Ženy mají více empatie a také pečovatelské sklony, takže své muže obvykle podrží lépe, ale ne každý muž tu správnou podporu umí dát. (Ani každá žena neumí účinnou podporu dát.) Prosím, neberte následující věty jako kritku. Váš dopis dokumentuje, že vámn na vaší ženě opravdu záleží, ale ona si tím možná není jistá. Skoro s jistotou předpokládám, že hlavní důvod, proč si našla tuto skupinu a nechala léčby, je v tom, že u nich cítí skutečnou psychickou podporu, kterou asi hledala. Lékaři vám ji nedají - nemají na to čas, nejsou na to zatím školení, prostě s tím nepočítejte. Tu naprostou podporu a oporu musí dát rodina a zejména životní partner. A u pacienta s touto nemocí a jejími psychickými důsledky (které mnohým dočasně změní povahu, mužům i ženám) to znamená přeneseně i doslova nosit na rukou. Ujišťovat, že všechno bude zase dobré a že vaše žena přece musí přežít, "protože vy ji potřebujete" (i kdyby to nebyla pravda, v tomto období to prostě musíte říkat), "vy si život bez ní neumíte a nechcete představit". Pomáhat jí fyzicky by měla být samozřejmost. Připravovat bzdoucnost, aby se měla na co těšit. Ti manželé, kteří tohle umí, např. často koupí společnou dovolenou, např. v lázních, něco, na co by se oba těšili. I kdybyste ji nakonec neměli využít. Má sloužit jako motivace, jako důvod bojovat. Nehádejte se, nenadávejte jí, nezlobte se na ni, i kdybyste stokrát měl důvod. Teď ne. Prochází něčím, co není normální stav, a když se vyléčí, odplyne i tato podivná psychická změna. Překousněte to. Jestli jste své ženě v životě neprojevoval city, jestli vám to třeba připadalo trapné, tak teď se to naučte. Nenadávejte jí za to, že si našla domnělou duchovní podporu na úplně nevhodném místě, v šarlatánské skupině. Prostě hledala pevný bod. Opakujte jí, že vám na ní záleží mnohem více než těm cizím lidem a podpoříte ji lépe, Ať si řekne, co pro ni můžete udělat, co ji udělá radost, co jí pomůže, co jí uleví. Říkejte jí, jak velký strach máte, že vám odejde, když se vykašlala na léčbu. České mediální prostředí má u poslední doby několik učebnicových ilustrací, co udělají alternativní rady s tak nebezpečnou nemocí, jako je rakovina. Jedním je Jiří Pomeje, který nepochybně zce zbytečně zemřel a zkoubný nádor hrtanu, který nemá nijak špatné prognózy, pokud se léčí včas, dalším jsou příklady pacientů a pacientek jakési té šarlatánské psychiatričky, jejíž podřízené "léčily" onkologické pacienty projímadly a úpravou stravy. Přeji vaší paní rychlou remisi její choroby a vám hodně štěstí. Ale věřte mi: v době této nemoci je absolutní podpora toho nejbližšího (té nejbližší) strašně důležitá. Boj s onkologickou nemocí je opravdu těžký a pacient musí mít velký motiv a sílu bojovat, jinak se neuzdraví. Většina lidí, když se v tom boji zůstanou sami, tu sílu těžko hledá. Podpořte ji více, Nebojte se říkat i to, co jste nikdy neříkal. I kdybyste měl trošku přehánět. Teď je to důležité. Až bude vaše paní v lepším stavu, běžte si třeba za jinou ženou, nebo ujeďte s kamarády, ale teď ne. Teď ne, teď musíte žít pro svou ženu, pokud chcete, aby se vrátila k racionální léčbě. Hodně štěstí!

Pána a jeho ženy je mi nesmírně líto. Sám nevím, jak mi bude až nemoc potká mne, nebo moje nejbližší i když svoje rodiče jsem už dochoval. Ale naprosto nesouhlasím s Kolčavou. Paní onemocněla a v návalu strachu a stresu "se zbláznila" a neléčí se. Ale obviňovat z toho manžela, že jí endává dostatečnou podporu je jen sprosté kopnutí do zoufalého muže. Je to sprosté a stejně zjednodušující, jako tvrzení, že nemocní muži jsou agresivní. Myslím si, že většina mužů je na tom jako stejně jako já. Když mi něco je, uzavírám se do sebe. Nepotřebuj za zadnicí ženu, která kolem mne bude neustále skákat a stále dokola mi "vysvětlovat", jak vše dělám špatně a co bych měl dělat a nedělat. Zvláště, když k tomu většina žen přidává argumenty typu "Růža říkala ... Na internetu psali, ... " Je to ubíjející a nedivím se, že se to nestká s pochopením. Napak, když mi něco je, chci samotu a svůj klid. Svoje problémy, bolesti a strachy si držím v sobě a nepřenáším je na ostatní. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl bych muž.

Starý kocoure, za prvé, vy nemáte potenciálně smrtelnou nemoc. Ale to, že i při nesmrtelné nemoci se uzavíráte do sebe, jak píšete, je důkaz, že i při banalitě, se člověk chová jinak než normálně. Natož když se obávíá, že jeho dny jsou sečteny, a navíc se bojí, jak to bude probíhat a co vytrpíá, protože Vlastimilova žena už zažila chemoterapii, a tudíž ví, že žádná procházka růžovým sadem není na programu. Za druhé, vy jste muž. Muži reagují jinak než ženy, to vám řekne každý psychiatr navštavující onkologická oddělení (ano, k onkologickým pacientům chodí nemocniční psychiatři, aspoň v onkologických centerch ano). Nejběžnější rozídly jsem popisovala výše, opakovat to nebudu, ale podle lékařů je s ženami s onkologickým onemocněním většinou snazší nakládání než s muži. Muž, ve kterém potenciálně smrtelná nemoc vyvolá agresivitu k nejbližšímu okolí, nebo pití, anebo se úplně sebere a vykašle se na nejbližší (než ho bolesti a potíže doženou zpět), je pro své okolí mnohem větší oříšek než žena, která potřebuje ujištění, že za ní muž stojí, že ji chrání a že všechno bude dobré a společně to zvládnou. Lituji vaší ženy, pokud by takto vážně onemocněla. Vy jí žádnou podporu neposkytnete, vůbec nechápete, o čem je řeč. .... Vlastimila nekritizuji, speciálně jsem to zdůraznila, jen mu píšu, že jeho žena není v situaci, v jaké ji desetiletí znal, a že i on, když mu na ní záleží (a z jeho dopisu je jasné, že záleží) by měl sáhnout k chování, které dosud třeba nikdy nepotřeboval. Zdá se mi totiž nejpravděpodobnější výklad jejího chování je v tom, že se cítila, že nemá (ze svého pohledu) dostatečné pochopení a oporu, a s šamany si myslí (kontraproduktivně), že ho našla. Vlastimilovi i jeho ženě by také možná pomohlo zapojit se do nějaké skupiny vyléčených pacientů s tím typem onkologického onemocnění, které má jeho žena, a jejich příbuzných. Takové už existují i v Česku a jsou velkou pomocí, protože tam si spolu vyměňují zkušenosti lidé, kteří prošli tímtéž. Ať už jde o pacienty, nebo o příbuzní.

Asi před 8 lety měl rakovinu náš tchán. Zjistili mu ji náhodou a dost pozdě, nedalo se nic dělat. Já jsem přesto vyrazila do města a koupila mu aspoň javorový sirup. Po konzultaci s lékařem jsem se ale dozvěděla, že žádné zázračné účinky nelze očekávat. Lidé podléhají nabídkám na internetu, utrácejí tisíce za léky, ale ty nezabírají. Skutečnou léčbu může provádět jen lékař - onkolog.

Člověk může vyslechnout sto různých příběhů.ale jak se zachová až se to opravdu dotkne jeho osoby,nevíme nikdo.Okolí může soucitně pokyvovat hlavou,cítit s vámi,říkat si možná že by se zachoval jinak,ale až si k tomu každý čuchne,teprve pak může posoudit.

Kolčavo, Vám musel někdo hodně ublížit. Stále jen píšete, jak jsou muži opilí a agresivní. Tatínek byl opilec ? Bil Vás ? A jak to, že Vás maminka nebránila ? Nevíte nic o pánovi ze článku, nevíte nic o mne, ale víte, že pán který se zde svěřil se svou zofalostí, není ženě oporou, stejně jako já. Je mi Vás líto.Zkuste si taky někoho najít. Třeba budete šťatsnější.

Starý kjoucoure, ne, tatínek se neopíjel a nebil mě - o opilosti píšu jen v souvislosti s tím, že podle onkologů se k pití muži, kteří neunesou zprávy o této nemoci, velmi časti uchýlí (nebo k agresi). Onkologa mám doma, kolik pacientů prošlo a prochází jeho oddělením už je nemožné spočítat. Kromě toho, jak píšu výše, jsem dlouhým bojem s rakovinou provedla rodiče, až do úplného konce, více než 15 let s ní úspěšně bojuje partnerova maminka, více než 5 let má sestra a, jak píšu výše, bohužel i já tím podruhé v životě procházím. Takže opravdu nepíšu o "jedna paní povídala". Mnoho manželů onkologických pacientek se mě ptá, co si myslím, že by měli dělat, aby své ženě co nejvíce pomohli. Na to se odpovídá špatně, pokud tu pacientku osobně neznám, ale jedna rada je obecná a platí skutečně vždy. Bez výjimky vždy! Stůjte za ní, nemějte jí za zlé, že se jí změnila psychika, že je třeba plačtivá, nebo náladová. Je to důsledek šoku z těžké nemoci a důsledek také léčby. Nevyčítejte jí změny nálad, je to důsledek té nemoci, vaše žena za to nemůže. Pomáhejte jí, držte jí a za nic jí nenadávejte. Vztek nebo bezmoc si vybijte někde jinde, ona teď bojuje těžký boj a podporu potřebuje. Totéž samozřejmě platí pro muže nemocné rakovinou, dokonce ještě více (výše jsem psala, že podle lékařů se s nemocí a léčbou vyrovnávají hůře než ženy). Jenže většina jejich parnerek a manželek je drží sama od sebe, bez žádostí o radu. Na příběh pana Vlastimila bych vůbec neodpovídala nebýt toho, že situace, kdy se pacientka (a ještě častěji pacient) vrhne k nějakým okultistům místo pořádné léčby, se typicky vyskytuje tam, kde buď nedůvěřuje svým lékařům, anebo hledá nějaké společenství, ve kterém (si myslí, že) cítí oporu a podporu ve své situaci. Když je to bandu šarlatánů a může jít o život, nezbývá než ten pocit opory a podpory nabídnout odjinud, i kdyby měl manžel přehánět. A že takových manželů, kteří to dokáží, je! Někdy jsou to až neuvěřitelně dojemné příběhy. Pan Vlastimil to, myslím, dokáže také. Vy byste to nedokázal, vůbec nechápete, o co jde.

Dobré ráno Kolčavo. Děkuji za psychologické zhodnocení mé osobnosti. Aspoň že už jste vzala na milosta pana Vlastimila a věříte, že je pro ženu oporou.