Mého muže nemá nikdo rád! Už jsem přišla o všechny přátele, teď i o rodinu

Řekla bych, že máte nejvyšší čas se osamostatnit a něco s tím dělat. Tedy odejít, postavit se na vlastní nohy a začít kopat sama za sebe. Pokud se Váš manžel rozhodne Vás vyměnit, stejně Vás to čeká. Děti, které se chovají podobně, nechte s ním a snažte se na ně mít lepší vliv odjinud. Jak je vidět, doma to nefunguje. Budete na něm stejně závislá a nepřejte si, až budete v důchodu, jak se k Vám bude chovat. To už ho totiž nebude brzdit nic.

Pokud jste přesvědčena, že je pravda, že byste bez něj zůstala na dlažbě, tak si jej raději nechte, bude to lepší. Pokud ne, přestaňte se litovat, argumenty hledat v dětech, na jejichž výchově jste se nejspíš také podílela, a udělejte něco proto, abyste viděla smysl Vaši budoucnosti!!!

Pokud jste přesvědčena, že je pravda, že byste bez něj zůstala na dlažbě, tak si jej raději nechte, bude to lepší. Pokud ne, přestaňte se litovat, argumenty hledat v dětech, na jejichž výchově jste se nejspíš také podílela, a udělejte něco proto, abyste viděla smysl Vaši budoucnosti!!!

Paní píše, že přišla o všechny kamarádky, protože už k nim nechtějí chodit. Což mě dost zaráží, to by o kamarádky přišlo asi více žen. Víte ono když si chtějí kamarádi/ky pokecat, nechcou mít u toho třeba své partnery. Proč jste nešla radši s kamarádkam na kafe, na pivo, za sportem, jakoukoliv aktivitou ven z domu. Pracujete doma a kamarádky si zvete dom. Jenže tak se z té zlaté klece nevyhrabete, spíš se z ní úplně zvlázníte. Tu zeď si stavíte především v sobě. Začněte žít víc venku a bude Vám i po psychické stránce líp. Třeba pak i zjistíte, že vůbec nemusíte bez manžela skončit na dlažbě...

Jsem taky svůj, taky jsem upřímný, pro některé až moc, ale prostě nebudu mazat med kolem úst, taky mám specifický smysl pro humor a ne každý ho chápe. To však neznamená, že se neumím chovat k lidem a normálně s nimi komunikovat. I přes to jaký jsem si vážím i prodavaček i sebeobyčejnějšího dělníka. Váš manžel potřebuje ránu, nic víc. A vy si sbalte fidlátka a daleko od něj. Bude to jen horší a ve finále ztratíte i děti a on nevydrží ani sám se sebou!!!

Já jsem prožívala doslova peklo v prvním manželství. Cítila jsem se osamělá a bez opory. Po 13ti letech jsem se rozhodla odejít a to definitivně...

Čím dříve odejdete, tím lépe. Nemějte strach z budoucnosti, když uděláte první krok, někdo Vám přijde naproti. A o děti nepřijdete, budete.li v pořádku Vy, budou ony také. Začněte si vážit sama sebe a ony Vás nikdy neopustí...

Připadáte mi, že jste příliš zavěšená na manželovi a dětech. A na druhou stranu - proč hned přemýšlíte o tak razantním řešení, jako je odchod? Což tak si vybudovat svůj život v rámci toho, co teď žijete? Copak musíte pořád tvrdnout doma? Zaměstnejte se někde - třeba v nějaké dobročinnosti. Odjíždějte na chatu, jeďte na dovolenou, za rodinou. A na ty doma se tak napůl vykašlete. Žijte svůj život - a když Vás budou chtít děti nebo manžel opravdu vidět, dejte jim tu možnost, ale to je všechno. Jste jim pořád k dispozici - což oni zneužívají. Buďte jim vzácnější. A ty Vaše kontakty s rodinou a kamarádkami těm doma nemusíte věšet na nos, když navíc o ně stejně nestojí.

Myslím, že by jste si měla uvědomit, že člověk žije svůj život v podstatě sám a sám i umírá. Z věkem postupně odpadají kamarádi i kamarádky, nezbývá než se s tím smířit. Kamarádi a kamarádky jsou hlavně Ti se kterými jste chodili do školy. Ti pozdější jsou již spíše jenom známí. Až Vám bude 60 roků budete již alespoň připravená na to, že odcházejí z tohoto světa. Neznamená to, že by jste se s nimi měla přestat stýkat, spíše by jste se ale na ně měla přestat vázat. Oni mají také obdobné starosti. Měla by jste si kolem sebe vybudovat pomyslnou hradbu, aby Vás nikdo nemohl jednoduše zraňovat. I ve svém věku by jste měla začít pomalu plánovat jak budete žít v důůchodu, začít si i odkládat peníze aby jste v důchodu měla z čeho žít a mohla ještě dělat radost svým vnukům. Je to moje zkušenost, která mně pomohla a měl jsem život také velmi složitý a těžký. Dokonce ani ten rozvod bych Vám nedoporučoval pokud to nějak jde zorganizovat bez něho, aby hlavně dětem nebylo ublíženo. Berte všechno ale tak, že pro Vás nejdůležitější osoba jste Vy sama, pak Vaše děti, další osoby již jen dle Vaší úvahy.

Také znám pár takových a jsem v pozici té kamarádky či spíše známé, která milostpánovi všechno neodkýve, dokonce mu oponuje. Pro mne je legrační, když si tyhle typy myslí, že jsou chytřejší ve všem jen proto, že mají o něco více peněz a k tomu jsou muži :-). A nechápu, nač ještě čekat po 40-ce, když už teď jsou děti nakažené špatným vlivem a chytrolín omlacuje o hlavu, že mě živí. Určitě bych začala tím, že bych si našla práci, mimo domov. Pánovi se to sice líbit nebude, ale děti nemají 3 roky a drtivá většina žen přece také chodí do práce a má vlastní příjem.

Proboha, máte už skoro dospělé děti a toto řešíte nyní? To jste to nevěděla dřív?

Mám podobného manžela, ale nikdy jsem se nevzdala kamarádek a svých koníčků, kterým se věnuji mimo domov. Na kávu s kamarádkou je vždy lepší neutrální půda, domů je nezvu, to bychom si nemohly v klidu popovídat. Bude mi za dva roky sedmdesát a vidím stále jasněji, jak je ve stáří přátelství důležité. Dvě dopoledne jsem v keramické dílně, kde člověk zapomene na všechno, tam mám také kamarádky.

Já jsem na tom podobně. K nám už také skoro nikdo nechodí. Muž nerozumí legraci, je vztahovačný. Když k nám někdo přijde, mám celou dobu stažený žaludek, aby kvůli nevinné poznámce nebo nedejbože nevhodně zvolené otázce nevybuchl a neudělal scénu. /normální člověk by se nad otázkou ani nepozastavil - u mého muže nastane peklo/. Zažívám doma tzv. skryté psychické domácí násilí. Poslední dobou je u nás doma na pořadu dne to, že jsem zůstala z práce doma. Mám částečný ID a řadu zdravotních problémů - proto zůstávám doma - nedokážu si představit, že bych někde vydržela fyzickou práci. Už takhle mám problémy udržet domácnost v pořádku. Tak musím téměř denně poslouchat, kdy půjdu do práce, když odchází - ptá se, zda půjdu za něj apod. Jsem úplně zoufalá, ale nevidím řešení. Nejraději bych odešla, ale nemám kam. Je mi líto zbytku života, který jsem nucena takto prožít.

janinkak to je také strašná situace, dříve jsem též zažívala samé urážky a též jsem začala uvažovat o odchodu, rovněž nebylo kam. Jednoho dne se to ve mně zlomilo a já stále někam chodila. Jenomže už jsem byla v důchodu. Hledala jsem jakoby záchranu. Pak jsem našla keramickou dílnu, dále ještě takový kurz, kde jsem získala další přátele. Vaše tělo Vám dává zprávu, že jste psychicky týrána, že se trápíte. Také proto jste nemocná. Přeji Vám zlepšení, mě tenkrát pomohlo, že jsem se pevně rozhodla, že nešťastná už nebude....a najednou jsem mela kolem sebe plno výborných lidí, prostě mi Vesmír poslal takovou pomoc, ale musí člověk dojít k tomu pevnému rozhodnutí. Takhle, nepřála jsem si zlepšení, ale jakoukoliv změnu i za cenu, že to pak bude horší, takový krok do prázdna, už to dál nešlo, tak jsem se stále někam vrhala.

Já Vám radím rozvod ale než přikročíte k realizaci poraďte se s dobrým právníkem nejlépe v jiném městě. Pan manžel si totíž neuvědomuje že Vám patří polovina jeho firmy pokud tedy začal podnikat až po svatbě v tom případě jste spolumajitelka firmy. Po poradě s právníkem kdy ten zjistí přesné finanční a majetkové poměry Vaší rodiny a firmy, ho postavte před hotovou věc. Doporučuji ho předem nevarovat aby nemohl z firmy vyvádět majetek a rozhodně mu nevěřit, že se polepší, jen by jste mu poskytla čas na nějakou fintu jak Vás obrat, protože ON je pán tvorstva a nepřenesl by přes srdce a svou ješitnost že by mohl prohrát se ženou.

S takovým člověkem se věčně žít nedá, jednou "praskne guma v trenkách" a pak už nic jiného, než odchod, nebude možné. Ale to může být věkově docela pozdě. A jak správně píše lafon, polovina majetku je vaše, tak přemýšlejte...

Zlatíčko rychle pryč!Tohle jsem si prošla a dnes mne s odstupem času 10ti let mrzí,že jsem to neudělala mnohem dříve!Na dlažbě neskončíte.Ta doba co žijete se svým manželem Vás naučila mnohému a hlavně veeeelké trpělivosti,kterou ted uplatníte v něčem jiném.Po rozvodu jsem začla být úspěšná v práci i v osobním životě .Nešlo to samozřejmě hned .Trvá než si od toho svinstva vyčistíte hlavu, uvědomíte si vlastní hodnotu a tu energii,kterou jste dávala do omlouvání manžela a jeho chápání (a věřte,že jí je hodně,ani netušíte kolik)pak uplatníte ve svém volném,svobodném životě.Dnes bych o sebelásce mohla napsat knihu :-D.A děti? Ty mu nechte!.Také mi dlouho trvalo než jsem přišla na to , že kolem dětí se svět netočí a čím víc jim pomáháte - tím hůř pro ně.Pomohla mi kniha Anatolije Někrasova - Přehnaná mateřská láska,kde jsem pochopila,že pokud si nevážím sama sebe ,nebude si mne vážit ani moje dcera.Má dcera s devastující výchovou mého muže bojuje ještě dnes .Pořád je z ní trošku sprateček ,ale pokud ji nenechám si spálit prsty, tak se nic nenaučí.Vaše děti časem příjdou na to ,že to co jim jako způsob života nabízí Váš manžel je špatně.A právě proto byste měla odejít,abyjste jim dávala od jinud jiný příklad.Můj bývalý muž dnes už tak úspěšný není ,protože už se nenašla kráva ,která by mu zajišťovala domácí hotelový servis a on měl čas na svou práci a jiné koníčky a šplhal se jí po zádech jako kdysi mne.Po mém odchodu měl spoustu vztahů a dnes je sám.Těmi penězi ,kterými vždy tak rozhazoval se hold štěstí a hezký,nesobecký život koupit nedá.Já jsem již 8 let spokojeně vdaná,protože druhého muže jsem si už vybrala jako zralá,životem poučená žena :-D.a co se týče finančního vyrovnání po rozvodu? Udělejte si předběžnou rekapitulaci vašeho majetku a poři´dte si důkazy ,aby ho manžel nikam nezašantročil.Pak hrajte o čas .Až se odstěhujete a uklidníte , budete se divit,kolik budete mít energie na to ,aby jste si uhájila svou půlku.A když ne? Čert s tím.Budete svobodná a volná!!!!!!!Budete sama sebou .Obnovíte vztahy s rodinou a kamarádkama a potkáte spoustu nových zajímavých lidí a to je to největší bohatství.Já jsem mu firmu nechala a netahala se o ní at už se to netáhne a nemám s ním nic společného.Přibrala jsem - už nemusím vypadat jako luxusní manekýna,nemám deprese, mám hodného muže.2 skvělé pejsky a jsem šťastná jak jsem za celý svůj život nikdy nebyla. Zuzana

Každý jsme strůjcem svého osudu, pokud se prosadíme. Co znamenáte pro svého muže, aby si vás vážil? Samozřejmě můžete od něj odejít a starat se o sebe sama, ale svedete to? A to bude ten hlavní problém. Nemusíte od manžela odcházet, můžete se snažit pro něho něco znamenat a teprve když zjistíte, že o vás nestojí, Hledejte si své místo v životě. Nikdo není tak nemohoucí, aby nebyl k ničemu, přesvědčte o tom sama sebe, možná potom i manžel příjde na to, že jste jeho partner a nikdo jiný. Moje první žena si podala návrh na rozvod, dnes už je po smrti, ale už po roce přišla s tím, že to byla hloupost. I muž má svou hrdost, nevstoupí podruhé do stejné řeky, nikdy nedovedla uvést rozumný důvod, proč vlastně podala návrh na rozvod a naše dcera mi dodneška vyčítá, že jsem ji opustil. A to ta dcera je také rozvedená, a tak si myslím, že jí do toho nic není.

Jediná rada-utect a postavit se na vlastní nohy.