Úcta k lebkám, které bývaly pokládány za sídlo duše, má svůj dávný původ v keltské tradici, kdy byly lebky nepřátel pečlivě uchovávány. Snad právě zde můžeme najít kořeny pozdějšího fenoménu tzv. „skučících lebek“, které v Británii začaly být nakonec považovány za jakési rodové talismany. Pokud je někdo vynesl z domu, začaly se objevovat nevítané nadpřirozené úkazy.

 

Ani v pradávné keltské tradici se však vždy nejednalo pouze o lebky protivníků. Jedna z dávných keltských pověstí například vypráví o smrtelně zraněném bojovníkovi, jenž požádal své druhy, aby mu usekli hlavu, kterou pak mají vzít s sebou až na místo, kde si onen bojovník přál být pohřben. Jeho spolubojovníci toto přání nejen splnili, ale v průběhu svého dalšího putování se chovali skutečně velice zvláštně, neboť když večer zasedli ke stolu, vytáhli tuto hlavu z vaku, postavili ji mezi sebe na stůl a během celé večeře s ní nezávazně konverzovali…

Přečtetete si také: Magie dávných Keltů u nás: Tajemné zásvětí i děsivý kult hlav nepřátel

Ostatně Keltové si lebky prý neponechávali jen jako válečné trofeje, ale uctívali v nich také sílu plodivé, léčivé a věštecké moci. Sloužily rovněž jako talismany k ochraně před zlem. Funkci talismanů pak mohly údajně zastávat i hlavy z kamene, které Keltové tesali po celé Evropě. Měly nejrůznější podobu – dvě i tři tváře, rohy a další zvláštní, podivné anomálie. Socha hlavy bývala rovněž někdy pro zesílení ochranného magického účinku opatřena také falem, dalším symbolem odvracejícím zlo.

Keltský kult hlavy byl bezesporu spojen mimo jiné i s bohy vody. Ve Francii bylo v roce 1963 u pramene řeky Seiny objeveno čtyřicet hlav z dubového dřeva a navíc šestnáct soch sestávajících ze dvou nebo tří hlav. Keltové považovali významná místa u vod za magické vstupy do jejich podsvětí, tzv. zásvětí.

Jedna z keltských legend o keltském etniku na našem území vypráví o dvou magických jezerech, situovaných velice pravděpodobně na území dnešní Šumavy. Jednalo se snad o Černé a Čertovo jezero? Tato pověst informuje o jezeru Černých slz s bránou jinam, do keltského zásvětí. Je zde zdůrazněna i velká míra nebezpečí. Co kdyby tímto magickým vstupem přišlo odtamtud do světa živých cosi podivného? Mohlo by se jednat o démona, draka či jinou nebezpečnou entitu, i když „vrátit“ by se prý údajně mohl i hrdinný keltský bojovník… Ovšem, kdo ví?

Co se keltských bitev a bojů týče, podle dávné legendy prý existoval i jakýsi tajemný „kotel znovuzrození“. Tato zvláštní, záhadná „zbraň“ fungovala tak, že do tohoto kotle vložili všechny padlé bojovníky z bitvy a druhý den byli prý tito původně mrtví schopni opět bojovat, a to pouze jen s jediným rozdílem, že nedokázali mluvit…

napsala Gabriela Maturová

Zdroje informací: Mátl, V. a kol.: Legendy z dávných časů Čech a Moravy, Almanach tajemna, internetové zdroje

Použitá fotografie / Depositphotos.com