„Jiný svět“ pradávných Keltů byl skutečně jiný… Podle jejich pojetí se vyskytoval tady i jinde, v čase i mezičasí, ale vždy velmi blízko lidského světa, často se s ním dokonce také i záhadně prolínal.

 

Tento druhý svět však tehdy nebyl pouze jen chmurným podsvětím starověkých Řeků nebo Římanů. U Keltů v tomto prostoru, který bychom česky mohli nejlépe nazvat asi „zásvětím“, údajně měly probíhat také například bohaté hostiny hrdinů a velké romantické příběhy nikdy nehynoucí lásky, kromě tedy krvavých soubojů a těch nejkrutějších možných trestů. Sídlili zde prý i soudobí démoni. Dnes nám ale vůbec není jasné, jestli se do tohoto zásvětí kromě hrdinů a významných vůdců dostávali i obyčejní, běžní zemřelí lidé.

Do tohoto jiného světa vedly brány, které se nacházely na nejrůznějších magických místech, kupříkladu u pramenů řek, vchodů do mohyl a podobně. Vše, co přicházelo odtamtud, jako například různí démoni nebo o keltských svátcích i již zemřelí významní předkové, nebylo dosud žijícími Kelty vítáno radostně a s nadějí, naopak – mohlo se jednat o smrtelné nebezpečí pro lidi nacházející se v nepravou chvíli na nevhodném místě či dokonce o významné porušení řádu světa živých. Velice pravděpodobně odtud na náš svět mohli přicházet též draci. Jelikož keltské kořeny a vysokou míru příbuznosti s keltskými předky prokázala moderní genetika nejenom v Irsku, Británii a Bretani, ale také v Česku, byli Keltové  na našem území prvními, kdo draky zobrazovali.

Kromě legend o podivných obyvatelích jiného světa se však zachovaly i pověsti a mýty o jakémsi „malém národě“. Jednalo se údajně o záhadné nadpřirozené bytosti, které kdysi vládly světu lidí. Časem se prý sice před lidmi stáhly do ústraní, ovšem jejich magické schopnosti jim měly zůstat… Následně se usídlovaly například ve skalách nebo v podzemí. Česky bychom tyto entity nejspíš ztotožnili se skřítky a vílami. Také legendy o záhadných, tajemných světélkách, bludičkách na blatech mají keltský původ, který se prý jednoznačně váže ke keltským nemrtvým.

Keltové pak měli též velice morbidní posedlost. Byli totiž vášnivými sběrateli hlav. Podle svědectví antických autorů si pořizovali sbírky lebek svých významných protivníků. Například řecký historik Diodóros Sicilský napsal, že Keltové nakládali hlavy svých nejváženějších nepřátel do cedrového oleje, uchovávali je v truhle a s velikou pýchou tuto svou kořist ukazovali. Římský historik Livius zase říká, že Keltové používali lidské lebky zdobené zlatem jako číše k rituálním obětem. Tyto dobové válečné trofeje však nebývaly v těchto podivných sbírkách jediné. Někdy se tam vyskytovaly taktéž i hlavy význačných předků...

 

napsala Gabriela Maturová

Zdroje informací: Mátl, V. – Zajíc, V. – Mostecký, J.: Legendy z dávných časů Čech a Moravy, Almanach tajemna, cs.wikipedia.org

Použitá fotografie: Generováno pomocí AI / ChatGPT